Archiv rubriky: Uncategorized

Uncategorized

Když říkají, že to nezvládneš.

Věřím víc dětem, než dospělým. Možná proto, že děti v sebe věří.

Jako malá jsem si moc přála být modelkou, jenže mamka mi říkala, že na modelku musím být vysoká a mít rovný, krásný nohy. Svýho snu jsem se vzdát nechtěla a tak jsem vymyslela, že až budu dospělá, udělám modelingovou agentru pro skřítky. Aby si i malý holky mohly plnit sny! Během dalších let jsem chtěla být zpěvačkou, i když jsem neuměla R ani Ř, na to jsem ale vyzrála tím, že jsem si skládala písničky a básničky bez těhlech prokletejch písmenek. Byla to fuška, ale v tu dobu mnohem menší, než se to naučit.

Ve škole mi říkali, že se svým „lajdáckým“ přístupem, nikdy ničeho nedosáhnu – upřímně, nikam jsem nedosáhla, pořád mám proklatě málo centimetrů i na prostřední polici s hrníčky v kuchyni. Říkali mi, že nemám odmlouvat, že se nemám ptát, že mám radši sedět, mlčet a moc se nevyjadřovat, protože jsem ještě malá a nic nevím, protože jsem přece DÍTĚ, zatímco oni dospělí, chytří bohové. Měli pravdu, když jsem se ptala proč můj spolužák Martin brečí, rozbil mi o hlavu lopatku, kterou zrovna nabíral jablíčko, který ve vzteku rozkopal. To bolelo, ale stejně jsem se ho potom zeptala, proč mi omlátil o hlavu tu lopatku …

Když jsem se ve čtrnácti rozhodla, že se budu živit focením, říkali mi, že nemůžu, protože technicky nic neumím a jsem ještě dítě. Každý víkend jsem měla plný placenejch zakázek. Neříkám, že ty fotky byly dobrý, ale lidem se to líbilo a mně v tu dobu taky. Říkali mi, že bez vysoký školy a praxe NIKDY nenajdu skvělou práci v oboru. Vybrali mě do prestižního bytovýho studia hned po škole, bez pořádný praxe a vysoký školy před těmi, co tohle všechno splňovali. Nabídli mi úžasnej plat, ale s tím i pracovní dobu, kterou jsem pracovat prostě nechtěla. A tak jsem s díky odmítla a rozhodla se, že pro nikoho pracovat nebudu. Životní chyba říkali.

Rozhodli jsme se bydlet v zahraničí a všichni mi říkali, že to bez dobrý angličtiny nezvládnu. A zvládla jsem. Zvládla jsem to všude, i když ani po čtyřech letech v cizině nemůžu říct, že by moje angličtina byla perfektní. Určitě ne, na jazyky jsem fakt tele, ale nestydím se mluvit a nestydím se zeptat, nebo nadhodit výraz, že vlastně nic nechápu a nerozumím ani slovo … tak jo, teď kecám, někdy souhlasně kývám, i když vůbec nevím, o čem to mluví.

Říkali mi, že stejně jen povídám a do Asie se neodstěhujeme. Že to tam nezvládneme. Že máme málo peněz a že to není tak snadný, jak si představujeme. Že pozemek na pláži už na Bali není a že to, co hledáme nikdy neseženeme. Že lidi jsou svině. Že nás okradou. Že jsme moc důvěřiví a to se v dnešním světě nevyplácí. Říkali mi, že v dospělosti se už R a Ř nenaučím, rozhodně ne sama za pár měsíců, když jsem se to nenaučila v dětství.

Říkali mi, že jsem moc velkej posera, že to stejně neudělám. Říkali mi, že na napsání knížky jsem moc mladá, že tisíc kusů je moc. Že nemám dostatek talentu, že mám málo zkušeností, že jsem moc a nebo zase málo. Říkali nám, že uživit se online nezvládneme, že náš vysněnej pozemek neexistuje, že mladý lásky dlouho nevydrží, že se spolu sami dva zblázníme, že to brzo vzdáme. Že jsme moc velcí snílci a že nás skutečnej svět brzo shodí zase zpátky na zem z obláčku.

Lidi toho tolik napovídají, ale to všechno, co oni sami říkají, neříkají vám, ale sami sobě.

Lidi mluví o skutečným světě, ale každý z nás má ten svůj skutečnej svět jinej. Já ho mám momentálně plnej kapek, co mi bubnujou na okno a mně se u toho krásně píše a čaj chutná tak nějak líp a venku to hezky voní, zatímco soused má ve svým světě zkurvený počasí.

Když mluví ostatní o tom, co nezvládnete, neznamená to, že to nezvládnete vy, znamená to, že si to oni sami neumí ani představit. Já už věřím a věřila jsem vždycky, že my lidi dokážeme všechno, co budeme chtít. Ať už s talentem, nebo bez, ať už s prostředky, podporou, nebo bez nich, ať už správně, nebo úplně jinak, ale dokážeme to, protože když si to umíme představit, už to vlastně z části máme. V sobě – a tam je to stejně nejlepší.

Tak tohle je pro všechny z vás, co věříte, ale říkají vám, že … Naslouchejte jim, pokud to chtějí, ale neposlouchejte je. Jen vy sami víte, co v sobě opravdu máte. Tam hluboko uvnitř, pod všemi těmi vrstvami názorů, pravidel, značek … tam v každým z nás je ta malá Áňa, která udělá agenturu pro skřítky, protože má moc krátký a křivý nohy na modelku. Tam v každým z nás je dítě, který není omezený pravidly, ale jen a pouze svou vlastní fantazií.

Tak ho pusťte ven a uvidíte jakou vám udělá radost! 

Uncategorized

VyRUŠila jsem se.

Představte si, že máte čerstvě po svatbě, máte? Sbalíte si věci a odjíždíte na líbánky, máte? Kam letíte? Maledivy, Srí Lanka, Kanáry nebo třeba Havaj …?
No, u nás můj muž ještě pár měsíců před svatbou vymyslel, že pojedeme po svatbě na týdenní terapii metodou RUŠ!

Co je metoda RUŠ a jak si představit jak pracuje?

Představte si, že my lidi jsme krásnej, obrovskej květináč. Když jsme byli u mamči v bříšku, začali se v nás zasazovat semínka. Některý byly krásný a některý né. Takhle se do nás zasazovala semínka celý dětství a postupně se začala klubat a růst. Máme v sobě potom rostlinky třeba s názvy: „jsi upřímná“, „máš roztomilý nos“ ale taky rostlinky, který jsou plevel: „hádají se“, „křičí“, „jsem sama“ … no a my ten plevel nechceme, protože nám otravuje život a metoda RUŠ nás učí, jak najít v tom bohatým květináči semínko, který (ne)potřebujeme a vytrhnout ho přímo s kořínkem, aby nám nevadilo teď, ani v budoucnosti, aby jsme prostě žili šťastnej život bez věcí, který nám v tom brání. Bez špatnejch pocitů.

Asi pár sekund mi hlavou proběhlo „se snad zbláznil!“ ale pak mi to přišlo jako to nejlepší, co můžeme oba dva, i jako celek udělat. Pro nás, pro naše manželství, pro všechny ty děti co budeme mít i pro všechny lidi okolo nás. Abychom ze sebe měli ohromnou radost a tu radost mohli předávat dál. Abychom byli šťastní a milovali sebe, sebe navzájem i život. Bezpodmínečně.

Když jsme sem před pěti dny přijeli, měla jsem pocit, že LOGICKY a podle přírody, žejo, musí po každém období radosti přijít období smutku. Že naše životy plujou na vlnách a jednou jsme dole, jednou nahoře. Měla jsem v sobě pocit, že bez toho občasnýho smutku nebudu umět žít a tvořit především, protože ty emoce jsou pro mojí tvorbu důležitý.
Hmm..
První tři dny při terapiích všichni brečeli a Áňa se cítila jako kámen, až čtvrtý den mi Lukáš nastavil zrcadlo, jak on to tak často dělá, ukázal mi můj největší problém a já si řekla „sakra, já už se nechci cejtit takhle blbě!“ a prasklo to.

To přesvědčení, že život je na vlnách.
Že potřebuju pro svou tvorbu blbý pocity.
Že ty semínka mých problémů jsou úplně jinde, než jsem si myslela.
Že si vlastně lžu.
Že jsem si uvědomila, že strůjcem svýho štěstí jsem opravdu, ale opravdu jen já sama a nikdo za mě tohle neudělá.

A tak jsem brečela. Ráno v koupelně, při meditaci, při snídani, při čištění … cítila jsem se jako kdyby mě natahovali do napínáků a pnuli a pnuli … ale pak, najednou všechna ta lana úplně praskla a já byla volná. Nevím, jestli si umíte představit, jaký to je, když vyřešíte, proč se od dětství v určitých situacích cítíte špatně, ale věřte mi, že slovo svoboda má pro vás najednou úplně jiný význam. A to ani nemusíte vyřešit všechno.

Nikdy jsem neviděla pohromadě tolik utrápených lidí. Ale nikdy jsem zároveň neviděla tolik lidí, který by z tý utrápenosti během pár dní přešli do pohody – né v hlavě. V očích. Tak krásný lidi!
Nikdy jsem si během tak málo času v sobě nevyřešila tolik věcí a našla v sobě semínka, který mi otravují život … no skoro celý život.
Nikdy jsem se neocitla mezi skupinou 32 lidí, kde by mě nikdo, opravdu nikdo neštval a asi v žádný skupině lidí jsem se nikdy necítila tak sama sebou, otevřená a upřímná, jako právě tady.
Možná proto, že tu nikdo nikoho nesoudí a nekritizuje, možná proto, že lidi, kteří se rozhodli být šťastní tohle nedělají a možná proto, že každý člověk v životě, kterého potkáme nám je zrcadlem – a já jsem podle tohohle pravidla právě teď přímo božíí! Jéj!

Ležím v posteli, píšu tyhle řádky a cítím se šťastná tak, jak už dlouho ne. Ne euforicky šťastná, ale v harmonii. Sama se sebou, životem, vesmírem. Trošku unavená, protože to hledání věcí co bolí dost bolí, ale šťastná. Před sebou máme poslední sufijský tanec, meditaci, snídani, hodiny teorie a pak jedeme domů. Těším se. Na normální život, který už teď žiju víc, ale bylo to tu nádherný a vím, že vás to spoustu z vás zajímá – a jo, rozhodně to za ty peníze stojí, nelituju jediný koruny, už vyhlížíme termíny na R2 a hlásíme se na terapii. Spoustu plevelu jsme povytahovali, ale spousta ho tam ještě je … a my to chceme vyčistit všechno :)

 

Tak na ty svobodný duše v nás! A na ty nejlepší snídaně pod sluncem!

A my už míříme pro prkna. Ať mám plátno. Ať můžu tvořit!

Pokud vás metoda RUŠ zaujala, koukněte na www.metodarus.cz

 

PS: Obrovský díky celý RUŠpartě, bylo nám s váma krásně. Je nám krásně.