Včera jsme byli v Ubudu, nakupovat věci na svatbu, do Makawi, domů … a já tak koukala z okýnka auta.
Na motorkáře v žabkách s ponožkami a pletenými rukavicemi, na ženský s kbelíky plný ryb na hlavě, na bakso pána a tlupy dětí, na lidi kolem nás. Jak je každý jiný. Jak vedle sebe v poklidu jde muslimka v burce s Číňankou v sukni, jak se dredatej kluk s úsměvem na tváři vesele baví s Indkou v sárí. Jak tu můžeme chodit po ulici každej jinej, ale jsme si vědomi toho, že jsme všichni vlastně stejní a všem je to jedno, protože jsme jedno. A taky, protože většina lidí na Bali jsou salámisti, kterým je to prostě jedno. Nám je.
Když tu vjedete do protisměru, když přijdete pozdě … když jedete pomalu, když jedete blbě, když cokoli uděláte blbě, nikdo na vás není zlej, nikdo nekřičí „ty krávo blbá!“ ale zastaví, usměje se a pomůže. Já na Balijce často nadávám, protože někdy nedávám jejich pomalý tempo, ale mám je ráda – mám to jako s ostatními lidmi, dělám si srandu z těch, který mám ráda, protože to znamená, že je mi s nimi dobře, jsem to s nimi JÁ opravdová a můžu se absolutně otevřít. Někdy mi chybí filtr.
A i když jsem si to nechtěla připustit a doteď mě to ani nenapadlo, asi mi to tu bude chybět.
Bude mi chybět nakupovat v ulici, kde každý umí něco a vy kupujete věci dělaný rukama s příběhem … bude mi chybět ta jednoduchost všeho. Budou mi chybět ty úsměvy, zablácený děti a slepice všude. Bude mi chybět různorodost a to, jak je mi všechno jedno. Bude mi chybět samota a taky to, že nic nemusím, pokud sama nechci. Samozřejmě se pokusím to sbalit do těch pár kilo, ale kdybych říkala, že se mi to určitě povede a já to tam všechno zaručeně narvu, tak bych lhala. Já nevím. Často věci ztrácím.
A teď, když tohle píšu, chce se mi trošku brečet, že tahle etapa našeho života – ta etapa, která nám převrátila život stokrát naruby a zase zpátky, ta etapa, která se rozhodla vyprávět na mým obličeji příběhy a já tak za 2 roky zestárla o 5 let, ta končí a přichází nová. Taková dospělejší.
Když jsme se stěhovali do Thajska, vůbec jsem se nebála. Když jsme se stěhovali na Bali s pár tisíci na účtu, taky jsem se nebála, i když tenkrát by byl ten strach asi i oprávněnej. Já se bojím teď, i když tentokrát z rozumový stránky nemám vlastně čeho.
Že třeba ztratíme všechno, co jsme získali a tím nemyslím práci, vás … ale to, co máme uvnitř sebe, ten pokoj-íček v nás, kterej jsme roky uklízeli a vyhazovali z něj ty stovky zbytečností, který do nás vložila škola, systém, média, zarytý představy o životě a o štěstí, i spoustu věcí, který jsme tam naházeli sami kvůli nějakýmu pocitu důležitosti a vlastnímu přesvědčení?
Mám trošku strach z toho, že tak nějak zapomeneme sami na sebe. Na ty lidi, který jsme v sobě našli. A kdybychom se ztratili, můžeme podle Lukáše zase utýct.
„Anetko, víš, proč jsme chtěli pracovat online a být úplně nezávislí? No abychom si mohli dělat co chceme, kdy chceme, abychom mohli žít, kde právě chceme, no a tak když to v Čechách nedáme, můžeme se zase vrátit zpátky, nebo letět na Filipíny, nebo na Slovinsko mezi krávy, prostě tam, kde nám bude právě nejlíp.“
Ale my už nechceme utíkat, chceme sami sobě ukázat, že to umíme kdekoli. Že ve štěstí a pohodě nehraje roli, jestli máte kolem sebe moře, nebo hory, a že udržet si tolik potřebnej nadhled a klid se dá i v obklopení trošku prdlý rodiny a přátel – ježiši, sama nevím, jestli tomu věřím :D
Takže za pár týdnů sbalíme do batůžku všechno, co jsme se naučili a našli, vybalíme to jinde a budeme si moc přát, aby se to někde neztratilo. A když se to náhodou ztratí a vy to náhodou najdete, moc vás prosím, řekněte nám, kde to znovu najít.
Protože není nic horšího, než když cítíme, že jsme sami sobě cizí. že nejsme úplní.
Mějte krásný den a pokud cítíte, že jste ztratili kousek sebe, běžte ho najít – doporučuju do lesa, tam se ztratí a najde věcí …
♥