Balijské podivnosti

Sedím u stolu, cucám pomerančovou šťávu a mezi příběhy o komunistech se staříkem zkoumáme, co to tam v moři plave s velkou ploutví a jestli to vůbec plave a spíš nestojí a jestli ona ta ploutev není nakonec vzpříčenej klacek. Nemůžu ho zastavit (pána, ne klacek) – tihle lidi jsou hrozně upovídaný ale já už potřebuju jít napsat článek! Stařík se mi snaží ukázat, jak skvělý má zrak a čte nahlas noviny, který jsou půl metru od něho – má ho fakt dobrej. Pomalu se zvedám od stolu a rudá až na zadku se omlouvám, že už musím opravdu jít a vše si doposlechnu večer. Cupitám po schodech a hodně se stydím – on to totiž nebyl obyčejný stařík, on to byl 89let starý maratonec, který běhal s Emilem Zátopkem. 

Dny tady ubíhají hrozně rychle ale nádherně. Nemám čas koukat se na filmy, nemám čas na to číst knížky nebo se válet na pláži – pracuju v podstatě celý den ale miluju to (však ono mě to brzo přejde :D). Dopoledne na počítači, odpoledne trávím v obložení korálků, v pauzách jím – jím často, a nebo jsem se zvířaty. No a když se zadaří, Jirka nás bere na úžasný výlety po ostrově, při kterých se toho dozvíme tak moc, že si toho půlku už zase nepamatujeme.

• Dozvěděli jsme se třeba, že brány chrámů se spojí, pokud jimi prochází ďábel.
• Že balijec je schopný postavit dům bez dveří, s okny dovnitř a nebo zapustit klasický záchod do země.

Že reklamovat manželku po pěti letech je tady něco normálního a hlavně legálního.

• Že je pro balijce celkem jednoduchý naučit se česky a pár balijců opravdu perfektně česky umí.
• Že Balijec nepřemýšlí a je schopný krmit systematicky, každý den, prázdnou klec. Třeba rok.
• Že většina chrámů tady není starší 100 let. No, ani těch 50.
• Že cibetkový kafe je jeden velkej podfuk.
• Že perly prodávaný jako pravý vlastně nejsou pravý.
• Že hotely bez oken tady nebývají výjimkou.
• Že většina balijců neumí plavat a o víkendu chodí šnorchlovat s vestama.
• Že se balijci bojí ženských s velkýma prsama protože velký prsa jsou hlavním znakem při vyobrazení ďábla. 

Že bych si ale zapamatovala, jak se jmenovaly všechny chrámy a podstatný věci.. to prostě ne. Máte to stejně?

No a hlavně jsme zjistili, že na Bali není nic problém a taky to, že důležitý už nejsou peníze, který nemáme jako spíš známosti, který máme. Díky nim se mi naskytla úžasná možnost pracovat s nevídanými materiály a chvěje se mi v bříšku, jen co pomyslím na to, až budu tvořit překrásný věci a snad ještě víc, když si představím, jak moc je budete milovat vy. Máte se opravdu na co těšit! 

Tak já letím s Alanem za tričkem nakrmit opičky.

Užívejte si nádherných i nenádherných podzimních dnů a nezapomínejte na to, že život se má opravdu žít!

A pokud mi chcete udělat obří radost, tak TADY máte možnost :) 

S láskou ♥