Domov V horách Ze života v ...

KDO BY Z TOHO NEBYL JELEN …

Já se vlastně vůbec nedivím tomu, že chlapi nám ženám tak nějak obecně moc nerozumí.

Představte si, že za pár měsíců naberete přes deset kilo. 

Stagnuje vám mozek, nejste schopný říct jednu souvislou větu, zapomínáte a neustále vás něco pobolívá, škrtí, svědí …

Největší výzvou po ránu je si natáhnout ponožky a co teprve ostříhat nehty, nebo si nazout boty. 

Čůrat potřebujete co deset minut a často jen co dočůráte, potřebujete znovu.

O čůrání venku ve sněhu radši ani nemluvím.

Když se ráno hned nenajíte, jste protivný o něco víc, než když se najíte. 

Všechno vám vadí. Kromě cukru. Cukr … jó cukr, to je velkej kamarád.

Vadí vám zima, ale ještě víc vám vadí horko.

Všechno vás kouše. 

Lidi vám vadí. Chcete je pokousat.

Máte hlad. Pořád máte hlad! 

Podprsenky vám vadí, ale bez ní to taky vadí. 

Prsa? Vadí! 

Všechny hezký kalhotky se rozhodly, že jste protivná a nechtěj s váma mít už nic společnýho, což vám logicky vadí. Luky? Ten mi někdy taky tak vadí a nejvíc mi vadí, jak mu vadí, že mi všechno vadí a vám vlastně taky vadí, jak vám všechno vadí.

Vy si někdy hrozně vadíte.

Když přijdete na benzínku, kde nemají záchod, chce se vám řvát a brečet.

Brečíte. Každou chvilku brečíte.

Poslední dny už sotva vstanete z postele. 

Manžel se vás v noci ptá, jestli je všechno v pořádku, když tak nahlas dýcháte.

“Ano lásko, všechno je v pořádku, jenom už prostě funím i když ležím.”

No a pak to přijde.

Porod.

Jako když se snažíte nacpat pomeranč do jamky pro golfovej míček … 

Prsa se vám promění jako zázrakem přes noc z tenisáků na bowlingový koule a uvědomujete si, jak hloupý bylo si stěžovat na to, že vás cokoli v těhotenství bolí, protože až teď vás opravdu (ne)skutečně všechno bolí!

Nevyspíte se v kuse dýl, jak 3 hodiny a když v nemocnici vidíte Ulici a Terezku, která se loučí s tatínkem, brečíte.

“Když ona ta Terezka má oči jako kůň”

Vybavíte si Ranč u Zelený Sedmi a brečíte znovu.

Protože Ranč u Zelený Sedmi je prostě hezkej.

A protože si uvědomíte, že zemřela paní Štěpánková.

Máte strach, když to malý stvoření brečí a ještě větší, když nebrečí.

Vlastně máte strach pořád.

Mlíko máte na tričku, mikině, plínách, v posteli … nejvíc ho máte ale v hlavě.

Máte strach.

Brečíte.

,,A proč prosímtě zase brečíš?” 

,,Teď zrovna štěstím, vždyť to je to nejkrásnější, co nás v životě potkalo”

….

Kdo by z toho pak nebyl jelen …

 

Neskutečně vděčná, šťastná, poblitá Anie.