Archiv rubriky: Ze života v …

Uncategorized V horách

Tělo&Duše

Před pár týdny nám na našem tripu Marťa s Ondrou povídali o pobytu, po kterým se cítili jako by lítali. My si lítáme rádi, to víte všichni, a tak se nemůže nikdo divit, že jsme to vzali hopem a jeli tam. Na farmu Koldín, kde se o nás starali tak, jako bysme byli jejich vlastní a čistili (jsme) naše těla i duše, abysme se cítili co nejlíp, měli plno síly, energie, nezbylo v nás nic, co tam nepatří, předešli jsme různým nemocím, nebo vyléčili to, co nás tam přivádí a byli na tom světě zase ještě o kus radši.

 

Pro spoustu lidí je pobyt tím určitým milníkem v životě, kdy si uvědomí, jak opravdu chtějí žít a co podstatnějšího – jak se chtějí cítit. vnímáme to stejně tak.

 

Upřímně. Bylo nám tam skvěle. Denně jsme do sebe ládovali 4kg čerstvé zeleniny ve formě šťáv – to bylo všechno, v Koldíně se nejí. Někdo to zvládá líp, jiný hůř – za sebe můžu říct, že hlad mě hlad netrápil vůbec, ale ty chutě … na sushi rýži a avokádo jsem se těšila už od pondělního poledne a ty červený, voňavý třešně co jsme míjeli na procházce po cestě k lesu … Luky na tom byl o kus hůř, od úterý nemohl už šťávy ani cítit, takže půstoval úplně a ve středu mu nebylo zrovna nejlíp – v pátek k večeru se to ale přelomilo a už se zase smál. Vesmír byl zase v rovnováze.

Každý den jsme zahajovali jógou s Vaškem, při který jsme se chvílemi mučili sranda prosímvás, smáli, učili se dýchat, cítit (se) a vypnout hlavu – hodinu a půl vypnutá hlava? Den ode-dne jsem měla víc a víc energie a vypnout myšlenky pro mě bylo takřka nemožný. Tolik nápadů. Díky tomu jsem si ale uvědomila, jak obrovský problém pro mě je čekat. Na vlak, na doktora, na to, až se bude něco, cokoli dít … na všechny ty věci, který nemůžu sama ovlivnit a tohle mě provázelo na každým kroku, každý den.

Po józe následovalo štamprdle z aloe, Noni, první šťáva a individuální plán složený z masáží, plasma generátoru, bicomu, sauny, bemeru, terapií pro duši …  šankaprakšalány – to je cvičení, při kterém pijete slanou vodu, která vámi následně leze … vším, vším váma leze, nebo třeba kávovýho klystýru – představa je to samozřejmě šílená, ale to, že pomáhám svýmu tělu líp fungovat a ten chvilkový pocit nekomfortu vynahradí, navíc věřte mi nebo ne, není to vůbec nic hroznýho. Večer jsme se dívali na různý dokumenty a debatovali s Lukášem (né s tím mým) o stravě, o tom co je pro nás dobrý, co jíst, nejíst, co to a to dělá s naším tělem i hlavou … Luky je zastánce především paleo stravy, zatímco já spíš tý veganský a i přesto, že to jsou dva naprosto rozdílný směry, shodli jsme se na spoustě věcí, byli otevření debatě, jeden druhýmu a nejen, že jsem si to užívala, ale taky mi to moc dalo.

Terapie jsme prokládali pitím šťáv, zdravých „panáků“, malováním, čtením, procházkami a povídáním si jak se všemi účastníky zájezdu, tak s terapeuty ... o životě, o jídle, o cestování, o všem a bylo to tak moc příjemný – všichni jsou otevření, neuvěřitelně milí, je s nimi sranda a nic víc ke štěstí asi ani nepotřebuju ... misku rýže jen ... s tím avokádem.

Continue reading

Uncategorized V horách

Jak jsem měla NEradost

Ahoj moji milí, máte mě zpátky. Já vás. Víte, já čekala na to, jestli mi to začne chybět, jestli mi i vy začnete chybět a vzhledem k tomu, že teď píšu – chybělo mi to. Já si chyběla.

Abych vám vysvětlila co se dělo … upřímně jsem měla totální pocit NElásky sama k sobě a v duši NEradost. Bylo mi smutno, sakra smutno a hlavu mi zaplavovaly desítky myšlenek na to, proč tu jsem, jestli dobro vítězí nad zlem a láska nad nenávistí, co bude po smrti, co je před narozením, jestli karma opravdu funguje, jestli má tohle smysl, kdo já vlastně jsem, co chci předávat … Na poslední otázku jsem odpověď znala. Jasnou. Chci předávat čistou radost, lásku, svý pravdy, který nemusí být vůbec pravdivý, ke světu, k lidem, planetě, tvořivost … jenže když něco nemáte, nemůžete to předat dál, protože i vám samotným to chybí. Logicky. A tak jsem nepsala a jako bych tady v tom světě neexistovala.

 

Byla jsem jako náš byt – je v něm bordel. Celý ráno uklízíte, ale jakmile se nesoustředíte, za pár hodin je zase zpátky a vy netušíte, jak se to sakra stalo!?

 

Kurýrovala jsem si duši celou sérií HIMYM, přečetla jsem knížku od Verči Kašákový, kterou mi poslala a moc jí za ní děkuju, vyluštila jsem desítky křížovek, hodně jsem psala i prala a následně to mazala. Vařila jsem, pekla a jedla (povedl se mi skvělej guláš, brzy vám sem hodím recept), hodně jsem se procházela a hlavně, hlavně jsem vyšívala korálky na bundu (že vy jste čekali něco hlubokýho?) – to tvořilo značnou část mých dnů a celkem ta blbárna zabírala, protože zatímco chytáte korálky, pouštíte myšlenky a ne naopak. Většinou. Taky jsme nechali „krásně“ polepit Karla. Vybrali jsme mu nádhernej, oku lahodící, okrovo-béžový kabát … místo okrový a béžový přišla žlutá a bílá a tak jsme to tak nechali, že Karel asi má být trošku nevkusnej a že to vlastně nevadí. Hlavně aby byl zdravej. Karel i Luky už konečně.

 

Je nehezkej pocit nemít se rád a cítit se tak nějak sám. Na všechno, na světě, na všechno na světě.

i přesto, že kolem sebe máte rodinu, přátele, nejlepšího manžela na světě a každou minutu vám cinkne telefon.

Continue reading