Víte jak funguje zákon přitažlivosti? Já jo a pozoruju ho každý den. Jako když jedeme na motorce a já si představuju, jak kreslím znak „peace“ do omalovánek, když proti nám projede pán, který ho má na tričku.
Nebo, když u oběda vzpomínám na to, jak nám v Thajsku vařila Sandra ze Švýcarska úžasný indický jídlo, a že bych si ho zase opravdu ráda dala, když vejdeme po obědě do obchodu, kde je nová vitrína se syrovýma dortama a u něho cedulka, že jsou z nové indické restaurace, 20 minut od nás.
To prostě není náhoda. Náhody se nedějí a když budete hodně chtít, klidně vám zákon přitažlivosti dokáže přes oběd postavit i úžasnou indickou restauraci kousek od vašeho domova. No nevěřte mi, vždyť vám to povídám!
Pár hodin po obědě jsme už seděli na střeše s výhledem na sopku Agung a sluníčko, který za něj zapadalo, a zbarvovalo tak nebe do červena, růžova, oranžova … tak, jak to sluníčko dělá a jak to jenom ono umí. Poslouchali jsme indickou hudbu, vyhlíželi velrybu, kterou tu před malou chvílí zahlídli a u toho nás obsluhovala milá paní, která měla stejně jako Sandra křehkou, vysokou postavu, na sobě rozevlátý šaty až na zem s kvítky a stejně hrubej, krásně „vychlastanej“ hlas se Švýcarským akcentem.
Lukáš dostal výbornej čaj a já mátovo-jablečnou šťávu a potom dvě jídla, která nevím jak se jmenovala, protože ty indický názvy jsou vždycky takový zvláštní, myslím, že to byla chana masala a dhý? No, krk bych na to rozhodně nevsadila, ale bylo to výborný.
A najednou přišla naskutečná průtrž, vítr a bouřka.
Přesunuli jsme se se vším, co by mohlo uletět pod stříšku, paní před námi, která právě dojedla, něco s taky divným názvem, začala tancovat v dešti a skákat v kalužích (to mám na Bali ráda, jak jsou tu lidi svobodo-myslný), a my se dívali na ni a na bouřku a na sebe, a bylo nám krásně a tak jasno, i když byly kolem jen ty mraky a blesky a práskalo to do všech stran.
Paní, která nebyla Sandra ale Rosie, ale vypadala jako Sandra, nám dala nějaký indický zákusek, který chutnal úplně stejně, jako takový to lízátko z poutě na tyčce, jak je strašně sladký a neskutečně dobrý.
Zákusek jsme dojedli, zaplatili, a s vidinou, že když venku neskutečně na motorce zmokneme a vymrzneme (věřte, i tohle se na Bali děje), můžeme si dát doma horkou sprchu, kterou si v tom teple jinak těžko užijeme, musíme prostě jet.
A tak jsme v tom silným dešti utíkali k motorce, dali do ní důležitý věci a za dunění hromů jeli domů. Ulice byly prázdný, okolo nás tma, kromě restaurací, který svítily, blesků nad mořem a v horách. A my si to užívali. To prázdno kolem, kaluže, kterými jsme projížděli a teplá voda z nich nám stříkala až někam k pasu. Jeden balijec, který jen proti nám v pláštěnce se nám strašně hlasitě smál a my se pak smáli tomu, že se smál.
Přijeli jsem domů, vlezli do tý teplý sprchy, která skoro netekla (to ona dělá často), okolo nás lítala desítka různě barevných můr, a jelikož máme sprchu otevřenou s výhledem do hor, dívali jsme se na ty blesky a poslouchali hromy, jak je to silný a my oproti přírodě tak bezbranný a maličký, a pořád ji zkoušíme … když už se začala bouřka opravdu přibližovat a bylo to blesk 1,2 hrom, blesk, hrom… vyděšeně jsem vylítla ze sprchy a zahučela pod peřinu, protože jak všichni víme, jakmile jste až pokrk pod peřinou, nic na vás nemůže!
Ještě chvíli jsme si povídali a potom spokojeně usnuli.
Ani nevím proč vám to píšu, ale bylo to hezký …asi jen …
Když vám dá život citrony, udělejte z nich limonádu :)
Ať je vám taky hezky. Dnes i zítra.
S láskou Anie