Archiv rubriky: bali

bali Uncategorized

Stěhujeme se. Domů.

Jedeme domů. Po čtyřech letech jedeme domů s pocitem, že jsme našli vše, co jsme potřebovali najít. V sobě. A že jediné, co teď potřebujeme víc, než cokoli na světě je zapustit kořeny, protože korunu máme bohatou, ale chybí nám pevná půda pod nohama. To je asi ten domov. Ten, který si nesbalíte do batohu a nedá se vložit do srdce.

Zázemí.

Spousta lidí si myslí, že jsme blázni, když opouštíme tak krásnej kus světa proto, abychom začali žít zase v Čechách a možná mají pravdu. Možná jsme. Ostatně nám to říkají celý život, ale jen my sami víme, co je pro nás to nejlepší a co potřebujeme udělat – právě teď.

Žádné místo na světě není ráj, alespoň jsem takový nepoznala a i takové Bali má od ráje opravdu hodně daleko – mám dny, kdy to tady nenávidím, nic se mi nelíbí, je mi vedro, nemůžu dýchat a každý mě štve. Takový dny jsem měla i v Thajsku, Londýně, Čechách … a pak jsou ty dny, kdy milujete celej svět a všechno vám přijde krásný a správný … a vy tak nějak zjistíte, že to, co máte okolo sebe není ani zdaleka tak důležitý jako to, co si nosíte v sobě a s kým svý pocity sdílíte. Sdílení je důležitý.

Za ty čtyři roky jsme toho zažili opravdu moc. Možná až moc. A teď si nejvíc z celýho srdce přejeme klid, šťastnej domov, rodinu, přátele, pohodu a zdravou mysl i tělo – a ono to všechno se vším souvisí.

Zapustit kořeny.

Na Bali to nebalíme. Budeme se sem vracet, klidně i několikrát do roka. Budeme cestovat a žít snad víc, než kdy dřív. Budeme si užívat maličkostí, přírody a budeme se radovat ze života. Třeba doma, třeba všude na světě. Místo v moři se budeme koupat v řece a já už se konečně třeba začnu otužovat. Místo chození do restaurací budu vařit, snad brzo ve vlastní kuchyni – ani netušíte, jak moc se na to těším. Místo rýžových políček se budeme projíždět kolem krásných polí a místo šumění moře nám doma bude šumět les. Je to jako vyměnit modrou za zelenou – obě jsou nádherný a žádná nemá nic, co by ta druhá nemohla nahradit. Vždyť je to příroda!

Co se ale opravdu změní bude to, že se budeme moc vidět kdykoli s kýmkoli. Že nás nebude od víkendu s přáteli dělit tisíce kilometrů. Že budeme moc okamžitě vyrazit pod stan, na kurz vaření, šití, terapie … že je to všechno v našich rukou. Né v rukou pilota, kterým já nikdy moc nevěřím – nevěřím nikomu, kdo opravdu chápe, jak ten stroj může lítat. Ale v našich. V našich rukou, kterými chceme objímat lidi, který máme rádi a né jim jen psát. Rukama, kterýma si přeju vyrábět, malovat a ne jen zadávat úkoly přes půl světa.

A možná si myslíte, že si to těma rukama malujeme moc růžově, ale já tou růžovou maluju vždycky. A vždycky to nějak dopadne – a to je ta cesta na kterou je lepší prostě vyrazit, než se bát toho, co číhá v každým temným stínu, za každým stromem a jen se strachem krčet v koutě a přemýšlet nad tím, jaký by to bylo, kdyby …

Jedeme domů, abychom zapustili svý kořeny, protože víme, že bez nich u dál nemůžeme růst.

A to my chceme.

S láskou Anie

bali Uncategorized

Jak děláme z citronů limonádu.

Víte jak funguje zákon přitažlivosti? Já jo a pozoruju ho každý den. Jako když jedeme na motorce a já si představuju, jak kreslím znak „peace“ do omalovánek, když proti nám projede pán, který ho má na tričku.

Nebo, když u oběda vzpomínám na to, jak nám v Thajsku vařila Sandra ze Švýcarska úžasný indický jídlo, a že bych si ho zase opravdu ráda dala, když vejdeme po obědě do obchodu, kde je nová vitrína se syrovýma dortama a u něho cedulka, že jsou z nové indické restaurace, 20 minut od nás.

To prostě není náhoda. Náhody se nedějí a když budete hodně chtít, klidně vám zákon přitažlivosti dokáže přes oběd postavit i úžasnou indickou restauraci kousek od vašeho domova. No nevěřte mi, vždyť vám to povídám!

Pár hodin po obědě jsme už seděli na střeše s výhledem na sopku Agung a sluníčko, který za něj zapadalo, a zbarvovalo tak nebe do červena, růžova, oranžova … tak, jak to sluníčko dělá a jak to jenom ono umí. Poslouchali jsme indickou hudbu, vyhlíželi velrybu, kterou tu před malou chvílí zahlídli a u toho nás obsluhovala milá paní, která měla stejně jako Sandra křehkou, vysokou postavu, na sobě rozevlátý šaty až na zem s kvítky a stejně hrubej, krásně „vychlastanej“ hlas se Švýcarským akcentem.

Lukáš dostal výbornej čaj a já mátovo-jablečnou šťávu a potom dvě jídla, která nevím jak se jmenovala, protože ty indický názvy jsou vždycky takový zvláštní, myslím, že to byla chana masala a dhý? No, krk bych na to rozhodně nevsadila, ale bylo to výborný.

Na stole nám hořely svíčky, pod námi dunělo moře a na nás padaly jemný kapky deště, který podle balijců před týdnem skončil a od té doby 6 měsíců nezaprší – my lidi jsme na tu přírodu prostě krátký. Haló, už je na čase si to přiznat.

A najednou přišla naskutečná průtrž, vítr a bouřka.

Přesunuli jsme se se vším, co by mohlo uletět pod stříšku, paní před námi, která právě dojedla, něco s taky divným názvem, začala tancovat v dešti a skákat v kalužích (to mám na Bali ráda, jak jsou tu lidi svobodo-myslný), a my se dívali na ni a na bouřku a na sebe, a bylo nám krásně a tak jasno, i když byly kolem jen ty mraky a blesky a práskalo to do všech stran.

Paní, která nebyla Sandra ale Rosie, ale vypadala jako Sandra, nám dala nějaký indický zákusek, který chutnal úplně stejně, jako takový to lízátko z poutě na tyčce, jak je strašně sladký a neskutečně dobrý.

Zákusek jsme dojedli, zaplatili, a s vidinou, že když venku neskutečně na motorce zmokneme a vymrzneme (věřte, i tohle se na Bali děje), můžeme si dát doma horkou sprchu, kterou si v tom teple jinak těžko užijeme, musíme prostě jet.

A tak jsme v tom silným dešti utíkali k motorce, dali do ní důležitý věci a za dunění hromů jeli domů. Ulice byly prázdný, okolo nás tma, kromě restaurací, který svítily, blesků nad mořem a v horách. A my si to užívali. To prázdno kolem, kaluže, kterými jsme projížděli a teplá voda z nich nám stříkala až někam k pasu. Jeden balijec, který jen proti nám v pláštěnce se nám strašně hlasitě smál a my se pak smáli tomu, že se smál.

Přijeli jsem domů, vlezli do tý teplý sprchy, která skoro netekla (to ona dělá často), okolo nás lítala desítka různě barevných můr, a jelikož máme sprchu otevřenou s výhledem do hor, dívali jsme se na ty blesky a poslouchali hromy, jak je to silný a my oproti přírodě tak bezbranný a maličký, a pořád ji zkoušíme … když už se začala bouřka opravdu přibližovat a bylo to blesk 1,2 hrom, blesk, hrom… vyděšeně jsem vylítla ze sprchy a zahučela pod peřinu, protože jak všichni víme, jakmile jste až pokrk pod peřinou, nic na vás nemůže!

Ještě chvíli jsme si povídali a potom spokojeně usnuli.

Ani nevím proč vám to píšu, ale bylo to hezký …asi jen …

Když vám dá život citrony, udělejte z nich limonádu :)

Ať je vám taky hezky. Dnes i zítra.

S láskou Anie