Dneska jsem se byli s Lukym koupat v potoce a když jsme usychali na sluníčku, napadl mě skvělej nápad.
“Luky, co kdybychom jeli někam do surf campu?”
Víte co, já sice nejsem sportovní typ, ale vždycky jsem si přála umět surfovat. Pro ten pocit svobody, pro to splynutí s přírodou … a taky protože to dělaly Olsenky a když si samu sebe představím s prknem, rázem mám hustý, prosluněný vlasy po pás a dlouhý, opálený nohy.
V mých očích surf v ruce (pokud se do nich vejde) dělá s ženskýma to samý jako chlap s kytarou.
Lukášovi se ale můj nápad asi nezdál úplně dobrej.
“Pamatuješ si, jak to dopadlo naposled?”
“no …”
“Tak vidíš”
Tak kdybyste chtěli vědět, jak jsem se s prknem v ruce proměnila v krásnou Australanku s vlasama po pás a nohama do nebe … tady je prý ta nejvtipnější kapitola z knížky Továrna na sny, pro všechny, co ji nečetli. Cizí neštěstí … jó, já ho mám taky ráda! 
Moje první a zároveň poslední lekce se konala asi po třech měsících na Bali, kdy jsem tu měla kamarádku Páju, která se chtěla naučit surfovat proto, aby byla hustá a měla záminku k tomu, koupit si ty děsně drahý plavky a krásnej, ještě dražší neopren, což ale samozřejmě nepřiznala.
Ráno onoho dne jsme přišly na pláž, kde jezdí většinou zkušení surfaři a žádný ořezávátka. My prostě fakt věřily tomu, že na to máme talent. Že to nebude až tak jednoduchý, jak to u sester Olsenových vypadalo, mi došlo ve chvíli, kdy jsem to prkno měla vůbec odnést k vodě, protože takový ty krásný, maličký jsou pro profíky, zatímco my dostaly dvoumetrový vor, který jsem nezvládala ani obejmout, takže mi Balijec s blond hárem vysvětlil, že si ho mám dát na hlavu.
A přesně v ten okamžik, kdy jsem svůj vor vyhoupla na hlavu, jsem se zaklonila a skončila na zemi. Zarazil mě jak hřebík do prkýnka.
Všichni včetně mě vybouchli smíchy a Lukáš mě prosil, ať to sehraju znova na kameru, že z toho bude virál.
Prkno jsem dotáhla k břehu a byl čas jít do vody.
První vlna mě smetla. Druhá stejně tak. Nesmějte se. Zkuste si přenést vor, který je dvakrát větší než vy, přes lámající se vlny, který jsou třikrát větší než vy, vždyť to logicky nejde. A tak jsem čekala, až ty vlny nebudou takový, nasedla na vor a pádlovala, jak to jen šlo. Z jedné strany instruktor, který křičel: „Paddle, paddle, paddle,“ a z druhý Pája – „Vole, kde sté,“ přičemž přes ty vlny nebyla ani vidět, ale její hlas nepřehlučej ani řvoucí peřeje.
Asi po hodině, a to snad ani nepřeháním, jsem se dostala pod vedením instruktora s umírajícíma rukama do bodu: „A teď se připrav, já ti řeknu kdy máš začít pádlovat, až tě ta vlna chytí, tak si rychle stoupni.“
Srdce jsem měla v kalhotách: „Now! Paddle, paddle!“ Já pádlovala a ta vlna mě vezla tak rychle, jako když jedete na kole z kopce nebo sáňkujete. Nevím, jak jsem to dokázala ale JÁ, největší nemehlo ze třídy, který na sebe shodilo kozu, když skákalo roznožku, JÁ, kterou nikdy nikdo nechtěl do volejbalového týmu, JÁ najednou stála na surfu a cítila se živější než když dřív. Já to zvládla!
A jelikož jsem se najednou cítila jako profík a blonďatej instruktor ten potenciál a neskutečnej talent viděl jistojistě taky, začal se věnovat křičící Páje a mě tam nechal napospas rozbouřenýmu oceánu.
Teď právě přijde chvíle pro ty, kteří od začátku mýmu očividnýmu potenciálu prostě nevěřili.
Nikdy v životě bych neřekla, jak hrozně těžký je vylézt z vln, když netušíte jak a máte za to, že to prostě nějak dáte, protože jste přece profík! Odpádlujete na místo, kde už jakžtakž postačíte, vzhledem k tomu, že měříte jen 156 cm, to je někde opravdu blízko pláže – tam,
112kde se vlny lámou a kde jste na obdiv, nebo pro zábavu (já vždycky jen pro zábavu) všem namakaným surfařům a opáleným, naolejovaným kozám. Doslova.
Stoupnete si, surf chytnete… a teď jste pod vodou a třikrát provedete důkladný peeling ze všech stran.
Elegantně se zvednete, vždyť po vás koukaj ty australský surfaři s pivem v ruce! Řeknete si, že jste se poučili, nandáte si plavky, protože bílými půlkami zadku pravděpodobně svítíte až k Páje a jste pod vodou, omlátí vás to znova. Písek máte i v puse a rameno sedřený.
Už jste lehce nasraný. Surfaři pořád čuměj. Vysypete písek z plavek, pusy, zadíváte se na sedřený rameno, potom na surfaře a trošku vystrašeně zvedáte surf nad hlavu, protože předešlé pokusy nedopadly dobře… a jste zase pod vodou, to rameno kurva bolí. Uděláte minimálně pět kotrmelců a při tom posledním vás váš vor praští do hlavy.
Chce se vám brečet. Jestli jste čekali, že surfaři přiběhnou na pomoc a zachráněj mě, myslela jsem si to naivně taky, surfaři ale nepřiběhli, pořád jen čuměli. Jakýmsi zázrakem se konečně vyvláčím z vody – díky těm předešlým kotoulům jsem se dostala blíž a padnu polomrtvá na rozpálenej písek s myšlenkou, že příště zkusím synchronizovaný plavání, protože teď už jsem sice profík v surfování, ale do těch vln mě už v životě nikdo nedostane!
…………..
Okej, do surf campu asi nepojedeme, ale vy jeďte! Ať se máme komu smát!
Krásný večer vám přeju
S láskou vaše sexy Australanka
