Změň svět! Měj se rád.

LÁSKA. Něco, čím můžeme změnit svět. A dneska nebudu mluvit o tý partnerský ale o tý, kterou bysme měli chovat k sobě.

Mám pocit, že mít se opravdu rád (a teď nemyslím ego) je jedna z nejzásadnějších ale zároveň nejtěžších věcí na světě, ke který spousta lidí za celý svůj život nedojde.

A ono se není čemu divit, když od malička slyšíme, jak to tý Markétce na volejbalu jde a my jsme totální prkno. Jak nic z toho, co děláme neuděláme pořádně. Jak jsme oplácaný, máme oči moc u sebe a kostnatý kolena k tomu. Jak jsme líný, neumíme vařit ani počítat a dokud nedostaneme papír na to, že za něco stojíme nic pořádnýho v životě nedokážeme. No a hlavně, von nás nebude chtít ani žádnej chlap!

Chlapů je dost, takže si i přes všechny ty chyby nějakého najdeme. Nejspíš nějakého, který má taky hodně „chyb“. Milujeme ho a milujeme ho víc, než sebe. Máme úžasný vztah, do kterého dáváme rády energii, dokazujeme lásku, milujeme.. a najednou máme pocit, že tu lásku dáváme a dáváme, zatímco ji přijímáme nějak málo. A my chceme víc. Chlap se teda snaží, protože vás má rád ale i přes to, že se snaží je tý lásky na váš vkus pořád nějak málo.

Chlap nechápe co se děje a získává pocit, že neumí milovat, zatímco vy se hroutíte a přemýšlíte o rozchodu, protože někdo vám tu lásku dát přece musí!

Hledáme lásku všude kolem nás, v lidech, kterýma se obklopujeme ale zapomínáme na to nejdůležitější. Hledat ji tam, kde je nejblíž. V sobě.

Sama vím, že přijmout to, kým opravdu jsme, odpustit si všechny chyby a smazat i všechny ty, který nám byly od malička předhazovaný je něco neuvěřitelně těžkýho. Ale jde to a dokáže to změnit život. Vám, i všem okolo.

Stačí se opravdu otevřít sama sobě a světu. Řeknu vám takovej svůj malej příběh.

Když jsem začínala psát blog, byl původně celý o módě a jakožto módní blogerka jste zvaná na různý akce, kde jsou další módní blogerky, který vám přijdou úplně úžasný a vy chcete být jako ony. Ale já taková nebyla. Byla jsem pořád obyčejná, mrňavá holka z vesnice, která si v autě cestou do Prahy stokrát kontrolovala, jak dobře namalovaná je, jestli ty kraťasy z Ezay může vydávat za Zaru a co si o ní budou asi holky myslet. Byla jsem hrozně nervózní a co vám mám povídat, já se v tý společnosti necejtila vůbec dobře.

Nedávno, po cestě na náš první „sraz“ se mě Lukáš v autě ptal, jestli jsem nervózní a já úplně v pohodě odpověděla, že ne. Že to, co je na blogu jsem já i ve skutečnosti. Už jsem nemusela hrát hru na někoho jinýho protože jsem zjistila, že to mý skutečný já mě baví mnohem víc. Je opravdový a jedinečný.

♥

Jedna z věcí, co jsem se v Thajsku a na Bali naučila je mít se rád. Jde to tam celkem snadno protože kolem sebe nemáte žádný soudce a dovolíte se sobě i světu otevřít. A najednou se koupete nahý v moři s lidmi, se kterými se znáte pár hodin. Zpíváte děsně nahlas, i když víte, že děsně falešně. Když cejtíte stres, tak začnete skákat a dělat huhuhu, abyste ho oklepali hlavně a cítíte, že opravdu žijete. A že milujete sebe i svět (upozorňuju, že žádný houbičky neberem)

Nemusíte se stěhovat na druhý konec světa. Stačí jen nebrat si věci osobně, však oni se vás netýkají. Poslouchat víc svý srdce, než to cizí a zahrnovat ho láskou. A pak až ji šířit dál, protože až potom bude opravdová.

Mějte krásnej den. A milujte. SE.