I přesto, že jsem tak malý tvor, cítím se jako slon.
To proto, že sedím na tolika židlích zároveň a mám pocit, že to ani jinak neumím.
Znáte ten moment, kdy toho máte tak moc co dělat, že si sednete na gauč, hodíte nohy na stůl a jen koukáte a neděláte nic, protože prostě nevíte, co dřív? Tak to mám teď. Přesně teď sedím s nohama na stole, notebookem na klíně a po půl hodině nevědomýho zírání do monitoru s úsměvem na rtech, protože jsem tak nějak šťastná, píšu tyhle řádky o tom, jak to mám, místo toho, abych začala něco reálně dělat.
Přede-mnou je na zemi tisícovka korálků z růžovýho dřeva, který čekají na navlečení. V Indii se už měsíc předělávají moje návrhy na ty nejkrásnější, nový produkty. Lapače snů se plaví v kontejneru někde v Indickým oceánu ve společnosti deseti kil korálků, kovový plíšky čekají na to, až na ně pošlu vzory pro vyražení, ve voňavý truhlárně se mi dělají dřevěný plátna na obrazy, který se chystám tvořit, v kufru mám skicák plný rozdělaných omalovánek a celou navrženou kolekci oblečení, v notebooku rozepsanou druhou knížku a někde ve světě internetů a těch věcí, kterým moc nerozumím vzniká úplně nový projekt, kterýmu jsem dala nápad a ty nejšikovnější lidi mu teď dávají podobu.
Tramtadadáá! Nejdelší věta v historii blogu!
Uf.
O tom, co všechno musíme zařídit na úřadech kvůli Továrně, Lukášovýmu novýmu projektu (brzy to vypustí do světa), svatbě a především stavbě. O tom s kolika přáteli se chceme vidět a kolik lidí poznat, nebo jim jen vlastně napsat ani nemluvím.
Uf uf.
Takhle na „papíře“ to vypadá jako ještě víc puzzlíků, než kolik mi jich poletuje v hlavě a nemůže se trefit do správnýho místa, ale … já to tak miluju. To, že v podstatě nemusím a svý tempo si volím sama – dobře, někdy mi ho volí taky daně ale cítím se tak. ŽIVĚ. To, že můžu zajet za vesnici za kovářem, do truhlárny … to, že jsou všude šikovný lidi, kteří pochopí co chcete během pár minut a to, že přepravu čehokoli nemusíme řešit přes půl světa. To ti povím, to je taková svoboda!
Vím, že mi všichni říkají, ať se věnuju jedný věci a tu dělám pořádně, ale já to tak neumím, nedělám a taková já nejsem. Jsem prostě trošku nemotornej slon na několika židlích, kterej občas trošku přepadává, nemá takovou stabilitu, ale za to se může houpat, blbnout a je to větší sranda – tu já mám ráda a taky věřím tomu, že když člověk dělá něco opravdu s chutí, vášní, láskou … je to z toho cítit. Nikdy se do tvoření čehokoli nenutím a nedělám to z povinnosti, protože termín, protože musím, protože bych měla … a proto, proto mám pod sebou tolik židliček, tolik rozdělaných věcí a nikdy nevím, kdy kterou dodělám a kdy přijde další. Ale až je dokončím, vím, že je budete milovat. Protože já budu.
Pokud tvoříme a přejeme si, aby si náš produkt zamilovali ostatní, musíme si ho nejprve opravdu zamilovat my sami. To je ten klíč ♥ Tak tvořme a milujme. Se.
protože tvoření bez lásky je jako … chleba bez vody? … ok, to mi nevyšlo.