SVOBODA
Dovolit si být nemocná, neschopná, lenivá, protivná, stejně jako být produktovní a plná elánu.
Pochutnat si bez výčitek na jídle, který třeba není zdravý.
Věnovat svůj čas tomu, čemu ho chci věnovat.
Psát a sdílet to, co sdílet opravdu chci.
Dovolit si milovat (se) a být milována.
Říkat bez špatného pocitu pravdu, která se nemusí líbit.
Proležet celý den v posteli jako propracovat celou noc.
Projevit svůj názor.
Smát se, když se mi zachce a brečet stejně tak.
Měnit se, růst a nebo stát na místě.
Být sama sebou.
Dělat věci, který mi třeba nejdou, ale baví mě.
Dovolit si dělat chyby.
Být upřímná.
Trávit čas s lidmi, se kterými ho chci trávit.
Mít sny.
Věřit sobě, svý intuici, svýmu rozumu …
…
Všechny tyhle věci jedno spojuje. Absence strachu.
Chci s vámi sdílet jeden obyčejnej příběh z Thajska. Jako každý večer jsem chodila při západu slunce plavat. Zatímco se Lukáš cachtal na břehu, já šla o kus dál. Kolem mě plavalo pár dalších lidí, pomalu se začalo smrákat a během pár minut nebyl v tom moři vůbec nikdo včetně Lukáše, který postával s někým na pláži. Byl to tak kouzelnej moment, jen vy, nikdo jiný, slunce a to nekonečno okolo vás i pod váma. Až za obzor. Asi po hodině plavání jsem vylezla ven a šla za Lukášem, který si tam s někým povídal. Přišla jsem k nim, seznámila se a s nadšením jim říkám, že to bylo jak mávnutím kouzelný hůlky, když všichni z moře zmizeli v jeden okamžik, jak nádherný to bylo, jak moc jsem si to plavání dneska užila. Chlápek mi povídá „ještě aby všichni nevylezli, byla tam smrtelně jedovatá ryba“ podívám se po očku na Lukáše s všeříkajícím výrazem „děláš si ze mě prdel?“ (napsala bych to slušně, ale v ten moment … ) Luky mi na to úplně v pohodě odvětil „Anetko, ty jsi byla daleko“. … Continue reading
