Ocitla jsem se uprostřed.
Tam někde mezi škatulkami
Ezo magor X moderní člověk žijící nejen na světě, ale taky na síti.
Bylinkář, čaroděj a vyznavač alternativní medicíny X zobač kouzelných pilulek.
Introvert zavřený doma se štětci X veselý extrovert v partě lidí s vínem v ruce.
Chvíli jsem snad přemýšlela nad tím, že jsem asi blázen ale nemyslím si, že všichni musíme jít jednou cestou, určit si tu přímou linku a jí se striktně držet – naopak je pro mě moc fajn jen tak pobíhat – třeba jako Pheobe, když běhá! (umět to, hodila bych vám sem gif … jenže já to neumím!) – a vzít si z každýho světa kousek, který nám vyhovuje a přijde nám dobrej.
Já věřím přírodní medicíně a dokud to jde, léčím svý neduhy tím, co nám dala příroda, ráda zkouším alternativní věci a dostávám do údivu sebe i ostatní, když zjistím, že to opravdu funguje, jako když mě pár homeopatických tabletek (který jsou podle doktorů jen placebo) zachránilo od operace s cystou velkou jako kráva – no … jako mandarinka rozhodně. To jsem před pár měsíci přišla s objednáním termínu operace a zjistila, že nevstřebatelná cysta si prostě sama zmizela. Koukala jsem na to jako blázen, pan doktor taky.
Při nastydnutí do sebe kopnu čistou (nejčistší možnou) dávku vitamínu C, jdu se projít a další den je mi dobře, přesto jsem ale ráda, že ty doktory máme a že nejsou zbyteční, rozhodně né. Třeba vím, že bylinky mi zlomenou nohu nespraví a když mám kaz, tuze ráda (teď lžu) si zajdu k zubaři. Když jsem na Bali prodělávala zánět močáku, jak ráda jsem byla za antibiotika, driák, který mi ale tak moc ulevil, když už teploty vylítly nad čtyřicítku.
Už pár let se snažím najít v životě harmonii. V tom svým i ve všem obecně.
Nebýt přespříliš naivní, ale ani ne skeptická.
Nebýt za blbce, ale lidem důvěřovat.
Lítat si hlavou v oblacích a nohama stát na zemi.
Mít ráda krásný věci, ale nebýt materialista.
Mít ráda svý pohodlí, ale zároveň cestovat a neustále vykračovat ze svý bubliny.
Mít režim, který mi bude příjemný v tom mým chaosu.
Snažit se žít udržitelně ale nezbláznit se z toho.
Prostě nebýt v ničem TAK MOC …
taková polomáčená sušenka.
Čím víc se přibližuju středu toho všeho, tím je mi líp a tak nějak lehčeji. Hodně dlouho jsem se snažila někam patřit. Někomu se přiblížit, zalíbit. Být víc. Módní guru, cestovatel, víc bavit, víc inspirovat, víc … ale už nechci být víc a pokud chci být něco a někdo víc, pak víc já. A tak hledám a nacházím tu svou škatulku s nápisem Anie a snažím se naučit se, že nění potřeba se zavděčovat a říkat to, co chce někdo druhý slyšet, že není potřeba někam patřit, jako to být prostě svůj, stát si za svými názory, ale zároveň být otevřený novým věcem a informacím. Přijmout, že se měním, že svět se mění a ta skupina lidí, ke kterým je mi nejblíž taky.
Že nemusím nikomu nic vysvětlovat, pokud cítím, že mě stejně nikdo nebude opravdu poslouchat.
Jakmile se vzdáme škatulek a budeme se přibližovat ke středu, zjistíme, že se pohybujeme v úžasně rozmanitým kruhu lidí – každý z nich je jiný, každý má jiný zájmy, životní styl, ale mají jednu hrozně důležitou společnou vlastnost – jsou otevření, tolerantní, vůbec né krátkozraký a tohle jsou škatulky, který pro mě mají obrovský smysl.
Otevření – škatulka, kterou mám ze všeho nejradši. Jsou v ní vlastně „biomatky, materialisti, vegani, minimalisti, hipíci i rockeři“ a je jedno, kdo je kdo, protože se dokáží vzájemně respektovat, vyslechnout, v klidu diskutovat, často se u toho zasmát a hlavně – nebrat se tak moc vážně. Já mám tak ráda lidi, kteří se umí sami sobě zasmát a neberou se vážně.
Tolerantní – škatulka, do které můžeme patřit všichni, když trošku udusáme ty svý ega a přijmeme, že pravd je na světě spousta (a vlastně žádná), že ta naše není jediná správná. Já sama moc dobře znám, když na vás to ego křičí „pusť mě ven, já mu ukážu!“ a hrdě si hájí to svoje, překonat ale ten hlas v nás a vyslechnout si názory druhých lidí je fakt obohacující, protože nic není jen černý a bílý a nikdo není jen špatnej. V každým z nás je kousek světla i tmy, jen se člověk musí chtít dostat dovnitř a uvidět je. U sebe i druhých, u informací, u čehokoliv. A je hrozná škoda být slepej, vidět a slyšet jen sebe, nebo to, co vidět a slyšet chceme.
Spousta z nás je rozdílná, máme odlišný zájmy, životní styl, názory, sny … ale možná v tom je to největší kouzlo. A síla. Celý přírody, když jednotlivý prvky dokáží né přes svou, ale díky svý rozmanitosti fungovat.
A tak bych jen chtěla říct a vyzvat vás, pokud do tý škatulky Otevření a Tolerantní zatím nepatříte, že až budete chtít, budete v ní vítáni. Že si tam v ní tak dřepím a je mi v ní hezky, příjemně. Že je tam místa pro všechny dost, že pravidla žádný nemaj, protože jsou prostě ve středu tak nějak všeho. Nikdo vás v nich nebude soudit, já vás v nich uvidím neuvěřitelně ráda a když se na něčem neshodneme, tak to vůbec nevadí, protože se alespoň shodneme na tom, že se neshodneme. A to je moc důležitý.
A až mě někdy potkáte a já potkám vás, usmějem se na sebe a budem vědět, že si tam sice dřepíme každý sám, ale vlastně společně.
Podnikatel, zahradník, dělník, prodavačka, manažerka, dítě ….
společně.
S láskou Anie
autorem fotky: Jane June