M(o)udruju

„já se nějak nemám ráda“

Mít se rád. Před rokem by mě asi ani nenapadlo, že to někdy přestane být moje pravda a přemýšlela jsem nad tím, kdy se to stalo. Že sedím doma na židli, koukám se z okna a … nic, prázdno. 

Lukáš se mě zeptá co se děje a já mu jen odpovím:

“Když víš, já se nějak nemám vůbec ráda”

A pořád přemýšlím nad tím, kdy se to sakra stalo?! Že se z tý holky, která měla svý zdravý sebevědomí, stal člověk, který o sobě tak moc pochybuje. O každým kroku, který udělá. O každý myšlence, co vypustí. Až jsem přišla na to, kde. 

Tady.

  • Na místě, kde by spousta lidí žilo váš život líp, než ho žijete vy sami. 
  • Na místě, kde vám člověk, kterého jste nikdy neviděli radí, co máte dělat, jak se chovat, psát, mluvit, kým být. 
  • Na místě, kde všichni žijí tak zdravě, jak to je (ne)možný a za každý plastový sáček se sekají hlavy.
  • Na místě, kde jsou všichni študovaní inženýři všech oborů světa. A vy prd. Víte.
  • Na místě, kde je každá žena super máma, která si v těhotensví nedala jedinou kostku rafinovanýho cukru a nedejbože kafe s kofeinem.
  • Na tom místě, kde vás někdo neustále soudí. 
  • V reálným životě se tohle děje taky, ale potichu. Tady o vás má ale neustále někdo strach. O to, jak žijete. Co jíte. S kým se vídáte.
  • A spousta z vás to myslí dobře. Já vím. Vidíte v nás přátele, myslíte si, že nás znáte, ale ve skutečnosti …  bychom si třeba vůbec neměli co říct.

Žádný člověk, vysněný místo, ani jakékoli stvoření na světě tu není od toho, aby plnilo naše očekávání. 

Uvědomuju si, že tohle je “moje” a je na každým z nás, jak věci přijímáme a jestli je k sobě pustíme. Už dlouhý roky pracuju na tom, nebrat si nic osobně – jak vaše nadšení, tak kritiku, ale moje bublina proti světu je zatím moc tenká a nedaří se mi to tak, jak bych chtěla – nebo tak, jak by si představovali ostatní? Můžu k sobě pouštět tolik radosti, kterou často prožívám a přitom se zavřít tomu smutnýmu? Nepouštět si k sobě ale věci, který si pouštím, nedělám nikdy to, co dělám. Nejsem tím, kým jsem a já se taková mám ráda, jen jsem na to teď asi nějak zapomněla a znovu se to učím.

 

Jsem člověk, který se snaží žít a dělat věci tak, jak nejlíp umí, ale to moje nejlíp nebude nikdy stejný, jako to vaše.


 

Chcete po nás, abychom byli na sociálních sítích skuteční, ale když jsme, vyčítáte nám, že nejsme dokonalí.

Continue reading

Uncategorized

Můj první trimestr aneb potřebuju čůrat

Myslím si, že každý člověk, který si přeje miminko a příroda mu to umožní, je nejšťastnější a nejvděčnější na světě, mohla bych se tu hodiny rozepisovat o tom, jak úžasný to je a jak mi jako ten největší zázrak na světě najednou přijde lidská bytost. Život. My sami jakej zázrak vlastně jsme.

 

vzkaz mému třináctilétému já na tělocviku

Absolutně vůbec se nemusíš stydět za to, že nejsi rychlá v běhu a netrefíš se do míče při volejbale! Je to totální kravina oproti tomu, že jsi byla první asi tak z padesáti milionů spermií (a za to jako diplom nedostanu???)!!! trefila jsi se do vajíčka a dokázala jsi se z něčeho tak mrňavýho, že to není ani vidět, stát docela slušnou lidskou bytostí a to i přesto, že v té době kamenné (neinternetu) naše maminky  tolik nevěděly co všechno „nesmí“ jíst a „musí“ jíst a dělat a nedělat … a tak dělaly a jedly většinou úplně všechno.

 

Ale asi nechci být patetická. Už zase a zatím ne. Vzhledem k tomu, že celý první trimestr o mém jiném stavu (to spojení ták moc sedí) vědělo pouze pár kamarádů a nejbližší rodina, neměla jsem komu o tom psát – vy víte, jak já to dělám ráda. A tak jsem si alespoň zapisovala do poznámek a teď konečně přišel ten správný čas je vypustit do světa … že jsem snad úplně normální? 

 

 

  • Brečím. Dneska jsem brečela dokonce i u titulku v Moderním bydlení „ruce jsou ten nejlepší pracovní nástroj“ přišlo mi to tak dojemný.

 

  • Říká se, že by žena v těhotenství neměla jíst za dva. Vzala jsem si to k srdci a jím tak za 4. Chlapy. A nemůžu si pomoct! Roste ve mně, při nejmenším, Denemarex.

 

  • Včera jsem dostala při řízení tak obrovskou chuť na ovoce, že jsem si zastavila u krajnice a šla trhat špendlíky ze stromu. Při zjištění, že ještě nejsou zralý jsem se rozbrečela.

 

  • Nedokážu popsat to, jak neuvěřitelně unavená jsem, ale alespoň se o to pokusím. Jsem tak unavená, že mě Luky musí přemlouvat, abych se přesunula z auta do bytu, protože bych byla schopná klidně přespat na sedačce. Minule jsem byla tak unavená, že jsem ho prosila o kofeinovou injekci do zadku – absolutně netuším, jestli to existuje. Jsem tak unavená, že já – člověk, který nikdy nepil kafe, potřebuju každý den jedno, velký, pořádně ledový kafe, abych zvládla alespoň umýt nádobí, něco uvařit a osprchovat se. Pak jsem z tý únavy mrzutá, lítostivá a všechno mě štve. Ale samozřejmě je těhotenství to nejkrásnější období v životě. Nikdy jsem neprožívala takový pocit správnosti a zároveň obrovskýho strachu a pokory, jako v prvních týdnech … než jsem začala být unavená, lítostiva, mrzutá a věčně hladová.

Continue reading