Archiv rubriky: Ze života v …

Domov Uncategorized V horách Ze života v ...

Jak se staví domov. DÍL 1.


Když jsme si s Lukášem před dvěmi lety (tenkrát ještě na Bali) snili o tom, kde bychom chtěli jednou žít, měli jsme v tom oba jasno. Táhlo nás to na hory, do kopců, lesů. Tam kde voní jehličí, zurčej potůčky a když se ráno vzbudíte, pod okny se pasou srnky … a taky tam už téměř nejsou stavební pozemky – neuvěřitelný díky za to!

Společně jsme si zkusili žít v hlavní metropoli – Londýně. Ve městě, vesnici i na samotě a tam nás ♥ taky táhlo nejvíc. Naše obrovský přání bylo bydlet na polosamotě – na kole si ráno dojet pro čerstvý pečivo, zeleninu od souseda (protože mně všechno umře), děti přitom dovézt do školky a za pár minut být doma, kde to vypadá jako na konci a začátku všeho. Okolo louky, les v povzdálí, všude bylinky a hlavně ten horskej vzduch a potůček. Mít u domu řeku … a zároveň mít možnost sednout kdykoli do auta a být za pár desítek minut ve městě.

Když jsme před dvěma lety přijeli z Bali na měsíc do Čech za rodinou a kamarády, začalo pro nás taky velký hledání vysněnýho místa pro náš budoucí život. Všichni nám říkali, že nemáme šanci za tak krátkou dobu pozemek najít a když jsme jim vylíčili naše představy, začali se smát „to nemáte šanci, takový už najdete jen v pohádkách od Lady“. Proti tomuhle „nemáte šanci“ jsme se už jsme se naštěstí dávno obrnili a začali hledat s tím, že do měsíce ten náš pozemek prostě najdeme.

Náš plán byl jasnej. Objíždět místa, která se nám líbí, v katastru dohledat, jestli je vyhlídnutý pozemek stavební, najít si majitele a doufat, že se někdo chce něčeho tak krásnýho zbavit. Obcházeli jsme starosty i hospody – protože v takový hospodě se toho ví víc, než v těch našich internetech, ale všechno se to zdálo marný. Lidi, kteří mají peníze, hodně, hodně moc peněz, totiž už léta skupují pozemky na horách. Né jeden, dva … podle mě vždycky přijedou do těch vesniček, s rádiovkou na hlavě, vejdou do tý místní hospody mezi štamgasty, pěstí uhoděj do stolu a zvolaj „všechny si vás kůpím!“ a kůpí.

Po staru to teda nevyšlo, takže jsme začali bloudit v internetových vodách. A ejhle! Na asi desáté stránce Googlu – tam, kam se už nikdo nedívá jsme objevili to NAŠE místo u maličký, místní realitky. Na místo jsme se brodili asi metrem sněhu (cesta k němu sice vedla, ale byla nezpevněná a neprohrnutá). Ze sněhu tam trčelo pár balíků slámy … ale ten božskej klid … . Pán nám řekl, že na tom místě dřív stála pila, kterou před x lety zbourali a teď je tam spíš taková skládka, kterou jsme (možná i naštěstí) neměli šanci vidět. Metr sněhu je přece jenom metr sněhu. A tak jsme se trošku slepě zamilovali, plácli si a začali plánovat dům.

Pan Pfeifer, který nám prodal pozemek nám doporučil „skvělého“ projektanta – my jsme hrozně důvěřiví, až naši rodiče rádi říkaj – úplně blbý – takže jsme s ním podepsali smlouvu, zaplatili mu, já nakreslila náš vysněný dům a odjeli jsme zpátky na Bali. Pan projektant měl udělat projekt domu a obstarat všechny stavební povolení mezitím, co jsme byli pryč, abychom nemuseli po našem příjezdu už nic vyřizovat, ale začali rovnou stavět – jelikož jsme žili téměř 5 let v cizině, neměli jsme doma žádný zázemí a každý, kdo se odstěhoval od rodičů a žil několik let sám ví, že vrátit se domů je trošku vztahová vražda. Ne mezi partnery. Mezi rodinou. Mezi všema. Je to taková masová vražda, která probíhá mezi neumytým příborovým nožem, ztraceným klíčem od domu, otevřeným oknem za deště a dřevěným kolíčkem na bílým tričku. Jenže pan projektant byl nejen dle slov paní na stavebním úřadě člověk, který snad v životě žádnej projekt nedělal. Za půl roku práce neudělal téměř nic. Po našem příjezdu jsme se rozloučili. Našli si úplně jinou firmu, jiný lidi, začali to celé znovu a modlili se, aby si pana J.Š. už nikdy nikdo za projektanta nevybral.

Pokračování příště

 

Pár malých tipů pro vás, pokud hledáte pozemek.

  • Pokud hledáte pozemek pro stavbu, poohlížejte se po stavebních pozemcích. Ne loukách apod… mně to přijde jako samozřejmost, ale spoustě lidí třeba ne. Pokud hledáte pozemek na horách, nedívejte se jen na pozemky ale i na starý, polorozbořený chatičky, které se dají zbourat, případně zrenovovat.
  • Než pozemek koupíte, zjistěte si, jestli je zasítěný! My předpokládali, že je, když na něm stála pila, ale chyba lávky. Ušetří vám to spoustu času, peněz a starostí.
  • Projektanta domu vybírejte opravdu OPRAVDU pečlivě! Sežeňte si několik referencí, sepište smlouvu o tom, co musí projekt obsahovat (voda, elektřina, odpady, cojávim …) a termín odevzdání KOMPLETNÍHO projektu na stavební úřad. Prostě nebuďte hloupí jako my a nechte si poradit od někoho, kdo tomu opravdu rozumí. Nepodceňujte to.

 

  • NEJSME ODBORNÍCI, PROTO TENHLE ČLÁNEK NEBERTE JAKO NÁVOD, ALE JEN JAKO NÁŠ PŘÍBĚH A NAŠI ZKUŠENOST.

Uncategorized V horách

Věci, který mi pomáhají vypnout a cítit se prostě dobře.

„Musíš být v klidu a v pohodě“

„Hodně odpočívej“

„hlavně žádnej stres“

Slyšíte ze všech stran a pokud tuhle pravdu zrovna nežijete, hlavou vám pravděpodobně běží ta stejná písnička ve smyčce – jen se na tu melodii někdy neumíme moc dobře naladit a věta „nestresuj se“ ve vás vzbouzí ještě větší stres a paniku z toho, že stresujete, když nemáte stresovat, protože takový stres není dobrý nikdy.

kLID. 

V první půlce těhotenství toho na mě bylo upřímně trochu moc – naložila jsem si toho moc – asi jako malý dítě, který si naskládá plný kolečko cihel (to je ta zábavná část) který pak nedokáže odvézt (to je realita). Jenže zatímco dítěti s kolečkem pomůže tatínek, my dospělí jsme na to často sami (to je dospělost tohlecto), protože ač by nám s tím kolečkem třeba někdo i rád pomohl, absolutně netuší, jak se to dělá. 

Dopisovala jsem značnou část druhý knížky, ilustrovala, do toho stavba domu, plánování a vymýšlení produktů na eshop, domlouvání firem, řešení výroby (já vím, že si to každý představuje jako Hurvínek válku … já taky! … než to začnu skutečně řešit)… aby vše fungovalo víceméně nějakou dobu samo, až se z nás stanou rodiče a my se budeme chtít věnovat jen tomu prťavýmu stvoření. Moc jsem si přála vypnout, vychutnávat si přítomnost … ale nešlo mi to. Byla jsem uzamčená ve světě svý pohádky a z ní utíkala do kachličkovýho, kuchyňskýho, elektrickýho a čovkovýho království.

Pořád jsem musela myslet na to, jak bude knížka i to naše „doma“ pokračovat, vyvýjet se, vypadat, fungovat … a všechny tyhle myšlenky jsem milovala a zároveň mě štvalo, jak moc jich je a tak jsem je chtěla trošku … uklidit. Věci jako meditace nebo jóga nezabíraly, sklenička vína byla zavrhnutá už před měsíci a já tak hledala, co dělat, abych vypnula hlavu, uvolnila se a bylo mi prostě dobře – a našla jsem pár úplně „obyčejných“ věcí, díky kterým je mi moc příjemně, pohodlně a … no dobře – pokusím se to slovo už nepoužít, ale nic neslibuju.

Bylinky.

Na bylinky si mají dávat těhotné prý celkem pozor. Spousta z nich není úplně vhodná, proto jsem napsala o radu kouzelné Lindě ze stránky Provoněný den, která bylinkami žije a mám v ní plnou důvěru. Doporučila mi pít na „utišení myšlenek“ a vypnutí meduňkový čaj a pořídit si silice meduňky, neroli a levandule – když už jsem u toho nákupu byla, přihodila jsem si do košíku éterických olejíčků ještě pár a je to úžasná věc – jak na provonění do aroma lampiček, tak na kůži – pár kapek přidám třeba do kokosového oleje a potom škemrám, aby mi Luky namasíroval nohy (někdy se uškemrat nedá, tak si udělám „auto-romantiku“ a namasíruju si je sama) a nejen ta vůně vám prostě dovolí všechno pustit a roztát si jako želé.

Kdyžtak koukněte na wikihow, kde je krásně rozepsný, jak používat éterický olejíčky a který je na co dobrý :) 

Celkově jsem se začala mnohem víc rozmazlovat a dovolila si „být ženou“ – já tohle totiž nikdy moc neuměla. Opečovávat se, rozmazlovat se … mám pocit, že jsem byla až doteď spíš taková malá držkatá holčička, která by celý dny nejradši běhala po lese v teplácích. Jenže už asi přišel čas na to, trošku dospět (pořád mi to nějak nejde přes pusu, slovní spojení „být ženou“ pro mě z nějakýho záhadnýho způsobu evokuje ženský v dlouhých sukních jak skáčou přes oheň a zpívají o bohyních v sobě). Alespoň občas.

Hodinu po probuzení a dvě hodiny před spaním vypnout telefon.

Lhala bych, kdybych řekla, že mi to vyjde vždycky, ale snažím se o to. Snažím se si přivstat ještě předtím, než mě zaregistruje Dači, vykradu se jako mafián do obýváku, pustím si potichu hudbu, roztáhnu joga matku a jen tak se protahuju, „cvičím“ – uvozovky jsou tady při mých pohybech opravdu důležitý, nebo si dám jen dlouhou sprchu s vlastním koncertem … a telefon beru do ruky až po snídani, kdy si Dači otevře dveře a začne lítat po pokoji s tou neskutečnou radostí v očích „panička je vzhůru, teď si s ní budu celý den hrát! Půjdu jí vyvenčit, vykadím se jí uprostřed silnice přímo před obchodem, i když jsou všude lesy, aby měla zajímavější den, budu jí nosit míček a pomůžu jí s malováním … „.

Continue reading