Archiv rubriky: M(o)udruju

Mít se rád. Před rokem by mě asi ani nenapadlo, že to někdy přestane být moje pravda a přemýšlela jsem nad tím, kdy se to stalo. Že sedím doma na židli, koukám se z okna a … nic, prázdno. 

Lukáš se mě zeptá co se děje a já mu jen odpovím:

“Když víš, já se nějak nemám vůbec ráda”

A pořád přemýšlím nad tím, kdy se to sakra stalo?! Že se z tý holky, která měla svý zdravý sebevědomí, stal člověk, který o sobě tak moc pochybuje. O každým kroku, který udělá. O každý myšlence, co vypustí. Až jsem přišla na to, kde. 

Tady.

• Na místě, kde by spousta lidí žilo váš život líp, než ho žijete vy sami. 
• Na místě, kde vám člověk, kterého jste nikdy neviděli radí, co máte dělat, jak se chovat, psát, mluvit, kým být. 
• Na místě, kde všichni žijí tak zdravě, jak to je (ne)možný a za každý plastový sáček se sekají hlavy.
• Na místě, kde jsou všichni študovaní inženýři všech oborů světa. A vy prd. Víte.
• Na místě, kde je každá žena super máma, která si v těhotensví nedala jedinou kostku rafinovanýho cukru a nedejbože kafe s kofeinem.
• Na tom místě, kde vás někdo neustále soudí. 
• V reálným životě se tohle děje taky, ale potichu. Tady o vás má ale neustále někdo strach. O to, jak žijete. Co jíte. S kým se vídáte.
• A spousta z vás to myslí dobře. Já vím. Vidíte v nás přátele, myslíte si, že nás znáte, ale ve skutečnosti …  bychom si třeba vůbec neměli co říct.

Žádný člověk, vysněný místo, ani jakékoli stvoření na světě tu není od toho, aby plnilo naše očekávání. 

Uvědomuju si, že tohle je “moje” a je na každým z nás, jak věci přijímáme a jestli je k sobě pustíme. Už dlouhý roky pracuju na tom, nebrat si nic osobně – jak vaše nadšení, tak kritiku, ale moje bublina proti světu je zatím moc tenká a nedaří se mi to tak, jak bych chtěla – nebo tak, jak by si představovali ostatní? Můžu k sobě pouštět tolik radosti, kterou často prožívám a přitom se zavřít tomu smutnýmu? Nepouštět si k sobě ale věci, který si pouštím, nedělám nikdy to, co dělám. Nejsem tím, kým jsem a já se taková mám ráda, jen jsem na to teď asi nějak zapomněla a znovu se to učím.

Jsem člověk, který se snaží žít a dělat věci tak, jak nejlíp umí, ale to moje nejlíp nebude nikdy stejný, jako to vaše.

Chcete po nás, abychom byli na sociálních sítích skuteční, ale když jsme, vyčítáte nám, že nejsme dokonalí.

… Continue reading

Chtěla bych si být jistá tím, že to co dělám je správný.

• Co když zklamu sebe i ostatní?
• Nestojí to, co dělám za prd a nestojím za prd vlastně i já?
• Jsem dost dobrá? A hezká? A šikovná? A pracovitá?
• Zasloužím si to vůbec?
• Proč by to zrovna mně mělo vyjít?
• Proč by to měli mít lidi rádi?

Většina začátků není jednoduchá a každá nová věc sebou přinese všechny tyhle obavy znova a znova a znova a … znova. Píšete mi, že je máte a já vám jen píšu, že je mám prostě taky. Téměř pořád.

Měla jsem je, když k vám putovaly první náramky z Thajska, i když jsem nakreslila první obrázky na plakáty. Měla jsem je ve čtrnácti při každým focení portrétů a měla jsem je i když jsem vyráběla diáře na zakázku. Mám je při zveřejňování většiny osobních příspěvků a když jsme měli vypouštět do světa Továrnu, měla jsem je tak velký, že jsem se Lukyho snažila uprosit, že ty náklady na výrobu nějak vydělám zpátky, ale ať tu knížku hlavně neprodáváme – tak moc jsem nechtěla, aby ji někdo jakkoliv hodnotil a soudil. Mě.

Mám je, i když mám vás a čím víc vás je, tím větší ty obavy jsou.
Ani nevím, proč tohle píšu, ale většina z vás ví, že píšu a ilustruju pohádkovou knížku a miluju jí.
Miluju celý ten nápad, miluju to, jak mě to baví a jak se při psaní přenesu do světa, který je jen a jen podle mých představ a miluju celou tu práci, která se s tím pojí.
A možná proto se bojím s ní jednou vyjít ven ještě víc, než s Továrnou.
A možná proto se bojíme my všichni, co děláme věci, který milujeme a dáváme do nich kus svý duše, protože tím, že je pustíme do světa, je jako na zlatým podnose naservírujeme druhým k tomu, aby je mohli hodnotit. Aby lidi, kteří o nás nic neví, mohli HODNOTIT NÁS SAMOTNÝ.
Lehce vychválit a snad ještě snáz nalepit nálepku ODPAD.
Je to tak jednoduchý a tak těžký, i když víme, že nás se to vlastně netýká.
Možná jsou ale jen tyhle obavy známkou toho, že jsme do toho dali naprosto všechno, co jsme v tu chvíli měli a líp jsme to už udělat nemohli. Nedokázali. Že jsme do toho dali ten OPRAVDOVEJ, obrovskej kus sebe.

Že jsme to dělali prostě srdcem – a tak je to vždycky správný.

Takže … měj klidně obavy, ale nikdy NIKDY kvůli nim nepřestaň tvořit.