Uncategorized

Z komunistickýho bytu prosvětlená špeluňka.

Se skoro dvouměsíčním zpožděním, ale přece. To je tak, když si nandám tolik, kolik nemůžu unýst. Nebo sníst. To se mi stává neustále, pak pravidelně s prosíkem žadoním v indický o zabalení do krabičky, že si to nechám na-potom, protože jsem plná.

Kdo sleduje blog pravidelně, tak ví, že jsme před Vánoci koupili byt. A jakej – to je ironie prosimvás! Lukáš si při příchodu ani po dvou měsících neodpustí „může Jindra ven?“ a já mu odvětím „Nikdy, nebo navždy!“. Jsme sehraný.

Odpovědi na otázky proč jsme byt kupovali, jestli už nestavíme domeček apod… se dočtete v prvním článku TADY

Chtěla jsem vám byt ukázat kompletně kompletní, ale vzhledem k tomu, že mě nějak pustila interiérová múza, priority mám momentálně úplně jinde a nevím, kdy mě to zase „chytne“, ukazuju vám teda ještě tak trochu nedokončený byt. Jako dort bez marcipánovejch růžiček. Ale stejně se asi všichni shodneme na tom, že práce jsme za ten měsíc/dva odvedli opravdu kus.

Co všechno jsme předělávali?

  • Vybourávalo se několik příček (ze 3+kk jsme udělali 2+kk, bourali jsme stěnu mezi kuchyní a koupelnou a znovu ji stavěli, zvětšovala se koupelna a kuchyň o nesmyslnou chodbu)
  • Dělaly se rozvody vody.
  • Škrabali jsme zdi, penetrovali, vyhlazovali a malovali.
  • Zbavili jsme se koberců a položili lino.
  • Komplet se vybourala koupelna a záchod a znovu postavila, obložila.
  • Hádali jsme se. Taky.
  • Vymontovávali jsme dřevěnou stěnu. Hodně dřevěných stěn.
  • Sestavovali jsme Ikeáckej nábytek a já při tom provrtala díru do toho novýho lina.

Continue reading

M(o)udruju Uncategorized

Zamotaný v síti

Tak moc lidí řeší sociální životy. To, co je skutečný, kde je pravda, co všechno je jen pohádka … já to tak občas pozoruju a pomalu z toho tiše unikám.

Na sociální sítě chodím „stalkovat“ jednoduše proto, že mě baví. Chodím se jimi inspirovat, nechávám se nakopnout lidmi, kteří hodně cestují, k tomu, abych zvedla občas pohodlnej zadek a vyrazila poznávat svět, velký rodiny plný dětí mě hladí po duši a je mi z nich hezky, kochám se krásně nafoceným, zdravým jídlem a pak jdu sama něco ukuchtit, čtu popisky, který mě nutí přemýšlet a nechávám se lidmi, kteří mi jsou sympatický, nabíjet energií.

Nevadí mi vidět tu krásný fotky. Naopak. Nevadí mi, že tu nevidím rohlíky namazaný máslem, špinavou misku od oběda na stole, haldy oblečení na křesle nebo rotopedu, na kterým se mělo jezdit, ale všichni moc dobře víme, jak většina takových rotopedů končí … . Nevadí mi, že tu jsou lidi povětšinou s úsměvem, než ty nešťastný, protože si vše prohlížím s vědomím, že reálný život je trošku jinde. To je přece jasný!

 

Je, vždycky je. Můžeme se snažit být sebe-upřímnější, ale vždycky budou věci, který nebudeme chtít ukázat světu, protože bychom je nejradši ani sami neviděli.

Continue reading