Archiv rubriky: M(o)udruju

M(o)udruju

Nuda. To nejlepší, co se nám může stát?

„Já bych taky chtěla dělat to, co mě baví, ale nevím co to je!“

Na práci, kterou milujeme totiž není nejtěžší ji dělat, jako ji spíš najít. Pozoruju. Mám okolo sebe spoustu lidí, kteří by si nejvíc na světě přáli zjistit, co je vlastně baví, ale ať zkouší cokoli, nemůžou objevit to „svoje“. A protože my lidi, kteří děláme něco, co nás baví, vypadáme jako lidi, kteří ví (přitom nevíme vůbec nic, prostě jen děláme, co nejlíp umíme, nebo se tak alespoň tváříme) často se nás někdo ptá, jak TO najít. A potom taky jak se tím začít živit, uspět, nezbláznit … ale to je zase jiný příběh.

Nemyslím si, že jsem někdo, kdo by měl druhým radit. Nejsem tady na světě moc dlouho a ve svý hlavě mám někdy ještě větší binčus, než v šuplíku s ponožkama – a ten vidět opravdu nechcete. Jediný, co můžu předat dál je jen to, co jsem sama prožila … A tak jsem si přemýšlela nad tím, jak jsem to zjistila já. Jak jsem vlastně začala tvořit? Kdy jsem poprvé dělala to, co dělám teď? Kdy jsem tvořila, psala, kreslila, fotila … vymýšlela kraviny, jak tomu říká babička … až jsem došla celých dvacet let zpátky k Áně, která všechny ty věci, co dělám teď já, dělala taky, protože se prostě prach(s)prostě NUDILA a z tý nudy vymýšlela, co dělat. Cokoli. Zabavit se. A tam to vzniklo.… Continue reading

M(o)udruju

Čím budeš? Kosmonautem?

Poslední dobou čím dál častěji přemýšlím nad tím, čím budu až vyrostu. Až jednou nebudu Anie, ale “jen” Áňa. Samotnou mě překvapuje, kolik toho je. Kolik bych si toho ráda vyzkoušela, dělala, tvořila … kolik věcí mi dělá radost.

Vypalovat a malovat hrníčky
Dekorovat polštáře
Vrátit se k focení

Mít svou značku pohodlnýho oblečení
Otevřít si opravdovou Továrnu na radost někde v lesích
Psát písničky, zpívat a hrát na kytaru, i když ani jedno z toho (zatím) neumím.
Prodávat ve svým obchůdku, kde bude kromě zboží i malý charity sekáč
Vyrábět dekorace pro stejně naladěný lidi
Drhat a Háčkovat
Plést ty nejteplejší ponožky  a šít ty nejměkčejší pyžama
Naučit se používat čárky! A psát další knížky, kreslit a malovat …


Když jsem byla malá (ještě o dost menší, než teď – vím, že je to těžký, ale zkuste si to představit) a někdo se mě zeptal čím chci být, až budu velká, odpověděla jsem že paní sekretářka. Né proto, že by mě bavilo cokoli vyplňovat, nosit úzký sukně, podpatky a telefonovat – jen jsem věděla, že taková sekretářka má víc peněz, než třeba paní prodavačka, kterou byla mamka a já viděla jak to, jako samoživitelka, nemá vůbec jednoduchý. Pro mou hlavu, která byla jinak plná fantazie, bylo naprosto nepředstavitelný si jen pomyslet, že taková práce může být zároveň i zábava.


“Nejdřív práce, potom legrace” slýchaval snad každý z nás, když srovnával kostičky do krabice a těšil se na to, až si půjde ven hrát. Brala jsem to jako pravdu. Skládat kostičky a až potom si jít hrát …


Ve čtrnácti letech se to zlomilo a já jsem moc ráda, že jsem z tý malý, dospělý holčičky vyrostla v dítě, který ví, že může cokoli, co jen bude chtít – a že se to může měnit.

A i když je trošku smutný, že jsem jako dítě nechtěla být kosmonautem, ale sekretářkou, je krásně veselý si v dospělosti myslet, že jím být klidně můžu.
Že si všichni můžeme hrát a zároveň skládat kostičky do krabice.
Nebo kuličky.

Být kosmonautem.

Kopretinou.

Heřmánkem. …