Archiv rubriky: V horách

Od prvního článku o našem vysněném bydlení uběhlo několik měsíců. Posunuli jsme se o pár kroků blíž – né o tolik, o kolik jsme doufali. Vyjasnili jsme si spoustu věcí, několikrát se nechali trošku oškubat, ale hlavně, hlavně jsme se o spoustě věcech poučili, mluvili o nich a snad se je naučili i řešit – to už ukáže čas.

Od tý doby, co jsme v Čechách, se vše už naštěstí hýbe tím správným směrem . Do cesty se nám vzhledem ke stavění staví spousta překážek, ale úspěšně je odstraňujeme nebo obcházíme – to nám jde díky lidem, kteří jsou šikovní už taky poměrně snadno a my jsme za to neskutečně rádi.

Přišli jsme na to, že je potřeba, aby i člověk, který pracuje na tom vašem snu dělal všechno s energií a nadšením. Když někoho takového najdete, začnou se hýbat ledy tím správným směrem a pod tou správnou energií snad roztajou i všechny papíry světa. Nebo shořej. Vášní. V opačným případě je to prostě krutá zima, ať je léto nebo zima.

Když jsme s Lukym přemýšleli , jaký typ domu chceme, rozhodovali jsme se mezi srubem, roubenkou nebo moderní dřevostavbou. Sruby se v místě našeho pozemku stavět nesmí, takže jsme je vyškrtli okamžitě – Luky to trošku obrečel, už se v něm viděl hrát kulečník a popíjet Jacka. Roubenky nám přijdou úžasný na víkend, na prázdniny a díky nízkým stropům a malým oknům je v nich sice krásně útulno, ale neumím si v ní představit aktivní život – potřebujeme prostor, světlo, hodně světla. Rozhodnutí pak padlo na pasivní montovanou dřevostavbu s dřevěným obkladem. Původně jsme chtěli domek opravdu maličký, ale když jsme počítali, kolik bychom chtěli jednou dětí a jak naprd je teď doma, když se nám všem chce čůrat ve stejnou domu, museli jsme naši představu o pár metrů nafouknout. Pasivní dům jsme přehodnotili na nízkoenergetický z důvodu otevírání oken – mám lehčí klaustrofobii a potřebuju všude neustále větrat jinak je mi zle a mám pocit, že nemůžu dýchat. Představa, že mám omezenou dobu na větrání, nebo vůbec žádnou je pro mě fakt horor, takže jsme volili alternativu.

Po několika večerech u vína s debatami, jak by to naše hnízdo pro život mělo vypadat přišla ta krásná část. Nakreslit si ten svůj dům snů na tom nejkrásnějším místě u řeky, kde dávají lišky, srnky i divočáci dobrou noc.

S proskleným štítem, abychom z ložnice koukali na vrcholky hor.

S velkým oknem u umyvadla, v koupelně i kuchyni.

S otevřenými chodbami i schodištěm.

S výhledem na louky, krmelce a lesy místo televize.

S velkými trámy. 

S krbem uprostřed.

S tak otevřeným prostorem, jak jen je to možný.

Až na pár drobností, které jsme museli přizpůsobit CHKO, je nakonec dům vyprojektovaný opravdu podle našich představ a mých kresbiček.Však my vám ho ukážeme, až bude hotový – Před Vánoci, protože i když všichni vyvalují oči do kdy to chceme stihnout, já už to mám domluvený s těma nahoře.

Za pár dní máme mít hotový stavební povolení, takže přípravy ke stavbě jsou na spadnutí, nebo spíš postavení? Na tom našem krásným pozemku, kde dávají lišky dobrou noc a můžete se tam kochat krásnou přírodou byl samozřejmě nějaký ten háček – na stavebním pozemku je několik metrů navážky a nejsou tam zavedené sítě, takže nás čeká opravdu spousta práce a takových těch nemilých věcí, který nejsou ani trochu milý, ale víme, že nám to všechno za to stojí. Že za těmi starostmi bude na konci fakt spousta radosti. Že se nám tam bude krásně žít.

Mezi telefony s projektantem a stavební firmou vymýšlíme s kamarádem truhlářem kuchyň, podlahu, postel i židle ze starýho dřeva, který má takový to hezký kouzlo a duši. Ptáme se lidí okolo nás co kdo umí a já už mám vybraný krásný deky a gauč a talíře a bylinky do kuchyně a háčkovaný houpačky a oblázky do koupelny, aby nám tam krásně masírovaly nohy … Žena.

Upřímně se klepeme na to, až bude za námi všechno to domlouvání, stavění základů, zavádění sítí a všech těch věcí, který řešíme poprvé v životě a ani trošku jim nerozumíme. Těším se na to, až se o to budu moc podělit s vámi v konkrétních tipech, který vám celý ten proces můžou zjednodušit nebo alespoň neznepříjemnit – zatím vám k tomu můžeme říct jen jedno – vybírejte si pečlivě, komu svěříte tenhle váš sen do rukou. Ptejte se a čtěte reference a zase se ptejte a objíždějte a porovnávejte a zase se ptejte, ať se nespálíte. My si teď pěkně foukáme bříška prstů, ale víte jak, když nejde o život … však ono to všechno dopadne jak má a nemá cenu se nad tím čílit a kazit si dny a dělat si vrásky, který nejsou od smíchu. Vždyť tím se stejně nic nevyřeší! :)

Mějte krásný den a my jdeme zase obvolávat a shánět a urgovat a zjišťovat … a taky trošku snít. To nám jde. 

⌂

fotky: www.pinterest.com

Představte si, že máte čerstvě po svatbě, máte? Sbalíte si věci a odjíždíte na líbánky, máte? Kam letíte? Maledivy, Srí Lanka, Kanáry nebo třeba Havaj …?
No, u nás můj muž ještě pár měsíců před svatbou vymyslel, že pojedeme po svatbě na týdenní terapii metodou RUŠ!

Co je metoda RUŠ a jak si představit jak pracuje?

Představte si, že my lidi jsme krásnej, obrovskej květináč. Když jsme byli u mamči v bříšku, začali se v nás zasazovat semínka. Některý byly krásný a některý né. Takhle se do nás zasazovala semínka celý dětství a postupně se začala klubat a růst. Máme v sobě potom rostlinky třeba s názvy: „jsi upřímná“, „máš roztomilý nos“ ale taky rostlinky, který jsou plevel: „hádají se“, „křičí“, „jsem sama“ … no a my ten plevel nechceme, protože nám otravuje život a metoda RUŠ nás učí, jak najít v tom bohatým květináči semínko, který (ne)potřebujeme a vytrhnout ho přímo s kořínkem, aby nám nevadilo teď, ani v budoucnosti, aby jsme prostě žili šťastnej život bez věcí, který nám v tom brání. Bez špatnejch pocitů.

Asi pár sekund mi hlavou proběhlo „se snad zbláznil!“ ale pak mi to přišlo jako to nejlepší, co můžeme oba dva, i jako celek udělat. Pro nás, pro naše manželství, pro všechny ty děti co budeme mít i pro všechny lidi okolo nás. Abychom ze sebe měli ohromnou radost a tu radost mohli předávat dál. Abychom byli šťastní a milovali sebe, sebe navzájem i život. Bezpodmínečně.

Když jsme sem před pěti dny přijeli, měla jsem pocit, že LOGICKY a podle přírody, žejo, musí po každém období radosti přijít období smutku. Že naše životy plujou na vlnách a jednou jsme dole, jednou nahoře. Měla jsem v sobě pocit, že bez toho občasnýho smutku nebudu umět žít a tvořit především, protože ty emoce jsou pro mojí tvorbu důležitý.
Hmm..
První tři dny při terapiích všichni brečeli a Áňa se cítila jako kámen, až čtvrtý den mi Lukáš nastavil zrcadlo, jak on to tak často dělá, ukázal mi můj největší problém a já si řekla „sakra, já už se nechci cejtit takhle blbě!“ a prasklo to.

To přesvědčení, že život je na vlnách.
Že potřebuju pro svou tvorbu blbý pocity.
Že ty semínka mých problémů jsou úplně jinde, než jsem si myslela.
Že si vlastně lžu.
Že jsem si uvědomila, že strůjcem svýho štěstí jsem opravdu, ale opravdu jen já sama a nikdo za mě tohle neudělá.

A tak jsem brečela. Ráno v koupelně, při meditaci, při snídani, při čištění … cítila jsem se jako kdyby mě natahovali do napínáků a pnuli a pnuli … ale pak, najednou všechna ta lana úplně praskla a já byla volná. Nevím, jestli si umíte představit, jaký to je, když vyřešíte, proč se od dětství v určitých situacích cítíte špatně, ale věřte mi, že slovo svoboda má pro vás najednou úplně jiný význam. A to ani nemusíte vyřešit všechno.

Nikdy jsem neviděla pohromadě tolik utrápených lidí. Ale nikdy jsem zároveň neviděla tolik lidí, který by z tý utrápenosti během pár dní přešli do pohody – né v hlavě. V očích. Tak krásný lidi!
Nikdy jsem si během tak málo času v sobě nevyřešila tolik věcí a našla v sobě semínka, který mi otravují život … no skoro celý život.
Nikdy jsem se neocitla mezi skupinou 32 lidí, kde by mě nikdo, opravdu nikdo neštval a asi v žádný skupině lidí jsem se nikdy necítila tak sama sebou, otevřená a upřímná, jako právě tady.
Možná proto, že tu nikdo nikoho nesoudí a nekritizuje, možná proto, že lidi, kteří se rozhodli být šťastní tohle nedělají a možná proto, že každý člověk v životě, kterého potkáme nám je zrcadlem – a já jsem podle tohohle pravidla právě teď přímo božíí! Jéj!

Ležím v posteli, píšu tyhle řádky a cítím se šťastná tak, jak už dlouho ne. Ne euforicky šťastná, ale v harmonii. Sama se sebou, životem, vesmírem. Trošku unavená, protože to hledání věcí co bolí dost bolí, ale šťastná. Před sebou máme poslední sufijský tanec, meditaci, snídani, hodiny teorie a pak jedeme domů. Těším se. Na normální život, který už teď žiju víc, ale bylo to tu nádherný a vím, že vás to spoustu z vás zajímá – a jo, rozhodně to za ty peníze stojí, nelituju jediný koruny, už vyhlížíme termíny na R2 a hlásíme se na terapii. Spoustu plevelu jsme povytahovali, ale spousta ho tam ještě je … a my to chceme vyčistit všechno :)

Tak na ty svobodný duše v nás! A na ty nejlepší snídaně pod sluncem!

♥

A my už míříme pro prkna. Ať mám plátno. Ať můžu tvořit!

Pokud vás metoda RUŠ zaujala, koukněte na www.metodarus.cz

PS: Obrovský díky celý RUŠpartě, bylo nám s váma krásně. Je nám krásně.