M(o)udruju Uncategorized

Co je svoboda?

SVOBODA

Dovolit si být nemocná, neschopná, lenivá, protivná, stejně jako být produktovní a plná elánu.

Pochutnat si bez výčitek na jídle, který třeba není zdravý.

Věnovat svůj čas tomu, čemu ho chci věnovat.

Psát a sdílet to, co sdílet opravdu chci. 

Dovolit si milovat (se) a být milována. 

Říkat bez špatného pocitu pravdu, která se nemusí líbit.

Proležet celý den v posteli jako propracovat celou noc.

Projevit svůj názor.

Smát se, když se mi zachce a brečet stejně tak.

Měnit se, růst a nebo stát na místě. 

Být sama sebou. 

Dělat věci, který mi třeba nejdou, ale baví mě.

Dovolit si dělat chyby.

Být upřímná.

Trávit čas s lidmi, se kterými ho chci trávit. 

Mít sny.

Věřit sobě, svý intuici, svýmu rozumu …

Všechny tyhle věci jedno spojuje. Absence strachu.

Chci s vámi sdílet jeden obyčejnej příběh z Thajska. Jako každý večer jsem chodila při západu slunce plavat. Zatímco se Lukáš cachtal na břehu, já šla o kus dál. Kolem mě plavalo pár dalších lidí, pomalu se začalo smrákat a během pár minut nebyl v tom moři vůbec nikdo včetně Lukáše, který postával s někým na pláži. Byl to tak kouzelnej moment, jen vy, nikdo jiný, slunce a to nekonečno okolo vás i pod váma. Až za obzor. Asi po hodině plavání jsem vylezla ven a šla za Lukášem, který si tam s někým povídal. Přišla jsem k nim, seznámila se a s nadšením jim říkám, že to bylo jak mávnutím kouzelný hůlky, když všichni z moře zmizeli v jeden okamžik, jak nádherný to bylo, jak moc jsem si to plavání dneska užila. Chlápek mi povídá „ještě aby všichni nevylezli, byla tam smrtelně jedovatá ryba“ podívám se po očku na Lukáše s všeříkajícím výrazem „děláš si ze mě prdel?“ (napsala bych to slušně, ale v ten moment … ) Luky mi na to úplně v pohodě odvětil „Anetko, ty jsi byla daleko“. Continue reading

Uncategorized

Z komunistickýho bytu prosvětlená špeluňka.

Se skoro dvouměsíčním zpožděním, ale přece. To je tak, když si nandám tolik, kolik nemůžu unýst. Nebo sníst. To se mi stává neustále, pak pravidelně s prosíkem žadoním v indický o zabalení do krabičky, že si to nechám na-potom, protože jsem plná.

Kdo sleduje blog pravidelně, tak ví, že jsme před Vánoci koupili byt. A jakej – to je ironie prosimvás! Lukáš si při příchodu ani po dvou měsících neodpustí „může Jindra ven?“ a já mu odvětím „Nikdy, nebo navždy!“. Jsme sehraný.

Odpovědi na otázky proč jsme byt kupovali, jestli už nestavíme domeček apod… se dočtete v prvním článku TADY

Chtěla jsem vám byt ukázat kompletně kompletní, ale vzhledem k tomu, že mě nějak pustila interiérová múza, priority mám momentálně úplně jinde a nevím, kdy mě to zase „chytne“, ukazuju vám teda ještě tak trochu nedokončený byt. Jako dort bez marcipánovejch růžiček. Ale stejně se asi všichni shodneme na tom, že práce jsme za ten měsíc/dva odvedli opravdu kus.

Co všechno jsme předělávali?

  • Vybourávalo se několik příček (ze 3+kk jsme udělali 2+kk, bourali jsme stěnu mezi kuchyní a koupelnou a znovu ji stavěli, zvětšovala se koupelna a kuchyň o nesmyslnou chodbu)
  • Dělaly se rozvody vody.
  • Škrabali jsme zdi, penetrovali, vyhlazovali a malovali.
  • Zbavili jsme se koberců a položili lino.
  • Komplet se vybourala koupelna a záchod a znovu postavila, obložila.
  • Hádali jsme se. Taky.
  • Vymontovávali jsme dřevěnou stěnu. Hodně dřevěných stěn.
  • Sestavovali jsme Ikeáckej nábytek a já při tom provrtala díru do toho novýho lina.

Continue reading