Posledních pár měsíců mi přijde, že si čas hraje na ponožky. Ztrácí se mi.
Pračka ho nežere, v koši s prádlem není, v kbelíku s barvou taky ne, v autě jsem nad ním přemýšlela, hledala ho na Googlu a nic. Na úřadech ho prý mají dost ale jsou to hamouni a nedaj. Na Bali ho bylo o dost víc, ale zkuste si ho převízt v kufru, když vám ho v pytlíčku s mušličkama hned zabavěj. Člověk se nadechne a den u konce. Otočí se a týden pryč. Otevře email a utekl rok …
V rychlým autě stojím v koloně, díky možnosti kohokoli ihned kontaktovat mám přeplněnou schránku. Na Instagramu, Facebooku, mailu. GPS navigace místo papírových map … Rychlý pokladny v Tescu mi neustále načítají neohlášený položky v odkládacím prostoru a co teprve ty chytrý košíky, který znám naštěstí jen z vyprávění.
Pamatuju si, jak jsem s mamkou jako holčička s palmičkou na hlavě jezdila ráno stopětadvacítkou do Jednoty, kde prodávala a já šla potom do školy. Venku mrzlo, škodovka nestartovala a tak mamka vždycky poprosila o pomoc sousedy, kteří auto ochotně nakopli, nebo roztlačili. Často jsem měla k držadlu přivázanou šálu a druhej konec držela zuby nehty, protože ty prokletý dveře nešly zavřít. Ta stopětadvacítka nám neustále někde chcípala, ale vždycky se do pár minut objevil někdo, kdo zastavil a roztlačil nám ji. Zažily jsme s ní s mamkou tolik a snad pořád jsme se po cestě smály. Telefon jsme doma neměli a když bylo potřeba, museli jsme dojít k panoj Valentoj přes ulici. Do Chorvatska se jelo s tou velkou, rozkládací mapou na volantu a když jsme potřebovali vědět něco, co jsme nevěděli, museli jsme se ptát, nebo jít do knihovny … nebo jsme nad tím debatovali … to je často ještě lepší, než prostě jen vědět.
Jsem ráda za dnešní dobu, za ty neuvěřitelný technologie … ale jedno mi není jasný. Kam se poděl ten čas, který šetříme tím vším rychlým? Když máme všichni ty telefony, který jsou chytřejší, než my? Auta, co v sobě maj hodně koní – pořád to nějak nechápu … proč maj auta koně? Obchoďáky plný jídla, dovážku a pečený holuby nám přistávají v puse? Máme díky nim víc radosti? Máme díky nim víc času na věci, činnosti, na lidi, který máme rádi?
Času máme hodně a někdy si říkám, že na to, jak s ním často plýtváme, až moc, jen si ho možná kvůli tomu všemu rychlýmu neumíme vychutnat, protože naše dny přestaly tvořit cesty, ale tvoří je jen cíle.
Cesty, při kterých neuděláme „nic“ ale vlastně úplně všechno. A ono to nic a všechno má hodně společnýho.
Nedokážu si vzpomenout, který byl den, co jsme probírali ve škole a jak dopadla ta důležitá písemka … ale vím, že bylo brzo ráno, tma, ukrtuná zima a když jsem nastoupila do vlaku, byl celej úplně zmrzlej a na sedačkách sníh.
Nepamatuju si co jsem dostala na vysvědčení, ale na to, že jsem desky s prací za celý rok nechala ve vlaku, protože jsem usnula a pak ho musela dobíhat.
Nepamatuju si na okamžik, kdy jsme otevřeli dveře a lehli si poprvé na postel v Thajsku, ale živě si vybavuju celý to zoufalství, který jsme prožívali po cestě tam. A je z toho skvělá historka, kterou vyprávíme doteď.
Nepamatuju si, jak hosti přišli do svýho pokoje, ale na to, jak mi spadla při uklízení postel na palec u nohy.
Nepamatuju si na první den, kdy jsme otevřeli Makawi, ale živě vidím, jak nám tam spousta skvělých lidí pomáhala a jak jsme se u toho nasmáli.
Nepamatuju si na to, kam jsme jeli, ale pamatuju si na lidi, který jsme potkali.
Už si vůbec nevzpomínám na to, jak chutnaly moje první, domácí, zázvorový bonbony, ale pamatuju si na to, že jsem je dělala celej den, všechno i všichni byli od cukru a já je proklínala. Proklínala!
Nepamatuju si na to, jak se Dači při venčení vyčůrala, ale na to, jak bylo krásný slyšet zpívat v zimě ptáky, vidět po dlouhý době sluníčko a někdy na ledu i neupadnout.
Nepamatuju si na první noc v bytě, ale pamatuju si, jak jsem tu s nadšením, který střídal vztek, škrábala zdi a koukala u toho na vánoční pohádky …
Plníme naše životy povinnostmi, prací, využíváme příležitostí, technologií, který máme a že jich dneska máme, často ale žijeme naplno a přitom tak nějak prázdně. Ono to plno a prázdno má spoustu společného.
CHCEME PROŽÍVAT VELKÝ VĚCI, ALE ZAPOMÁNÍME ŽÍT TY MALÝ.
Mám pocit, že až moc přeceňujeme radost z dosažení našich cílů a ty „nudný“ cesty, který k nim vedou si chceme co nejvíc krátit, nebo necháváme druhý lidi, aby je prošli za nás. Protože můžeme … a taky proto, že my na to nemáme čas … plýtvat časem u vaření, hraním si s dětmi, se zvířaty, povídáním si, procházkou, sestavením nábytku, malováním … přitom (a jestli to tak neprožíváte, tak mě omluvte, ale já jo) tohle jsou ty věci, který dělají život životem, naplňují ho smyslem a radostí. Ty malý věci, který nejsou pro svět důležitý. Ale pro naše duše jo. Moc.
TY MALÝ VĚCI, KTERÝ SE STANOU MEZI TÍM, CO SI VYČISTÍME ZUBY A POTOPÍME SE MEZI ŽRALOKY.
Život nepočká na to, až budeme mít všechno, co jsme si vždycky přáli, až budeme žít tak, jak jsme si vždycky přáli. Žít. Nebude se ptát, prostě uteče a najednou ho bude jen půl. Jako těch ponožek.
Tak ať se nám jen tak neztratí, ale rozpadnou se tím, že v sobě budou mít tolik prochozených a znovuzašitých, maličkých dírek.
S láskou Anie