Jedeme domů. Po čtyřech letech jedeme domů s pocitem, že jsme našli vše, co jsme potřebovali najít. V sobě. A že jediné, co teď potřebujeme víc, než cokoli na světě je zapustit kořeny, protože korunu máme bohatou, ale chybí nám pevná půda pod nohama. To je asi ten domov. Ten, který si nesbalíte do batohu a nedá se vložit do srdce.
Zázemí.
Spousta lidí si myslí, že jsme blázni, když opouštíme tak krásnej kus světa proto, abychom začali žít zase v Čechách a možná mají pravdu. Možná jsme. Ostatně nám to říkají celý život, ale jen my sami víme, co je pro nás to nejlepší a co potřebujeme udělat – právě teď.
Žádné místo na světě není ráj, alespoň jsem takový nepoznala a i takové Bali má od ráje opravdu hodně daleko – mám dny, kdy to tady nenávidím, nic se mi nelíbí, je mi vedro, nemůžu dýchat a každý mě štve. Takový dny jsem měla i v Thajsku, Londýně, Čechách … a pak jsou ty dny, kdy milujete celej svět a všechno vám přijde krásný a správný … a vy tak nějak zjistíte, že to, co máte okolo sebe není ani zdaleka tak důležitý jako to, co si nosíte v sobě a s kým svý pocity sdílíte. Sdílení je důležitý.
Za ty čtyři roky jsme toho zažili opravdu moc. Možná až moc. A teď si nejvíc z celýho srdce přejeme klid, šťastnej domov, rodinu, přátele, pohodu a zdravou mysl i tělo – a ono to všechno se vším souvisí.
Zapustit kořeny.
Na Bali to nebalíme. Budeme se sem vracet, klidně i několikrát do roka. Budeme cestovat a žít snad víc, než kdy dřív. Budeme si užívat maličkostí, přírody a budeme se radovat ze života. Třeba doma, třeba všude na světě. Místo v moři se budeme koupat v řece a já už se konečně třeba začnu otužovat. Místo chození do restaurací budu vařit, snad brzo ve vlastní kuchyni – ani netušíte, jak moc se na to těším. Místo rýžových políček se budeme projíždět kolem krásných polí a místo šumění moře nám doma bude šumět les. Je to jako vyměnit modrou za zelenou – obě jsou nádherný a žádná nemá nic, co by ta druhá nemohla nahradit. Vždyť je to příroda!
Co se ale opravdu změní bude to, že se budeme moc vidět kdykoli s kýmkoli. Že nás nebude od víkendu s přáteli dělit tisíce kilometrů. Že budeme moc okamžitě vyrazit pod stan, na kurz vaření, šití, terapie … že je to všechno v našich rukou. Né v rukou pilota, kterým já nikdy moc nevěřím – nevěřím nikomu, kdo opravdu chápe, jak ten stroj může lítat. Ale v našich. V našich rukou, kterými chceme objímat lidi, který máme rádi a né jim jen psát. Rukama, kterýma si přeju vyrábět, malovat a ne jen zadávat úkoly přes půl světa.
A možná si myslíte, že si to těma rukama malujeme moc růžově, ale já tou růžovou maluju vždycky. A vždycky to nějak dopadne – a to je ta cesta na kterou je lepší prostě vyrazit, než se bát toho, co číhá v každým temným stínu, za každým stromem a jen se strachem krčet v koutě a přemýšlet nad tím, jaký by to bylo, kdyby …
Jedeme domů, abychom zapustili svý kořeny, protože víme, že bez nich u dál nemůžeme růst.
A to my chceme.
S láskou Anie
♥