Myslím si, že každý člověk, který si přeje miminko a příroda mu to umožní, je nejšťastnější a nejvděčnější na světě, mohla bych se tu hodiny rozepisovat o tom, jak úžasný to je a jak mi jako ten největší zázrak na světě najednou přijde lidská bytost. Život. My sami jakej zázrak vlastně jsme.
vzkaz mému třináctilétému já na tělocviku
Absolutně vůbec se nemusíš stydět za to, že nejsi rychlá v běhu a netrefíš se do míče při volejbale! Je to totální kravina oproti tomu, že jsi byla první asi tak z padesáti milionů spermií (a za to jako diplom nedostanu???)!!! trefila jsi se do vajíčka a dokázala jsi se z něčeho tak mrňavýho, že to není ani vidět, stát docela slušnou lidskou bytostí a to i přesto, že v té době kamenné (neinternetu) naše maminky tolik nevěděly co všechno „nesmí“ jíst a „musí“ jíst a dělat a nedělat … a tak dělaly a jedly většinou úplně všechno.
Ale asi nechci být patetická. Už zase a zatím ne. Vzhledem k tomu, že celý první trimestr o mém jiném stavu (to spojení ták moc sedí) vědělo pouze pár kamarádů a nejbližší rodina, neměla jsem komu o tom psát – vy víte, jak já to dělám ráda. A tak jsem si alespoň zapisovala do poznámek a teď konečně přišel ten správný čas je vypustit do světa … že jsem snad úplně normální? 
- Brečím. Dneska jsem brečela dokonce i u titulku v Moderním bydlení „ruce jsou ten nejlepší pracovní nástroj“ přišlo mi to tak dojemný.
- Říká se, že by žena v těhotenství neměla jíst za dva. Vzala jsem si to k srdci a jím tak za 4. Chlapy. A nemůžu si pomoct! Roste ve mně, při nejmenším, Denemarex.
- Včera jsem dostala při řízení tak obrovskou chuť na ovoce, že jsem si zastavila u krajnice a šla trhat špendlíky ze stromu. Při zjištění, že ještě nejsou zralý jsem se rozbrečela.
- Nedokážu popsat to, jak neuvěřitelně unavená jsem, ale alespoň se o to pokusím. Jsem tak unavená, že mě Luky musí přemlouvat, abych se přesunula z auta do bytu, protože bych byla schopná klidně přespat na sedačce. Minule jsem byla tak unavená, že jsem ho prosila o kofeinovou injekci do zadku – absolutně netuším, jestli to existuje. Jsem tak unavená, že já – člověk, který nikdy nepil kafe, potřebuju každý den jedno, velký, pořádně ledový kafe, abych zvládla alespoň umýt nádobí, něco uvařit a osprchovat se. Pak jsem z tý únavy mrzutá, lítostivá a všechno mě štve. Ale samozřejmě je těhotenství to nejkrásnější období v životě. Nikdy jsem neprožívala takový pocit správnosti a zároveň obrovskýho strachu a pokory, jako v prvních týdnech … než jsem začala být unavená, lítostiva, mrzutá a věčně hladová.
- Potřebuju čůrat. Imrvére.
- Vzhledem k tomu, že mi nebývá vůbec špatně, si musím neustále sahat na prsa a „kontrolovat“ jestli jsou pořád větší a citlivější. Někdy mi to ujede i na veřejnosti, tak … jestli jste mě potkali a zrovna jsem si mačkala prsa … nejsem divná. Jenom těhotná.
- Všechno mě štve. Všichni mě štvou. Každý dotaz mě štve a nejvíc mě štve, že mě všechno štve! Jsem jako já v pubertě!
- Taky si musím pořád sahat na bříško, které opravdu roste. Otázkou jen je, jestli proto, že je v něm miminko, nebo 2 banány, rýže s omáčkou, zeleninová polívka, sušenky s čokoládou, kešu oříšky a ta mrkev s hummusem. Věřím ale tomu, že to to miminko o velikosti maliny potřebuje tooolik prostoru.
- Všichni slibovali, že se mi pleť těhotenstvím zlepší, že to tak má skoro každá … jsem živoucím úkazem toho, že opravdu jen skoro. Pupínky mám i tam, kde jsem v životě neměla!
- Jako ten nejideálnější den mi přijde ten strávený v posteli. Ráno vstát, najíst se, jít spát, nechat muže uklidit, uvařit, vzbudit se na oběd, jít spát, pustit si Přátele, u nich se najíst a jít spát. To je přesně to, o čem teď sním. Nepotřebuju cestovat, chodit na dobrý jídlo (teď lžu) a zažívat dobrodružství – já si o tom teď moc ráda nechám jen snít.
- S tím souvisí i to, že mi vůbec nejde pracovat. Ilustrace do knížky začínám dělat už dýl jak měsíc, ale jakmile si připravím všechny věci, dostanu hlad a pak usnu.
- Snažím se být co nejvíce v klidu a bez stresu, ale to, že vím, že můžu stresem miminku ublížit mě neuvěřitelně stresuje.
- Jsem úplně mimo. Na přechodu čekám, i když mě pouští auta, což zaregistruju až tak minutu po tom, co už stojí a nervózně čekají, co jako bude. Na otázky často neodpovídám vůbec, protože než si uvědomím, co po mně kdo chce, jsme v konverzaci už dávno někde jinde – teda já ne, ale ostatní jo. Poctivě si zapisuju kolik kamarádů mám teď a kolik jich zůstane až do konce … a pak prý přijde šestinedělí …
- Nepřiznává se mi to snadno, ale ty hormony se mnou mlátěj ode zdi ke zdi. Sebe nemám ráda a mám pocit, že nikdo nemůže mít rád mě. Lukáše bych nejradši zabila, Dači mě štve už jen tím, že blbě čumí … za 3 minuty jsem dobrá, Lukáš je nejlepší manžel, kterýho jsem si mohla přát, Dači ten nejideálnější parťák a svět je krásný místo … nojo, jenže pak zjistím, že v autě není nic k jídlu … to znamená, že mě Lukáš nemá vůbec rád, že mu na mě vůbec nezáleží, když snědl i to poslední co jsme měli. Jo ták, on to vlastně určitě udělal proto, že si myslí, že jsem tlustá! Konec světa.
- Má představa o tom, jak u mě bude probíhat těhotenství se rozplynula s těhotenstvím. Místo vědomé ženy, která věří tomu, že je její dítko živé, zdravé a plně mu důvěřuje, se každý měsíc klepu jako ratlík na ultrazvuk a nic mě neuklidní víc, než pohled na obrazovku. Copak někdo, kdo je velkej jako limetka může vědět, co má dělat, když jeho máma při příkazu odboč vlevo odbočuje pravidelně vpravo? Těžko!
Jinak je to ale krásný. To nejkrásnější. Když je mi chvílema i úplně správně, klidně, přítomně. Když se ráno probudím a představuju si, jaký to asi bude, až budeme v tý naší posteli ležet tři … když tam ráno těch 20 minut ležím, než potřebuju čůrat, vzbudí se Dači a než dostanu vlčí hlad – né já, miminko! A jak je mi správě mezi tím, co brečím dojetím, smutkem, mám neuvěřitelný strach, aby bylo všechno v pořádku, pěním vzteky, čůrám … asi tak každou hodinu … a jím.
A moc bych přála všem, kteří tohle chtějí zažívat, ať už brzy zažijí.
PS: Tenhle upřímnej článek je pro všechny ty těhotný, který potřebují slyšet nejen to, že je to pořád krásný, ale že někdy to může být i pěkně na hlavu. Pro oba. Protože já bych takový na internetu teď taky dost ocenila, abych se cítila i v tom jiným stavu „normálně“. Že v tom nejsem mezi „superbudoucímaMÁMAMA“ sama. :)
Dobrou noc!
♥