Tak moc lidí řeší sociální životy. To, co je skutečný, kde je pravda, co všechno je jen pohádka … já to tak občas pozoruju a pomalu z toho tiše unikám.
Na sociální sítě chodím „stalkovat“ jednoduše proto, že mě baví. Chodím se jimi inspirovat, nechávám se nakopnout lidmi, kteří hodně cestují, k tomu, abych zvedla občas pohodlnej zadek a vyrazila poznávat svět, velký rodiny plný dětí mě hladí po duši a je mi z nich hezky, kochám se krásně nafoceným, zdravým jídlem a pak jdu sama něco ukuchtit, čtu popisky, který mě nutí přemýšlet a nechávám se lidmi, kteří mi jsou sympatický, nabíjet energií.
Nevadí mi vidět tu krásný fotky. Naopak. Nevadí mi, že tu nevidím rohlíky namazaný máslem, špinavou misku od oběda na stole, haldy oblečení na křesle nebo rotopedu, na kterým se mělo jezdit, ale všichni moc dobře víme, jak většina takových rotopedů končí … . Nevadí mi, že tu jsou lidi povětšinou s úsměvem, než ty nešťastný, protože si vše prohlížím s vědomím, že reálný život je trošku jinde. To je přece jasný!
Je, vždycky je. Můžeme se snažit být sebe-upřímnější, ale vždycky budou věci, který nebudeme chtít ukázat světu, protože bychom je nejradši ani sami neviděli.
Že v reálným životě každý občas vyskočíme jako čertík z krabičky, řekneme „doprdele“ místo „sakra“, ležíme v zakydaným tričku v posteli s desátým dílem seriálu, i když jsme si řekli, že si pustíme jen jeden. Splácáme něco nezdravýho, ve dřezu máme kupu nádobí, v koupelně plný koš špinavejch spoďárů a někdy nám ulítne z pusy něco, čeho následně litujeme. Každý se někdy s někým nepohodneme, jsme protivný, ukňouraný, nenažraný a taky každýmu z nás v tom nejhorším někdy došel toaleťák … nebo vyhulil celý barák kamnama, jako právě teď my (už tu na mě ťukaly 2 sousedky, ať s tím laskavě něco udělám, a nějak nedokážou pochopit, že vůbec nevím co, protože na 70 let starý kamna nejsem zrovna úplně profík a jsem ráda, že umím otevřít páčku a vhodit dovnitř lopatku uhlí … )
Většina z nás má nějaký problém, něco, co nás trápí, bolí, ať už maličkosti, nebo velký věci. Snad každý něco řeší a každý, kdo chce sdílet i svět, který není jen plnej jednorožců, co prdí třytky a čůraj duhu, sdílí tyhle věci většinou zpětně. Já je sdílím vždycky zpětně. Protože už tolik nebolej a když do nich někdo „dobrosrdečnej, kdo vůbec nehejtuje“ píchne, nebude to do čerstvý rány, ale jen to trošku štípne.
Každou chvíli vidím kolem sebe, jak je někdo smutný z toho, že jeho život není tak krásnej jako život týhle a tamtoho na instagramu. Jak lidi závidí a jsou nešťastný, jak se páry rozchází, protože tenhle dává růže a tenhle zapomněl … jakou zlost dokáže v lidech vzbudit jedna fotka a jakou důležitost dokáže někdo přisuzovat věcem, který jsou úplně malicherný.
Sociální život každýho z nás je jako jeden krásně zelenej lístek bazalky na celý pizze. U někoho třeba i rajče, ale nikdy ne celá pizza!
Ten opravdu krásnej, nejkrásnější život není tady. Není v žádný z těch překrásných fotek, ani v tom nejmoudřejším popisku nebo článku, je tam venku se vším, co vám nikdy žádný sociální sítě nemůžou nahradit. Je s vaší rodinou, s opravdovými kamarády, se sousedem, s náhodnou paní, kterou potkáš na zastávce, s těma sousedkama, který po mně chtějí nemožný (momenálně udělaly před oknem sněm, jdu se radši zamknout, mám strach). Je v přírodě, se psem, s kočkou za krkem, je v čištění zubů, v hraní na flétnu a držkopádu na ledu, v rozbitý skleničce, je v tý chvíli, kdy sedíš na záchodě, vstáváš a zjistíš, že ti došel ten toaleťák. To je ono. To je ten život a je jen na tobě, na koho se pár minut denně budeš chtít v tý kouzelný krabičce koukat, jestli se budeš chtít smát, nebo mračit, jestli se necháš inspirovat, nebo radši tak trošku mučit. JEN NA TOBĚ. Na nikom jiným.
Tak nikdy nedovol, aby tě lístek bazalky udělal nešťastným, cítil ses naštvanej, smutnej … vždyť je to jen lístek bazalky! Slyšíš v hlavě, jak strašně směšně to zní?
S láskou Anie