Archiv rubriky: Uncategorized

Prcek v bříšku Uncategorized

Střípky druhýho trimestru

Tenhle článek nemá žádnou strukturu, řád, ani nic podobnýho, a kdybyste v něm našli něco hodnotnýho, můžete to považovat za takovou krásnou náhodu, jako když jste byly malý děti, co našly v Kinder vajíčku figurku z televizní reklamy a né puzzle. Podle mě bylo puzzle tak v 80% Kinder vajíček! Tenhle článek jsou jen střípky, myšlenky, pocity a útržky toho, co jsem teď čtvrt roku prožívala, dělala, cítila a (ne)myslela si. Kdybyste z toho měli pocit naprostýho zmatku – tak mi věřte, že oproti tomu, co se mi honí hlavou je tohle krásně strukturovaný článek!

Druhým trimestrem jsem proplula s mnohem větší radostí a energií, než ten první. Napsala bych s lehkostí, ale vzhledem k tomu, že mám už o 7 kilo víc, by to nebyla tak úplně pravda. Poprvé v životě zažívám jaké to je, těšit se k doktorovi a i ty chvilky před ultrazvukem si neuvěřitelně užívám. To nic nedělání. Neumím to, zapomněla jsem to … ale o tom zase jindy. Atrey má už přes kilo a pindík se stále neproměnil v ručičku schovanou za zády. Vrtí se mi v břiše každý večer a po jídle nejvíc. S Lukym se smějeme tomu, že je jako Tamagoči – pamatujete si na Tamagoči? Nakrmíš ho a zvířátko zajásá, udělá kotrmelec (dělalo kotrmelec?) … Je to zvláštní. Ještě před pár týdny jsem nevěděla, co je miminko a co zelí k večeři a teď se mi vlní celý břicho.

Snažím se být co nejvíc společenská, ale upřímně mi to teď vůbec nejde. Vadí mi hluk, hlasitá hudba, křik … tak moc, že mám vždycky pocit, že prasknu stejně jako moje kalhotky (jo, to se opravdu stalo …) a tak často odcházím do klidu, ticha a samoty, kde je mi teď nejlíp. Nazvala jsem si to bagetkou pro duši – znáte Slepičí polévky? Přečtěte si je!

Taková moje bagetka pro duši se skládá z:

→ Mého muže (v ideálním světě mi mačká nohy).

→ Rodiny, která má čas a je v klidu, nebo dobrých kamarádů.

→ Pochmurnýho počasí.

→ Heřmánkovýho čaje.

→ Svíček s praskajícím knotem (krb by byl lepší, ale ten nemáme)

→ Maličkejch, studenejch! mandarinek.

→ Korálků, barev, štětců, vln, nebo jakýhokoli tvoření.

→ A milýho filmu.

Když mi dáte tohle. Dohromady ideálně. Jsem ta nejšťastnější na světě! 

V druhým trimestru mě taky převapilo to, jak neskutečně moc PIJU! Kdybych potom tolik nečůrala, vypila bych podle mě klidně rybník – tohle je pro mě velký překvapení, protože já nikdy nebyla takovej ten „picí typ“. Prostě jsem necítila žízeň a do pití jsem se musela nutit. Stejně tak moje láska k vodě vzrostla do neúnosných výšin – hlubin? a já bych byla nejraději pořád naložená ve vodě. Studená, teplá, dvakrát denně, venku, doma. Vodu, dejte mi vodu! Z téhle mé lásky je často nešťastný Lukáš, protože vody máme v bojleru očividně opravdu jen pro dva …


Jeden večer jsem už neodolala a objednala prvních pár kousků oblečení – říkala jsem si, že cokoli hledat a nakupovat budu až budeme přestěhovaní, ať máme co nejmíň věcí (ten gauč v osmi krabicích, koberce a desítky DŮLEŽITÝCH dóz, který zabírají 80% bytu se tam vzaly nevimjak), ale asi jsem se potřebovala nějak utvrdit v tom, že se to opravdu děje a jen se mi to celý nezdá. Naše stěhování taky nevíme kdy a jak dopadne, takže je i klidně možný, že dřív porodím, než se přestěhujeme. Na pinterestu mám už složku dětský pokoj, kam se mi – absolutně netuším, kde se tam vzaly!? – uložilo i pár fotek rozkošných dětí a pak jsme se s Lukym docela nasmáli při pohledu na ty „mišelin“ mimča s deseti pneumatikama na všech končetinách – a protože jsme se jim smáli, tutově se nám jeden takovej mišelinek taky narodí. A bude to ten nejkrásnější mišeliňák na světě.


Mám tak neskutečně citlivej čich, že to se mnou není k vydržení. Naposledy jsem si svůj „smrádek“ vylila na Lukym slovy, že neuvěřitelně smrdí, že to není možný a jak vůbec může někdo takhle smrdět!? „To ti smrdí kalhoty? Svetr? Počkej, čichnu si“ … jakmile kolem mě prošel, byla to fakt síla! Chudák můj „smradlavej“ se šel osprchovat a převlíknout … mezitím, co byl v koupelně jsem zjistila, že celou tu dobu smrdí v pokoji zelák s naloženým zelím a když kolem mě Luky procházel, jen ten smrad ze zelí rozvířil po místnosti, ale jinak za to vůbec nemohl, protože on sám samozřejmě nesmrděl NESMRDĚL… Tak, tak moc to se mnou není občas k vydržení! A vlastně to bývá i horší … mívám ale i světlý chvilky. Není jich moc, ale jsou. Třeba když ležím na lehátku, před sebou mám monitor a vidím na 4D ultrazvuku, jak náš malej spí v mým břiše. Ručičkama si šmrdlá před zamračenou pusinkou, zíve, vyplazuje jazyk … dokud neotevře oči a já se trošku nevyděsím, je to jedna z těch nejkrásnějších chvilek vůbec. „Luky, tohle je to nejvíc, co se nám za celý náš společný život povedlo“. Člověk, který vznikl z nás dvou. V mým břiše.


V zrcadle si zvykám na to, jak moc se mi mění celý tělo a nebudu lhát a říkat, že je to jen krásný a příjemný, i když bych si to moc přála tak vnímat. Někdy není. Někdy se prostě cejtím jako MotoMoto. Na hydrataci si vystačím s bambuckým máslem a kokosovým olejem, kterým se mažu ještě mokrá ve sprše úplně celá a na všechny gynekologický murundusy, který mě za těhotenství potkaly, mi téměř ihned pomohl roztok z levandulový silice (při výtoku, pálení, svědění a dalších „hezkých“ věcech zředíte lavandulovou 100% silici asi tak 1/1000 s čistou vodou. Kápnete na intimku a mělo by to vytáhnout všechno špatný z těla pryč – ale nejsem doktor! Jen mi to poradila chytrá knížka Zdravé těhotenství přirozený porod od Inceborg Stadelmanna a funguje mi to). 


Oproti prvnímu trimestru mám hrozně moc energie, chuti tvořit, přestavovat, stěhovat se (i když nemám kam) a popadá mě uklízecí nálada – tak moc uklízecí a organizační, že si dokonce objednávám svou první žehličku v životě (i po dvou měsících tu leží stále zabalená – zapomněla jsem k ní koupit žehlící prkno).  Vyřazuju oblečení, zbytečnosti, kraviny, třídím … a objednávám oblečení, zbytečnosti a kraviny nové. Venku je ještě krásný teplo, sluníčko, … užívám si velký mikiny a mám pocit, že je na světě fakt krásně … no … a pak přišel třetí trimestr (momentálně jsem v jeho půlce). To nejnáročnější období, ze všech období, ale o tom zase příště.

 

Mějte krásný víkend.

Plný klidu – toho je teď všude nějak pomálu … a bagetek sestavených přímo na míru tý vaší duši.

Uncategorized V horách Ze života v ...

Omdlívací typ

Tak tu teď sedím v čekárně, za pár minut do mě nalijí pulitr přeslazenýho “čaje”, než mi vezmou znovu krev kvůli testům na těhotenskou cukrovku. Je mi lehce na omdlení a mám konečně chvilku na psaní. Kromě napsání článku jsem tu chtěla taky vyřídit všechny ty psavý, internetový resty v podobně xxx nezodpovězených emailů (pokud stále čekáte na odpověď – snaha je obrovská, věřte mi) technika jde proti mně. Snažím se tu připojit na všechny možný sítě včetně tý bez hesla s názvem Pítův Pokojíček, zapínám hotspot na telefonu … a nic. Chyba. Počítač mi to hlásí pořád dokola místo toho, aby to opravil.

To je jako když na vás někdo křičí “uklidni se!”. 

Vy to víte! 

Jen holt nevíte, co s tím! 


Už jsem vám někdy říkala o tom, že jsem omdlívací typ? A to mi ani nemusí brát krev. Mám tak nízkej tlak, že mi sestřička při měření tlaku nalačno hlásí, že jsem podle tabulek v podstatě mrtvá. To, že jste v podstatě mrtví je dobrý vědět …

Vědět o lidech, že jsou omdlívací typ je důležitý a lidi by to při představování neměli vynechávat, nadal mi před pár lety kamarád Cyril. 

Znali jsme se pár měsíců a pravidelně jsme spolu jezdili na intr do školy.

Byl krásnej zimní den a náš vlak měl zrovna výluku. Tak to nebyl zase tak krásnej den. 

Všichni jsme se nacpali v zimních bundách do autobusu a já po pár minutách poznala, že to není úplně dobrý.

Poprosila jsem tenkrát asi padesátiletýho pána vedle sebe, jestli bych si nemohla alespoň na chvilku sednout, že mi není dobře … otočil se na paní vedle sebe a prohodil “no rozumíte tomu? Ty dnešní mladý …” podle toho, že mu pusa jela vím, že tohle konec jeho stížností na dnešní mládež nebyl, ale to už jsem neslyšela, protože jsem sebou sekla. Cyril mi potom řekl, že až se příště s někým seznámím, mám mu hned nahlásit, že jsem omlívací typ. Jelikož byl Cyril moc dobrej kamarád, dala jsem na jeho rady a při seznámení s Lukym jsem tuhle zásadní informaci už nevynechala – poučen tedy byl, né že né … a i přesto …

Uf. Tak už je ta šťáva ve mně. Teď už se mi nechce omdlít. Teď spíš přemýšlím, jestli nebudu zvracet. Fuj. Ne, nebudu! To dám! Pokračujeme dál.

Byl krásnej letní den v Londýně, čekali jsme spolu na autobus a já cítila, že to na mě jde. Rychle jsem do sebe naházela pár kuliček hroznovýho vína, když se před námi otevřel ten červenej double-decker. Pamatuju si, že jsem Lukyho chytla za ruku a varovně zahlásila „omdlím!„. Když mě za ní on zatáhl a vyslovil “rychle dozadu, to dáš!”

Probrala jsem se opravdu na zadní sedačce. 

Luky se do mě snažil nacpat nějaký sladký pití.

Nohy mi nahoře držely dva černoši.

Sukni jsem měla staženou až pod prsama a na svět řvaly moje růžový kalhotky s kytičkama.

Síla toho okamžiku je srovnatelná i se svatbou, jen … jaký jsem měla na svatbě kalhotky si už nevzpomínám.

Víte, co mě na tom omdlívání vždycky neuvěitelně fascinuje? Jak sebou člověk sekne a za pár vteřin “našeho času” se mu stihne zdát celej, dvouhodinovej film o putování džunglí. Jak reálný ty sny jsou, úplně jiný, než ty, který se nám zdají ve spánku … 

 

Pán sedící za mnou pomohl “cizí” paní do kabátu. Věnovala mu úsměv a pár milejch slov “oni kavalíři ještě nevymřeli?”

Je tady krásně v tý čekárně.

Já čekám tak ráda. Mám při tom čekání tolik času …