Hipí jupí jéj. Asi si ani neumíte představit, jak obrovskou radost právě mám/e. Zatímco vy čtete tenhle článek, my za sebou máme první noc. Na pátek 13., hned vedle hřbitova, kterýho jsme si v noci nevšimli … To, že už vyrážíme, jsme dopředu oznamovat už snad ani nechtěli, protože máme takovou kouzelnou pitomou zkušenost, že co vypustíme do éteru internetu, nakonec nedopadne – né tak, jak řekneme a zatímco my to bereme tak, jak to je, naši internetoví přátelé se často hroutí a my se pak hroutíme z toho, že se hroutíte a je to takovej špatně utaženej kolotoč … kolotoče já nesnáším, je mi z nich blbě, zvracím a navíc nevěřím tomu, že to ty řetízky zvládnou a já neulítnu.
V každém případě vyjíždíme o měsíc dýl, protože:
- zdlouhavý vybírání správnýho bouráku
- rozbitej bourák
- předělávání bouráku
- Lukyho nemoc, protože předělával v mínus patnácti bourák
- nový kabát bouráku, který se mu místo 3 dnů šil celých 17 a stále není hotovej.
- řešení našeho šíleně atypickýho domečku
- Lukyho snaha předělat Karla na plnohodnotnou ložnici s kuchyní – ta mu úplně nevyšla (dokonce jsme vyjeli bez barelu – tudíž bez vody a Dači svůj bezpečnostní pás překousala během prvních dvaceti kilometrů)
Ale máme ho (ten barel pořád né). Bouráka Karla a vzhledem k tomu, že máme i sebe navzájem, Dači naši milovanou, okusující a Patapufu mazlivou u babičky (moc jsme ji chtěli vzít sebou, ale Patapufa neumí chodit na vodítku, ani sedět na hřbetu Dači) můžeme konečně vyjet. Norsko jsme museli kvůli času odložit a tak jsme na cestě do Španělska – a nám je vlastně úplně jedno, kam jedeme, ale že – jooo víme, ve Španělsku sněží.
Jsme spolu. Svobodný. V přírodě. Zažíváme. Prožíváme. chodíme čůrat za stromy.Smějeme se. A tak prostě.
a dokud nás nepřepadne ponorka, nebo vlci, tak se budeme smát a čůrat za stromy určitě dál.
A proč zrovna Hipí jupí jéj? Jednou jsem na Bali na pláži při západu slunce viděla maminku s dítětem, pravděpodobně Australani – ty jsou vždycky takový hezký, sluncem ošlehaný … tak se poznaj. Hrály si s mořem, pískem, kamínkama, když se z ničeho nic dítko rozběhlo naproti mámě a ta zavolala „Hippi yippi yeeeeah“ a napřáhla ruce … a já se nějak vnořila do toho momentu a bylo mi z něj dobře. Jak byl plnej takový tý čistý radosti, přítomna, lásky a svobody – tý především – byl plnej toho všeho, co mi přijde v životě nejdůležitější a já na to Hipí jupí jéj ani po měsících nezapomněla a chtěla ho žít. Žiju, ale nebudu vám tady mazat agávovej sirup kolem huby, na těch cestách mi to jde prostě o velkej OBROVSKEJ kus víc, než doma.
My s Lukášem nejsme žádní cestovatelé, my ani nepotřebujeme vyloženě NĚCO vidět, NĚCO zažít, projet co nejvíc států … my máme rádi celý ten proces. Předělat si to auto podle svýho za pomoci kamarádů a basy piva, jet si v klidu a v pohodě, jít se projít, popojet, pracovat, s někým se setkat, dát si víno, popovídat si, dobře se najíst, pracovat, umýt se v řece, dát si víno, hezky se vyspat, udělat si v klidu dobrej čaj, pohrát si se psem a vidět co přinese den a až nás to omrzí a zasteskne se nám po horký sprše, zase se moct vrátit na pár týdnů domů – to je naše Hipí jupí jéj. Ty roztažený ruce a mezi nima všechno, co máme rádi.
Tak jo, to by bylo pro dnešek všechno. Mějte se tak krásně, jak jen chcete.
Historka ze zákulisí – den před cestou se mi povedlo napít se černýho oleje do auta, kterej se ukrýval v lahvi od Coly – měla jsem hroooznou chuť na cukr. Nevyplatilo se. Zdenda říkal, že jsem dopadla dobře, že mi mohly zčernat zuby. Co z toho vyplývá? Nepijte to!
A my moc děkujeme všem, kteří teď zvládali naší šílenou (ne)aktivitu na sítích – teď vám to vynahradíme a naprdíme vám sem úplně všechno, ale hlavně moc děkujeme Lídě, Zdendoj a Dolymu, že jste nám pomohli ve svý volný chvíli domatlat a přichystat Karla – máme vás moc rádi a máte to u nás.