Archiv rubriky: Ze života v …

Uncategorized V horách Ze života v ...

Omdlívací typ

Tak tu teď sedím v čekárně, za pár minut do mě nalijí pulitr přeslazenýho “čaje”, než mi vezmou znovu krev kvůli testům na těhotenskou cukrovku. Je mi lehce na omdlení a mám konečně chvilku na psaní. Kromě napsání článku jsem tu chtěla taky vyřídit všechny ty psavý, internetový resty v podobně xxx nezodpovězených emailů (pokud stále čekáte na odpověď – snaha je obrovská, věřte mi) technika jde proti mně. Snažím se tu připojit na všechny možný sítě včetně tý bez hesla s názvem Pítův Pokojíček, zapínám hotspot na telefonu … a nic. Chyba. Počítač mi to hlásí pořád dokola místo toho, aby to opravil.

To je jako když na vás někdo křičí “uklidni se!”. 

Vy to víte! 

Jen holt nevíte, co s tím! 


Už jsem vám někdy říkala o tom, že jsem omdlívací typ? A to mi ani nemusí brát krev. Mám tak nízkej tlak, že mi sestřička při měření tlaku nalačno hlásí, že jsem podle tabulek v podstatě mrtvá. To, že jste v podstatě mrtví je dobrý vědět …

Vědět o lidech, že jsou omdlívací typ je důležitý a lidi by to při představování neměli vynechávat, nadal mi před pár lety kamarád Cyril. 

Znali jsme se pár měsíců a pravidelně jsme spolu jezdili na intr do školy.

Byl krásnej zimní den a náš vlak měl zrovna výluku. Tak to nebyl zase tak krásnej den. 

Všichni jsme se nacpali v zimních bundách do autobusu a já po pár minutách poznala, že to není úplně dobrý.

Poprosila jsem tenkrát asi padesátiletýho pána vedle sebe, jestli bych si nemohla alespoň na chvilku sednout, že mi není dobře … otočil se na paní vedle sebe a prohodil “no rozumíte tomu? Ty dnešní mladý …” podle toho, že mu pusa jela vím, že tohle konec jeho stížností na dnešní mládež nebyl, ale to už jsem neslyšela, protože jsem sebou sekla. Cyril mi potom řekl, že až se příště s někým seznámím, mám mu hned nahlásit, že jsem omlívací typ. Jelikož byl Cyril moc dobrej kamarád, dala jsem na jeho rady a při seznámení s Lukym jsem tuhle zásadní informaci už nevynechala – poučen tedy byl, né že né … a i přesto …

Uf. Tak už je ta šťáva ve mně. Teď už se mi nechce omdlít. Teď spíš přemýšlím, jestli nebudu zvracet. Fuj. Ne, nebudu! To dám! Pokračujeme dál.

Byl krásnej letní den v Londýně, čekali jsme spolu na autobus a já cítila, že to na mě jde. Rychle jsem do sebe naházela pár kuliček hroznovýho vína, když se před námi otevřel ten červenej double-decker. Pamatuju si, že jsem Lukyho chytla za ruku a varovně zahlásila „omdlím!„. Když mě za ní on zatáhl a vyslovil “rychle dozadu, to dáš!”

Probrala jsem se opravdu na zadní sedačce. 

Luky se do mě snažil nacpat nějaký sladký pití.

Nohy mi nahoře držely dva černoši.

Sukni jsem měla staženou až pod prsama a na svět řvaly moje růžový kalhotky s kytičkama.

Síla toho okamžiku je srovnatelná i se svatbou, jen … jaký jsem měla na svatbě kalhotky si už nevzpomínám.

Víte, co mě na tom omdlívání vždycky neuvěitelně fascinuje? Jak sebou člověk sekne a za pár vteřin “našeho času” se mu stihne zdát celej, dvouhodinovej film o putování džunglí. Jak reálný ty sny jsou, úplně jiný, než ty, který se nám zdají ve spánku … 

 

Pán sedící za mnou pomohl “cizí” paní do kabátu. Věnovala mu úsměv a pár milejch slov “oni kavalíři ještě nevymřeli?”

Je tady krásně v tý čekárně.

Já čekám tak ráda. Mám při tom čekání tolik času …

 

Domov Uncategorized V horách

Jak se staví domov. Díl 2.

Byl konec léta a my pořád věřili tomu, že budeme do Vánoc bydlet. Já tomu věřila. Ale zase … čemu já nevěřím?

Hotové jsme měli jen stavební povolení. S odřenýma ušima. Základy nikde. Stavební firma žádná, protože tu naši vybranou jsme odepsali s naším panem projektantem, který ji vlastnil. Stromy se začíly na horách pomalu zbarvovat do těch nejkouzelnějších tónů a my trávili většinu dní hlavně tím, že jsme obvolávali stavební firmy, které by měly čas a věnovaly se dřevostavbám (roubenky milujeme, ale spíš na víkend, než na stálý bydlení a srub není v našem kraji ani povolený stavět, takže to vyhrála montovaná dřevostavba s dřevěným obkladem) – vybírat jsme si moc nemohli, až se mi jedna firma ozvala zpátky a já zajásala. Byli jsme zrovna na Rozárce, sbírala jsem sedmikrásky (to zní jako z pohádky, co? Ale já fakt sbírala sedmikrásky) a hned co jsem zvedla telefon a představila se, jsem si šlápla na včelu. Teď jsem nevěděla co dřív, jestli ječet, chladit, nebo se uklidnit a odpovídat na to, co se po mně chtělo. Dělala jsem hrdinku. Klepala jsem nohou jako blázen, chodila sem a tam a u toho nám „sofistikovaně“ – tak, jak je mi vlastní domluvila osobní schůzku. Za pár dní jsme se sešli s majitelem stavební firmy a hned jsme si padli do oka. Dojeli jsme se podívat na dům, který postavila jeho firma a popovídali si lidmi, kteří v něm žili. Viděli jsme cenovou nabídku, podepsali smlouvu a těšili se na to, až se konečně začne „něco dít“.

Bývalý projektant s architektem náš dům v projektu postavili na nezpevněnou část pozemku a jen za pilíře bychom dali 3x tolik, co za normální základy, takže jsme museli celou stavbu posunout s tím, že se před kolaudací provede změna před dokončením. K našemu malýmu překvapení jsme taky zjistili, že na pozemku nejsou žádné sítě (na bývalou pilu vedla elektřina přes řeku z Polska … koho by tohle napadlo?) a připojení na takovou vzdálenost, která byla potřeba je nejen neskutečně nákladný, ale taky absolutně nemožný, takže co s tím? Začala jsem se radovat a možná maličko, ale fakt jen maličko, obávat – my budeme mít ostrovní dům!

Hledali jsme odborníky, kteří by nám pomohli vymyslet, jak to celé může fungovat, protože opravdu soběstačných domů na celoroční bydlení ještě není v republice moc, ale s pomocí několika lidí v oboru jsme to snad zvládli! Nakonec to celý zní vlastně strašně jednoduše a nějak takhle budeme fungovat: Vodu čerpat ze studny, místo kanalizace máme v zemi čističku odpadních vod a místo přípojky dáme na střechu 30 solárních panelů (panely vyrábějí elektřinu i když nesvítí sluníčko, jen se liší její množství), které nám budou vyvářet elektřinu. Pro případ akutní nouze, jakou představuje třeba zmrzlá vrstva sněhu na střeše, budeme mít za domem generátor. Teplo nám vyrobí kotel na peletky, který ohřeje vodu a ta poputuje do topení. To nezní složitě, že ne? Tak snad přežijeme první zimu! 

 

Ostrovní dům znamená, že je dům plně soběstačný a není připojený na žádné sítě a dokáže si vše vyrobit „sám“. Nechci mluvit o tom, že se jedná o nejekologičtějším řešení, protože to, jak se budou později zpracovávat (a jestli vůbec) baterie, neví snad ještě ani ti, co je vyrábějí, natož já. Větrná elektrárna u nás nebyla možná kvůli CHKO. Ostrovní dům vás ale vede k tomu víc přemýšlet o tom, co děláme a s životem v něm jsou spojená i určitá omezení.

  • Energií se za těch nejtemnějších dní prostě musí šetřit a několikrát si rozmyslet, jestli radši vyperete, nebo umixuje polívku … jasně, že vyhraje polívka! 
  • Spíž na potraviny vedle kuchyně, kterou si vysníte a nakreslíte, vám hned po postavení celou zacpou baterkama a různejma krabičkama, kterým vůbec nerozumíte. Koupelnu vám zmenší, protože se chlapci přepočítali a v technický místnosti není dost místa na kotel a ten obří OBŘÍ bojler na vodu a prostě … musíte být silná ženská a mít pevný nervy. 
  • S chemickými (čistícími, mycími …) prostředky tu nemůžete kvůli čističce odpadních vod fungovat vůbec. Všechno, co se doma použije a poputuje do odpadu musí mít co nejpřírodnějšího složení. Těším se, až budu doma strouhat mýdlo. Fakt se těším, miluju ty hoblinky! 
  • Zkušela jsem se pana odborníka zeptat, jestli mi nemůže napojit televizi na rotoped, abych se v těch nejhorších časech mohla dívat na Přátele a ještě k tomu byla fit, ale bohužel … 

 

Pozemek jsme nechali celý posekat a všechen bordel z bývalé stavby se bagrem navezl na jednu hromadu. Provázkem jsme si umístili dům na nové místo (tak, abychom neporušili žádný zákony a udrželi situaci domu vůči světovým stranám), nechali geodetem zaměřit, jestli je tam půda dost pevná a všechno v pořádku (vůbec nevím, co tam všechno dělal), změřila se výše radonu, nechali jsme vykopat studnu – abychom zjistili, jestli vůbec nějakou tu vodu máme a konečně přijeli první dělníci, kteří začali pracovat na základech domu …

Byl listopad. A začalo sněžit.

S prvním sněhem jsem spadla z toho totálně nahnutýho obláčku i já. Noo. Do Vánoc bydlet holt nebudeme …

Najednou se nemohlo dělat s domem nic, než se zabořit do peřin a řešit to, co se řešit dalo a muselo. Montované dřevostavby mají naštěstí jednu úžasnou výhodu – celý ten dům se vlastně vyrobí ve firmě a pak se k vám ten největší základ (hrubá stavba) jen doveze a sestaví, takže se vlastně něco dělo, i když my měli pocit, že se neděje vůbec nic. Doteď jsme si taky vše financovali sami, ale přišel čas začít řešit hypotéku na další část domu. Většina z vás asi ví, že získat teď hypotéků není úplně jednoduchý a ani u nás to nebylo jinak – po pár měsících se to ale povedlo a my měli schváleno. Tou dobou už dávno, dávno, dávno slezl všechen sníh, když se dokončily základy pro dům a nám na pozemek přivezli tu obrovskou stavebnici.

Pokračování příště …

 

Pár důležitých rad pro mé minulé já.

 

  • Už od stavby základů si sežeň naprosto nezaujatý a opravdu zkušený stavební dozor! Je to mnohem důležitější, než si myslíš!!!
  • Dřevostavba neznamená, že je vše ze dřeva. Parozábrana není nějakej důmyslnej, nepropustnej systém jak sis myslela … je to prachsprostej igelit!
  • NEJSME ODBORNÍCI, PROTO TENHLE ČLÁNEK NEBERTE JAKO NÁVOD, ALE JEN JAKO NÁŠ PŘÍBĚH A NAŠI ZKUŠENOST.