Domov Tvořím i vařím Uncategorized V horách

Tohle není dobrej návod na stůl

Jsou věci, na kterých se s Lukym neshodneme. Na přítomnosti cibule v toastech – v jakým jste týmu? Na tom, kolik piv týdně je v pohodě a kolik ne, na barvách se neshodneme často, za což může ale spíš to, že je prostě barvoslepej a tvrdohlavej v jednom – to je šílená kombinace! Pak si stojí hlava nehlava i za tím, že jsou boty třeba hnědý, i když na něho svítí brčálově zelená! No … ale to, že nejsme dostatečně atestovaní na to, dávat někomu rady a návody, to je nám jasný oběma. 

Prakticky všechny věci, který tvoříme vznikají metodou pokus omyl a při případném omylu je pro nás často tím nejlepším řešením otočit předmět špatnou stranou ke zdi. Naštěstí se taky oba shodneme na tom, že nepotřebujeme, aby bylo cokoli dokonalý – a možná i díky tomu jsme spolu už pěknou řádku let.

Když jsme si řekli, že stůl nebudeme kupovat, ale vyrobíme ho (já jsem to teda řekla za nás oba) protože jsem nikde nenašla žádný, který by naplnil mou představu (a taky to bylo příznivější pro náš rozpočet, než nechávat stůl vyrobit u truhláře) mohli jsme se podívat na internet, který je plný detailních návodů od stoliček přes stoly, komody, až po celý domy. Mohli jsme se zeptat zkušenějších, kterých máme v okolí spoustu, ale mám pocit, že tak bychom se připravili prakticky o celý ten proces tvorby, mezi kterou patří taky zapojit hlavu, přemýšlet, zkoušet, plést se a tím pádem se i učit z vlastních chyb. To hlavně.

  • Rozhodně bychom se nenaučili tolik věcí.
  • Připravili bychom se o to velký překvapení. 
  • O srandu, tu především.
  • A to je důvod, proč u mě asi nikdy nenajdete návody, ale jen vodítka.
  • A taky proto, že mě ty návody desně nebaví psát ani číst. Já při tvoření totiž sotva vím, co vlastně sama dělám. No a při čtení návodů stejně netuším, jak na to.

Na náš stůl mi ale přišlo tolik dotazů, že jsem to nemohla nechat jen tak a protože i svou funkci plní dobře (udrží talíř, když na něj vylijete kafe, dá se otřít – tudíž nesaje a jablko se z něho neskutálí), tak tady máte můj malý, totálně nedokonalý, “hatlamatla” postup, jak jsme takový stůl vyrobili my – pokud jste někdo, kdo pracuje se dřevem, doporučuju postup nečíst a celý článek přeskočit.… Continue reading

Uncategorized

Jaká budu máma … ?

Když píšu tenhle příspěvek, je třetího ledna 2019 ráno a já jsem silně pod vlivem. Už přes 9 měsíců pouze hormonů. Materiál je to ale slušnej, můj muž by o něm mohl i dlouhý hodiny vyprávět! Momentálně se mnou provádí třeba takový kouzlo “jedujakoturbomyš”, kdy nemůžu v noci vůbec spát ani odpočívat a mám neustálou potřebu dělat jakoukoli manuální činnost. Čím větší a těžší, tím líp. Úplně nejradši bych přidělala tu digestoř, co leží týdny na chodbě nad sporák a to, že nevím, jak se to dělá, nebo ji neunesu, mě od toho neodrazuje tolik, jako pohled na tu naši zeď z cihlových pásek, která … jak to jen … ty bílý nudle by z toho asi opadávat neměly, no co už.

Mému muži tohle mé tempo taky moc nevyhovuje a do mých nočních diskuzí o tom, jak umístíme poličky v šatně, nebo kdy zajedeme konečně koupit obložky do dveří a prahy, se bůhví proč, o půl třetí ráno, zapojovat odmítá. A tak, abych se nenudila, lítám v noci alespoň čůrat. Devětkrát minimálně! Mezi vstáváním svým hlasitým „Uhh“, které je zkratkou pro „ty brďo, už to fakt není sranda“ budím Dači, která mě doprovází do koupelny, abych se tam ve tmě nebála duchů schovaných pod záchodovou mísou, protože světla nám v noci v domě stále nefungují a za svitu měsíce a hvězd ledový, lednový noci (oblohu tu máme opravdu nádhernou) si v tý naší rozestavěný koupelně bez umyvadla a teplý vody představuju, jak asi umístíme poličky nad vanu, kam dám jakou svíčku, kytku, sošku i odpadkový koš. Jak krásný bude, až do vany napustím horkou vodu a naložím se do ní stejně oddaně jako okurka do octovýho láku, naliju si decku červenýho… vůbec ten život s horkou vodou je takovej krásnější. A s tou deckou. Člověka z ní úplně hřeje po těle i na duši.

Moje tělo se tím kouzlem „jedujakoturbomyš“ asi připravuje na roli mámy a ač se mě tu neustále někdo ptá na to, jaká máma budu – jestli ta, která bude jen nosit, jen vozit, nebo oboje. Látkovat, plenkovat, dudlíkovat, nedudlíkovat … nedokážu na to zatím odpovědět, a víte co? Ani nechci. V hlavě mám svou verzi toho, jak bych si to přála mít, ale neupínám se na ní. Vždyť nevím, jaký člověk se mi narodí. Můžu mít v hlavě úžasnou představu toho, jak budu používat jen látkový plínky a celý den nosit miminko v šátku, ale může se stát, že Atrey bude spát klidněji v kočárku, než u mě. Může se stát, že to mně nebude vyhovovat. Může se stát, že to mimčo prokadí celý den a já nebudu mít na přepírání látkových plínek energii … nechávám to otevřený. 

Asi to není to úplně nejlepší přirovnání, ale vždycky, když si koupím nějakou novou věc, představuju si, jak mi to žití s ní půjde. A vidím to jak jinak, než v tý ideální verzi. Jak budu díky nový kuchyni víc vařit a v novým notebooku budu mít pořádek a né složku PLOCHA kam pravidelně přesunu všechny ikonky z opravdový plochy, protože se mi tam nevejdou. S novým batohem si představuju, jak v něm mám čisto a na jeho dně se neválí žádný papírky a drobky. V nových kalhotech mám ve svý představě vždycky delší, štíhlejší nohy. Z pomyšlení na to, že mám šatnu mě zalochtá krásně v břiše, protože každý kus je voňavý po levanduli, vyžehlený a má své místo … a o takový spíži na potraviny ani nemluvím. A všechno tohle je v mých představách perfektní, jen jedna věc tam moc nesedí. Vždycky udělá ve všem bordel a zmatek, když někam pospíchá, nebo je moc líná unavená. Já.

Nemůžu vám odpovědět na to, jestli budu dělat to, tohle nebo tamto, dokud to budou jen plány, představy, ale ne skutečnost. A vlastně na to ani odpovídat nechci, protože to sebou nese spoustu soudů, který v tomhle směru, od úplně cizích lidí, slyšet opravdu nepotřebuju. (Ne)dává mi smysl hodně věcí (především hodnocení toho, jak dobrá je která máma. Ještě na základě toho, jestli dá prckoj dudlík, nebo ne.) a tak si vyzobávám z každýho směru něco a ráda si jen tak balancuju na tý pomyslný slackline mezi rozumem a citem (bože, taky se vám při tomhle spojení hned vybaví ta příšerná reklama na drogerii?) a abych byla naprosto upřímná … víte co …

já chci být hlavně ta máma, která

  •  je pohodě a mateřství ji naplňuje a těší.
  • nekřičí kvůli hloupostem.
  • bere věci s nadhledem.
  • nesoudí, nemyslí si, že ví všechno nejlíp a je otevřená.
  • opravdu poslouchá, pravdivě odpovídá a důvtipně se ptá.
  • je veselá a je s ní sranda – protože sranda je v životě hrozně důležitá!
  • si umí zachovat chladnou hlavu a zdravý rozum.
  • má vždycky otevřenou náruč.
  • se snaží být vždycky dobrým vzorem.
  • vychovává dobrýho, slušnýho, zopovědnýho člověka, který má rád život.

A pokud se mi tohle podaří, budu na sebe pyšná. Na nás. 

v šátku, v kočárku, bez dudlíku, s dudlíkem, s botama, bez bot …