Občas mám pocit, že nepatřím do týhle doby. Možná, že na tuhle planetu. Vesmír.
Neumím spěchat a nechci to umět.
Nebaví mě se za něčím honit, nebaví mě být někým „víc“ ani tím, ke komu někdo vzhlíží. Baví mě inspirovat, být inspirována a být toho součástí. Toho světa. Všeho.
Ráda odpočívám, cítím se v klidu a bezpečí. Miluju zachumlání se do dek s horkým čajem a i když bych si to upřímně někdy moc přála (asi abych byla víc „hustá“), nepotřebuju zažívat spoustu dobrodružství, zážitků, umět něco nejlíp a být nejlepší. Nejvíc se mi líbí obyčejný věci. Nejkrásnější jsou pro mě pohodový večery s hraním her, knížkou, Lukym, kamarády, barvami a hezkým filmem, co má dobrej konec.
Nepotřebuju mít všude uklizeno, ani netoužím po úspěchu. Radši mám dobře navařeno a dobrý pocit sama ze sebe, jen tak, né proto, že jsem skočila z letadla nebo postoupila na pomyslným žebříčku úspěchu a hodnot druhých lidí.
Nechci se honit. Neumím to. Stejně vždycky prohraju a už nemůžu. Ať už při běhu, nebo v životě. Jakmile začnu spěchat a zrychlím, akorát se vyčerpám a už na tu cestu nemám sílu. Nechce se mi, sednu si a trucuju. Ale opravdu ráda si jen tak chodím, koukám se kolem sebe, jdu si svým tempem a jsem schopná ujít opravdu hodně. Dojít daleko. A taky musím jít bosa, protože v botech se mi nechodí tak dobře. Tlačej mě.
Věci mě tlačej. Plný skříně jídla, plný ramínka a poličky oblečení. Protože jen tak, aby se neřeklo, že toho máme málo, ale já toho mám ráda málo. Mám ráda málo jídla, protože vím, z čeho mám právě vařit a nic nevyhodím. Mám ráda „málo“ nebo spíš tak akorát oblečení, protože mi nevadí nosit pořád to samý dokola, když se v tom cítím dobře, příjemně a není mi zima. A mám ráda „tak akorát“ lidí. Spíš málo, ale hlavně ne moc.
Upřímně, návrat sem byl krásnej, ale těžkej v jedný věci – zůstat v tom pomalým pruhu, v tý klidný procházce, když všichni okolo vás běží sprint do (asi) důchodu a plácají vás u toho po zádech, abyste přidali, že to jinak nestihnete a vy začnete mít opravdu pocit, že byste měli, přitom pořád jen přemýšlíte nad tím, proč sakra? Za čím to všichni běžíte/me?
Tak já jen říkám, že už nechci. Dva měsíce mi stačily. Cítím se unavená a tak zpomaluju a s tím během končím, protože mě to prostě nebaví a nejde mi to. Já si v klidu půjdu a když mě plácnete po zádech, popoběhnu ze srandy o kus s váma, ale jindy vás třeba jen poleju vodou na schlazení, nebo vás zatahám za svetr, abyste museli zpomalit, platí?
Nemám čas na to, abych spěchala. Chci číst, dobře jíst, lenošit a sbírat borůvky a to zabere spoustu času, ty borůvky jsou strašně mrňavý!
Lidské štěstí, to je taková šňůrka, na kterou navlékáme malé korálky, taková malá štěstí – čím jsou drobnější a čím je jich víc, tím je to jejich štěstí větší. – Jan Werich
Tak tolik nespěchejme a víc navlékejme.
♥ Priority.
