Archiv rubriky: V horách

Uncategorized V horách

Můj život s Dači

Víte, já vám to řeknu narovinu.

Ona mě někdy tak neuvěřitelně sere štve prostě sere.

Třeba když se navlíknu do svýho chlupatýho overalu a ona mě začne kousat zběsile do stehna, jako že si chce hrát s parťákem, který je stejně chlupatý, jako ona.

Když se rozeběhne, skočí za mnou na gauč a v letu shodí ze stolku všechny svíčky, oblíbenej hrneček i misku – všechno samozřejmě ručně dělaný a ještě plný.

Když mi v sedm ráno hupsne do postele, předními vyskočí na parapet, že chce na procházku, hodit bobek, čůrat … zadními mi drtí záda, krk a v nejhorším případě hlavu.

Nebo když přijdeme z procházky, proklouzne mi mezi dveřmi a celá od bláta vlítne na gauč, kde se pořádně vyrochní.

Když vylije svůj kýbl s vodou (Dači miska nestačí, takže má misku téměř o objemu kýblu) po celý kuchyni.

Když si nahlas prdne, lekne se zvuku, který vydala a začne se za svým prdem dokola honit.

Když jdeme na procházku, ona se na vodítku rozeběhne, já se po ledu smeknu, spadnu na břicho a dobrý 3 metry mi trvá, než jí svým „stůůůůůůj“ opravdu zastavím.

Když okouše listy u kytky, nebo když se s Patapufou honí po pokoji a smetou všechno, co jim stojí v cestě.

 

Sušák s právě vypraným prádlem, barvy, židle, knížky, stůl, kameny, škrábadlo, mě, všechny tajný sny, klid a pohodu … prostě všechno!

 

Continue reading

Uncategorized V horách

On to ten vesmír zařídil. Jen trochu jinak.

Upřímně, já to tu snad ani sdílet nechtěla, jenže můj život se teď smrsknul i na sociálních sítích na hřebíky, kladívka, štětce a šmirgl. Nemám úplně čas odpovídat na zprávy, protože když zrovna nalítám okolo Továrny, lítám tady. A lítám tady moc ráda, protože se konečně vznáším (oukej, spíš totálně nemotorně lítám sem a tam a nevím, co mám dělat) ve vlastním prostoru.

Snad každý večer před spaním jsem si na Bali představovala, jak ležím v tý naší posteli s výhledem na hory. Jak slavíme vánoce ve svým – všechno je zařízeno podle nás, máme krásnej malej, košatej stromek v květináči, v místnosti je útulný světlo od svíček a ohně v krbu a jsme prostě a jednoduše šťastný. Máme zázemí, který jsme tolik let neměli a všechny ty moje látky, korálky, hřebíčky, barvy a plátna mají svý místo.

Cítila jsem se při tý představě tak v klidu, v bezpečí …

Celý svý přání jsem svěřila do rukou stavební firmy a vesmíru, protože v něj vkládám svou obrovskou důvěru (v ten vesmír větší, než ve stavební firmy, i když na tu naší dosavadní si nemůžeme stěžovat), jenže s přibývajícím sněhem, mrazem a různými komplikacemi, který zná nejspíš úplně každý, kdo někdy něco stavěl se mi ta má vize, bydlet do vánoc ve svým, nějak pomalu vzdalovala, my nevěděli co s námi bude dál a nad hlavou nám viselo několik otazníků.

Kde budeme bydlet, dokud se dům nedostaví, se psem a kočkou?  Kolikrát ještě budeme muset vybalovat a zase balit?  Co tady v tý díře, kterou milujeme, dalšího najdeme?  Kdy si už konečně budeme moc dělat kde chceme co chceme?  Kdy budeme moc věnovat čas hlavně věcem, kterým svůj čas věnovat chceme?  Kolik peněz ještě pošleme pryč, než je budeme vkládat do vlastního?  Kde …

Pár dní zpátky šel Lukáš do obchůdku ve vesnici, kde stavíme ten náš hmotnej sen, když se mu paní prodavačka náhodou svěřila s tím, že s manželem prodávají svůj starý  byt v přízemí s obrovskými okny a výhledem na hory za skvělou cenu. Na byt jsme se šli podívat a v podstatě ihned se rozhodli – jdeme do toho. I přesto, že je tak šíleně starej, koupelnu má o velikosti vany, chodbu jak z Pelíšků a topit v něm budeme uhlím … bude je to naše.

Čeká nás teď před vánoci obrovský kus práce – musíme strhnout kachličky, koberce, předělat podlahu, seškrabat snad 7 vrstev barvy (hotovo!), vymalovat, namontovat, demontovat, nakoupit, smontovat, položit podlahu, zařídit … ale pracujeme na svým. Budeme ve svým trávit nejen svátky a nebudeme se neustále bát, že mezitím, co si skočím na záchod Dači rozkouše stůl nebo dveře – protože třeba rozkouše, ale já to přežiju. Že tu ráno zaťuká majitel, že zatrhnu nitku na gauči, rozbiju skleničku, nebo že se něco stane a my budeme muset zase balit svý životy, psí životy, kočičí životy a shánět něco dalšího – a to mi věřte, není mimo město úplně sranda. Navíc chata, ve který teď jsme je od Vánoc zarezervovaná pro jiný lidi a všechno to tak hezky vyšlo, pokud to vyjde, jak vyjít má.

Je to sice spousta práce, která zatím vypadá, že nemá konce, ale je to vlastně neuvěřitelná úleva.

Žít v bytě jsme s Lukym nikdy nechtěli, ale jako dočasný domov na místě, který milujeme to není tak špatný. Ono to vlastně celý dopadlo skoro nejlíp, jak mohlo. Je to sranda, jak to ten vesmír zařídí vždycky přesně tak, jak si přejeme, i když my to myslíme trošku jinak. Mě teď čeká úžasná práce – potom, co obouchám ty kachličky, vymaluju, zasadím, sklidím … teda. Zařizování. Kdo mě už nějakou dobu sleduje ví, jakým milovníkem interiérů a z prdů kuliček jsem. Rozhodně nemáme obrovský rozpočet ani ideální prostor, ale beru to jako parádní výzvu a už se těším, až vám ukážu fotky před a po … a hlavně až hodím 20. prosince (určitě hodím, věříte mi?) nohy nahoru, pustím si pohádky, vytáhnu konečně balící papír a na obličeji budu mít takovej ten úsměv ala měsíček na hnoji, který bude říkat „jo, my to fakt zvládli!“

A tak jestli si něco přejete a ono to ne a ne přijít, nebuďte z toho smutní. On se vám ten sen nahoře určitě staví, třeba jen trošku jinak, než byste čekali.

Mějte se krásně, na svět se smějte, vděčně si přejte a joo … žijte víc v přítomnosti, než v telefonech – ať ty příležitosti, který se vám předvádí přímo před očima, nepřehlídnete :)

Fandím vám při pečení cukroví, plnění malých i velkých snů a věšení těch krásnejch světýlek. Já půjdu brzo spát, ať mám zítra hodně síly … jako nebudu říkat, že z toho už nemám jazyk na vestě …