Archiv rubriky: M(o)udruju

Ocitla jsem se uprostřed.

Tam někde mezi škatulkami

Ezo magor X moderní člověk žijící nejen na světě, ale taky na síti.

Bylinkář, čaroděj a vyznavač alternativní medicíny X zobač kouzelných pilulek.

Introvert zavřený doma se štětci X veselý extrovert v partě lidí s vínem v ruce.

Chvíli jsem snad přemýšlela nad tím, že jsem asi blázen ale nemyslím si, že všichni musíme jít jednou cestou, určit si tu přímou linku a jí se striktně držet – naopak je pro mě moc fajn jen tak pobíhat – třeba jako Pheobe, když běhá! (umět to, hodila bych vám sem gif … jenže já to neumím!) – a vzít si z každýho světa kousek, který nám vyhovuje a přijde nám dobrej.

Já věřím přírodní medicíně a dokud to jde, léčím svý neduhy tím, co nám dala příroda, ráda zkouším alternativní věci a dostávám do údivu sebe i ostatní, když zjistím, že to opravdu funguje, jako když mě pár homeopatických tabletek (který jsou podle doktorů jen placebo) zachránilo od operace s cystou velkou jako kráva – no … jako mandarinka rozhodně. To jsem před pár měsíci přišla s objednáním termínu operace a zjistila, že nevstřebatelná cysta si prostě sama zmizela. Koukala jsem na to jako blázen, pan doktor taky.

Při nastydnutí do sebe kopnu čistou (nejčistší možnou) dávku vitamínu C, jdu se projít a další den je mi dobře, přesto jsem ale ráda, že ty doktory máme a že nejsou zbyteční, rozhodně né. Třeba vím, že bylinky mi zlomenou nohu nespraví a když mám kaz, tuze ráda (teď lžu) si zajdu k zubaři. Když jsem na Bali prodělávala zánět močáku, jak ráda jsem byla za antibiotika, driák, který mi ale tak moc ulevil, když už teploty vylítly nad čtyřicítku.

Už pár let se snažím najít v životě harmonii. V tom svým i ve všem obecně.

Nebýt přespříliš naivní, ale ani ne skeptická.

Nebýt za blbce, ale lidem důvěřovat.

Lítat si hlavou v oblacích a nohama stát na zemi.

Mít ráda krásný věci, ale nebýt materialista.

Mít ráda svý pohodlí, ale zároveň cestovat a neustále vykračovat ze svý bubliny.

Mít režim, který mi bude příjemný v tom mým chaosu.

Snažit se žít udržitelně ale nezbláznit se z toho.

Prostě nebýt v ničem TAK MOC …

taková polomáčená sušenka.

Čím víc se přibližuju středu toho všeho, tím je mi líp a tak nějak lehčeji. Hodně dlouho jsem se snažila někam patřit. Někomu se přiblížit, zalíbit. Být víc. Módní guru, cestovatel, víc bavit, víc inspirovat, víc … ale už nechci být víc a pokud chci být něco a někdo víc, pak víc já. A tak hledám a nacházím tu svou škatulku s nápisem Anie a snažím se naučit se, že nění potřeba se zavděčovat a říkat to, co chce někdo druhý slyšet, že není potřeba někam patřit, jako to být prostě svůj, stát si za svými názory, ale zároveň být otevřený novým věcem a informacím. Přijmout, že se měním, že svět se mění a ta skupina lidí, ke kterým je mi nejblíž taky.

Že nemusím nikomu nic vysvětlovat, pokud cítím, že mě stejně nikdo nebude opravdu poslouchat.

Jakmile se vzdáme škatulek a budeme se přibližovat ke středu, zjistíme, že se pohybujeme v úžasně rozmanitým kruhu lidí – každý z nich je jiný, každý má jiný zájmy, životní styl, ale mají jednu hrozně důležitou společnou vlastnost – jsou otevření, tolerantní, vůbec né krátkozraký a tohle jsou škatulky, který pro mě mají obrovský smysl.

Otevření – škatulka, kterou mám ze všeho nejradši. Jsou v ní vlastně „biomatky, materialisti, vegani, minimalisti, hipíci i rockeři“ a je jedno, kdo je kdo, protože se dokáží vzájemně respektovat, vyslechnout, v klidu diskutovat, často se u toho zasmát a hlavně – nebrat se tak moc vážně. Já mám tak ráda lidi, kteří se umí sami sobě zasmát a neberou se vážně.

Tolerantní – škatulka, do které můžeme patřit všichni, když trošku udusáme ty svý ega a přijmeme, že pravd je na světě spousta (a vlastně žádná), že ta naše není jediná správná. Já sama moc dobře znám, když na vás to ego křičí „pusť mě ven, já mu ukážu!“ a hrdě si hájí to svoje, překonat ale ten hlas v nás a vyslechnout si názory druhých lidí je fakt obohacující, protože nic není jen černý a bílý a nikdo není jen špatnej. V každým z nás je kousek světla i tmy, jen se člověk musí chtít dostat dovnitř a uvidět je. U sebe i druhých, u informací, u čehokoliv. A je hrozná škoda být slepej, vidět a slyšet jen sebe, nebo to, co vidět a slyšet chceme.

Spousta z nás je rozdílná, máme odlišný zájmy, životní styl, názory, sny … ale možná v tom je to největší kouzlo. A síla. Celý přírody, když jednotlivý prvky dokáží né přes svou, ale díky svý rozmanitosti fungovat.

A tak bych jen chtěla říct a vyzvat vás, pokud do tý škatulky Otevření a Tolerantní zatím nepatříte, že až budete chtít, budete v ní vítáni. Že si tam v ní tak dřepím a je mi v ní hezky, příjemně. Že je tam místa pro všechny dost, že pravidla žádný nemaj, protože jsou prostě ve středu tak nějak všeho. Nikdo vás v nich nebude soudit, já vás v nich uvidím neuvěřitelně ráda a když se na něčem neshodneme, tak to vůbec nevadí, protože se alespoň shodneme na tom, že se neshodneme. A to je moc důležitý.

A až mě někdy potkáte a já potkám vás, usmějem se na sebe a budem vědět, že si tam sice dřepíme každý sám, ale vlastně společně.

Podnikatel, zahradník, dělník, prodavačka, manažerka, dítě ….

společně.

S láskou Anie

autorem fotky: Jane June

Ta sluníčková.  S hlavou v oblacích. Až moc pozitivní. Šťastná. 

Proč ta holka pořád píše o tom, co jí dělá radost a za co je šťastná?

Protože být šťastná pro mě není normální stav, ale něco, čeho si neuvěřitelně cením.

Vážím si každýho dne, kdy mojí hlavu nezasypávají myšlenky, kdy nad sebou nepochybuju, kdy je mi dobře, kdy jsem plná energie, kdy mám ráda svět, svůj život, sebe. Kdy nemám potřebu být lepší, kdy se neporovnávám, kdy dokážu vylézt z postele a normálně žít. Kdy jsem vděčná za každej moment, kdy vnímám rytmus písničky, slyším z kamen zpívat Meluzínu, nebo můžu pozorovat, jak praská oheň v krbu. Kdy si večer lehnu do postele a je mi prostě dobře a ráno se vzbudím s čistou hlavou. To pak každý takový ráno děkuju tam nahoru, že tu čistou hlavu mám, že můžu žít a vidět svět takovej, jakej je.

Když jsem byla mladší, měla jsem opravdu silný úzkosti. Byly dny, kdy jsem nevylezla z postele a když jsem měla někam jet, nebo se sejít s někým, koho jsem dobře neznala, dělat něco, co se mi nechtělo, jet na neznámý místo, vykročit z tý svý pomyslný bubliny, … udělalo se mi nejdřív psychicky a následně i fyzicky špatně. Často jsem někam nedorazila, protože mě přepadla úzkost a i když jsem opravdu moc chtěla, prostě to nešlo. Obrovský bolesti břicha, nechuť k jídlu, malátnost, stažený žaludek a neuvěřitelná panika. Myslím si, že každý, kdo tohle zažil, ví dobře o čem mluvím a ten kdo to nezažil to asi nikdy úplně nepochopí.

Vždycky jsem si přála být ten člověk, který není moc veselej, ale ani moc smutnej. Prostě si jen tak je, pluje si na tý klidný vodě a je mu dobře – takových lidí upřímně zas tak moc neznám, ale když už, jsem z toho u vytržení a naprosto mě fascinuje, že na otázku „tos jako nikdy neměl depku?“ někdo dokáže odpovědět  „ne, fakt nikdy“.

Bylo opravdu hodně chvil, kdy jsem ostatním holkám nezáviděla dlouhý nohy, hustý vlasy, krásnou pleť, oblečení, řasy, … stejně jako moje kamarádky … upřímně jsem jim záviděla prostě jen to, že jsou v pohodě. 

Jenže na druhou stranu vím, že taková jaká jsem bych nikdy nemohla být bez toho, aniž bych nezažívala ty stavy, kdy se topím. Že bych si potom třeba těch chvil, kdy mi je opravdu krásně tolik nevážila. Že bych to nebyla tak úplně já … i když, ona je to možná jen taková berlička, jak se vypořádat s tím, že ten brouk ve mně pořád občas je, i přesto, že jsem ho zkoušela pouštět dál při všech možných a často i nemožných terapiích. Kdo ví.

Teď na mě tenhle brouk už tolik neleze, není tak velkej a nemá nade mnou takovou moc jako dřív. Nenaučila jsem se s ním bojovat a ani s ním bojovat nechci. Snažím se tuhle část sebe přijmout a našla jsem si za ty roky věci, které mi v tom přijímání pomáhají – upřímně mám i pocit, že někdy je ta úzkost moje kamarádka Kontrolka, která se rozsvěcí ve chvílích, kdy zapomínám na to, kým jsem, proč vlastně dělám to, co dělám, když na život a na sebe tolik spěchám. Jako lusknutím prstu se objeví a já potom musím zpomalit, i kdybych nechtěla. Chvíli vědomě rezignuju na celej svět, abych se ideálně za několik hodin utápění mohla vynořit a žít. Teď a tady. Možná proto tak tíhnu k vodě. A možná i proto pod ní vydržím 5 minut – prostě jsem za ty roky nasbírala už spoustu praxe.

Tohle jsou věci, o kterých se nelehko mluví, a ještě hůř se o nich píše. Před celým světem, který chce číst, soudit … , ale mám pocit, že i těch pár řádků by mohlo někoho povzbudit, udělat mu radost a o to se snažím snad celý život. Mít jí a předávat ji dál, protože na světě jí je neomezeně a když ji pošleme někomu dalšímu, nepřijdeme o ní, ale znásobí se. Je kouzelná.

A proto s vámi sdílím nejen kus svýho já, ale i pár bezbolestných věcí, který mi v těch chvílích pomáhají.

• Dlouhá, voňavá, střídavě studená a horká sprcha.
• Dlouhá, voňavá procházka v přírodě.
• Kraťoučká procházka venku bosa v jakémkoli počasí – ideálně když je chladno.
• Smočení noh v ledový řece.
• Celkově chlad.
• Větší dávka čistých vitamínů – C, B komplex, Magnesium (vždy je potřeba zjistit, co komu chybí).
• Skládání puzzle.
• Hledání a sbírání čehokoli – hub, hezkých kamínků na poli, kytiček do herbáře, odpadků v lese …
• Milý filmy, když je úplně nejhůř a nechce se už ani na tu procházku.
• Ovoce a zelenina – živý jídlo, šťávy a litry čistý vody.
• Manuální práce při který je potřeba soustředění.
• Vypisování se.
• Usínání s audio knížkou.

Doufám, že je nebudete potřebovat, ale kdyby náhodou jo, snad vám pomůžou. Nebo vám tenhle článek alespoň podá ruku, abyste v tom nebyli tak úplně sami.Upřímně, sesmolila jsem ho naprosto neplánovaně během pár desítek minut, ani nevím, jestli ho tu nechám, ale měla jsem tak nějak pocit, že je potřeba. A snad není.

Krásnej a pohodovej večer i život. Jo a buďte vděčný.

S láskou Anie ♥