Ahoj moji milí, máte mě zpátky. Já vás. Víte, já čekala na to, jestli mi to začne chybět, jestli mi i vy začnete chybět a vzhledem k tomu, že teď píšu – chybělo mi to. Já si chyběla.
Abych vám vysvětlila co se dělo … upřímně jsem měla totální pocit NElásky sama k sobě a v duši NEradost. Bylo mi smutno, sakra smutno a hlavu mi zaplavovaly desítky myšlenek na to, proč tu jsem, jestli dobro vítězí nad zlem a láska nad nenávistí, co bude po smrti, co je před narozením, jestli karma opravdu funguje, jestli má tohle smysl, kdo já vlastně jsem, co chci předávat … Na poslední otázku jsem odpověď znala. Jasnou. Chci předávat čistou radost, lásku, svý pravdy, který nemusí být vůbec pravdivý, ke světu, k lidem, planetě, tvořivost … jenže když něco nemáte, nemůžete to předat dál, protože i vám samotným to chybí. Logicky. A tak jsem nepsala a jako bych tady v tom světě neexistovala.
Byla jsem jako náš byt – je v něm bordel. Celý ráno uklízíte, ale jakmile se nesoustředíte, za pár hodin je zase zpátky a vy netušíte, jak se to sakra stalo!?
Kurýrovala jsem si duši celou sérií HIMYM, přečetla jsem knížku od Verči Kašákový, kterou mi poslala a moc jí za ní děkuju, vyluštila jsem desítky křížovek, hodně jsem psala i prala a následně to mazala. Vařila jsem, pekla a jedla (povedl se mi skvělej guláš, brzy vám sem hodím recept), hodně jsem se procházela a hlavně, hlavně jsem vyšívala korálky na bundu (že vy jste čekali něco hlubokýho?) – to tvořilo značnou část mých dnů a celkem ta blbárna zabírala, protože zatímco chytáte korálky, pouštíte myšlenky a ne naopak. Většinou. Taky jsme nechali „krásně“ polepit Karla. Vybrali jsme mu nádhernej, oku lahodící, okrovo-béžový kabát … místo okrový a béžový přišla žlutá a bílá a tak jsme to tak nechali, že Karel asi má být trošku nevkusnej a že to vlastně nevadí. Hlavně aby byl zdravej. Karel i Luky už konečně.
Je nehezkej pocit nemít se rád a cítit se tak nějak sám. Na všechno, na světě, na všechno na světě.
i přesto, že kolem sebe máte rodinu, přátele, nejlepšího manžela na světě a každou minutu vám cinkne telefon.
Asi po týdnu NEradosti jsem přemýšlela nad tím, že se sem už vracet asi nechci. Čím víc rad v komentářích jak mám žít, co mám dělat, co nemám dělat a co je pro mě to nejlepší, jako kdyby všichni dokázali můj život žít líp, než já … jsem k tomu měla už prostě odpor, až jsem po cestě do Hradce Lukymu říkala, že bych se pustila pořádně do malování a tvoření, otevřela si maličký obchůdek, že budu dělat trička a hrníčky a bude tam malej charity sekáč a čaj zadarmo … a budu si potichu tvořit pod značkou, bez mý tváře… a už jsem se na to začínala těšit … když jsem vylezla z auta, přecházela jsem přechod a naproti mě šla slečna, která se na mě opravdu hezky usmála. Já věděla, že ten úsměv byl pro mě, to se pozná. A ten úsměv všechno změnil. Pustil.
Přes víkend jsem byla s kamarády, s Lídou, hodiny jsme si povídali s Lukym, z ničeho nic mi napsala Pája, Káťa i Týnka, napsaly jsme si, zavolaly, vzájemně se vylily i bez vína (holky, tak moc vám děkuju)… já to ze sebe všechno vysypala a najednou to bylo pryč. Ten smutek a neradost a neláska k sobě. Pryč. Jak by řekl Jarda Dušek vynesla jsem to hovno pryč, vzduch je zase čistej, už to tu nesmrdí a do těla se mi vrací všechno to, co mi tolik chybělo. Jaro a sluníčko venku, v těle i na duši.
Tak to jen tak. Že jsem byla trošku zmatená a ztracená a už nejsem a jsem moc ráda. A odteď se tu budeme hlavně smát, jo? Protože někdy je to, co všechno změní jeden prostej úsměv věnovanej právě vám. Úsměv, zadarmo, nic nestojí, každej ho máme, chudej i bohatej a můžeme ho dát …