Archiv rubriky: V horách

Upřímně, já to tu snad ani sdílet nechtěla, jenže můj život se teď smrsknul i na sociálních sítích na hřebíky, kladívka, štětce a šmirgl. Nemám úplně čas odpovídat na zprávy, protože když zrovna nalítám okolo Továrny, lítám tady. A lítám tady moc ráda, protože se konečně vznáším (oukej, spíš totálně nemotorně lítám sem a tam a nevím, co mám dělat) ve vlastním prostoru.

Snad každý večer před spaním jsem si na Bali představovala, jak ležím v tý naší posteli s výhledem na hory. Jak slavíme vánoce ve svým – všechno je zařízeno podle nás, máme krásnej malej, košatej stromek v květináči, v místnosti je útulný světlo od svíček a ohně v krbu a jsme prostě a jednoduše šťastný. Máme zázemí, který jsme tolik let neměli a všechny ty moje látky, korálky, hřebíčky, barvy a plátna mají svý místo.

Cítila jsem se při tý představě tak v klidu, v bezpečí …

Celý svý přání jsem svěřila do rukou stavební firmy a vesmíru, protože v něj vkládám svou obrovskou důvěru (v ten vesmír větší, než ve stavební firmy, i když na tu naší dosavadní si nemůžeme stěžovat), jenže s přibývajícím sněhem, mrazem a různými komplikacemi, který zná nejspíš úplně každý, kdo někdy něco stavěl se mi ta má vize, bydlet do vánoc ve svým, nějak pomalu vzdalovala, my nevěděli co s námi bude dál a nad hlavou nám viselo několik otazníků.

Kde budeme bydlet, dokud se dům nedostaví, se psem a kočkou?  Kolikrát ještě budeme muset vybalovat a zase balit?  Co tady v tý díře, kterou milujeme, dalšího najdeme?  Kdy si už konečně budeme moc dělat kde chceme co chceme?  Kdy budeme moc věnovat čas hlavně věcem, kterým svůj čas věnovat chceme?  Kolik peněz ještě pošleme pryč, než je budeme vkládat do vlastního?  Kde …

Pár dní zpátky šel Lukáš do obchůdku ve vesnici, kde stavíme ten náš hmotnej sen, když se mu paní prodavačka náhodou svěřila s tím, že s manželem prodávají svůj starý  byt v přízemí s obrovskými okny a výhledem na hory za skvělou cenu. Na byt jsme se šli podívat a v podstatě ihned se rozhodli – jdeme do toho. I přesto, že je tak šíleně starej, koupelnu má o velikosti vany, chodbu jak z Pelíšků a topit v něm budeme uhlím … bude je to naše.

Čeká nás teď před vánoci obrovský kus práce – musíme strhnout kachličky, koberce, předělat podlahu, seškrabat snad 7 vrstev barvy (hotovo!), vymalovat, namontovat, demontovat, nakoupit, smontovat, položit podlahu, zařídit … ale pracujeme na svým. Budeme ve svým trávit nejen svátky a nebudeme se neustále bát, že mezitím, co si skočím na záchod Dači rozkouše stůl nebo dveře – protože třeba rozkouše, ale já to přežiju. Že tu ráno zaťuká majitel, že zatrhnu nitku na gauči, rozbiju skleničku, nebo že se něco stane a my budeme muset zase balit svý životy, psí životy, kočičí životy a shánět něco dalšího – a to mi věřte, není mimo město úplně sranda. Navíc chata, ve který teď jsme je od Vánoc zarezervovaná pro jiný lidi a všechno to tak hezky vyšlo, pokud to vyjde, jak vyjít má.

Je to sice spousta práce, která zatím vypadá, že nemá konce, ale je to vlastně neuvěřitelná úleva.

Žít v bytě jsme s Lukym nikdy nechtěli, ale jako dočasný domov na místě, který milujeme to není tak špatný. Ono to vlastně celý dopadlo skoro nejlíp, jak mohlo. Je to sranda, jak to ten vesmír zařídí vždycky přesně tak, jak si přejeme, i když my to myslíme trošku jinak. Mě teď čeká úžasná práce – potom, co obouchám ty kachličky, vymaluju, zasadím, sklidím … teda. Zařizování. Kdo mě už nějakou dobu sleduje ví, jakým milovníkem interiérů a z prdů kuliček jsem. Rozhodně nemáme obrovský rozpočet ani ideální prostor, ale beru to jako parádní výzvu a už se těším, až vám ukážu fotky před a po … a hlavně až hodím 20. prosince (určitě hodím, věříte mi?) nohy nahoru, pustím si pohádky, vytáhnu konečně balící papír a na obličeji budu mít takovej ten úsměv ala měsíček na hnoji, který bude říkat „jo, my to fakt zvládli!“

A tak jestli si něco přejete a ono to ne a ne přijít, nebuďte z toho smutní. On se vám ten sen nahoře určitě staví, třeba jen trošku jinak, než byste čekali.

Mějte se krásně, na svět se smějte, vděčně si přejte a joo … žijte víc v přítomnosti, než v telefonech – ať ty příležitosti, který se vám předvádí přímo před očima, nepřehlídnete :)

Fandím vám při pečení cukroví, plnění malých i velkých snů a věšení těch krásnejch světýlek. Já půjdu brzo spát, ať mám zítra hodně síly … jako nebudu říkat, že z toho už nemám jazyk na vestě …

Nechala jsem si asi dost času, abych popřemýšlela nad tím, co se v tu sobotu vlastně stalo.

Nejsem soutěživej člověk, nikdy jsem nebyla. Upřímně možná i pro to, že jsem nikdy nebyla v ničem „nejlepší“ a už od dětství jsem nenáviděla soutěže. Prostě proto. Z přesvědčení, že každý z nás v sobě máme něco a běhání, kreslení nebo psaní má být hlavně zábava a potěšení, né soutěž, která nás má stresovat. Já se totiž stresovala vždycky – né z toho, abych vyhrála, ale z toho, abych hlavně neskončila poslední.

Mladší verze mě samý ráčkovala a psala si básničky bez r a ř – ty nikdy nemůžou být na soutěž tak dobrý. Přednes taky nic moc. Neumím hrát, z vystupování před lidmi mám husinu a všechno mi přijde jak ve snu – né v tom, který jste si vysnili, ale v tom, kdy se cítíte jako nahý před stovkami lidí a prostě nechápete.

Ohledně Blogerky roku jsem to měla taky tak. Prostě jsem to celý nějak nechápala a v hlavě měla verzi, že celý je to jen reklama pro značky – ale upřímně, nemám ráda, když někdo něco kritizuje a přitom do toho nevidí, nemá všechny informace … i proto jsem se tam vydala. A byla toho součástí. A hlavně kvůli vám, kvůli těm lidem, co si udělali ten čas a potvrzovali hlasy na mailu, i když je to děsně otravný – shodneme se? A abych nelhala, tak taky kvůli holkám a tomu výbornýmu jídlu … 

Za ten večer jsem spoustu věcí přehodnotila. Sama v sobě a utvrdila se v tom, že „sakra Aneto, nehaň něco, o čem víš kulový, víš že to nemáš sama ráda“  Takže nevím. Ohledně tý soutěže nevím, v hlavě to ujasněný nemám a mý otázky zůstaly nezodpovězený. Vím ale to, že to bylo úžasný, že když jsem slyšela svoje jméno, chtělo se mi řvát, smát a brečet, ještě když ty slova vyšly od Venduly bývalý Svobodový. A když mi řekla, že i ona mě sleduje, měla jsem slzy na krajíčku a absolutně jsem nevěděla. Totální euforie a Nic.

Aneta, která s babičkou běhala po zahradě a tancovala na polku, najednou v tom velkým světě, který je plný pozlátka. Ta Aneta, který před všemi třikrát na obrazovce zkomolili jméno, který mělo být jednodušší, než Badžgoňová, nebo teď Denemarek (co je lepší?), ta Aneta, který chtěla dát ve vesnici přes pusu stará ženská, když si blog před lety založila.

Nevím toho vlastně spoustu, ale vím několik věcí.

Vím to, že jsme společně dokázali, že i úplně normální holky! Jako jsem já, jako je Týnka, nebo Kačí … a další (vlastně skoro všichni ti šikovný lidi, co tam byli), můžeme mít tak neuvěřitelnej dosah a vliv na lidi a to je krásný, protože předáváme něco, čemu skutečně věříme a přijde nám to důležitý (a je vlastně jedno, že někomu ne), nebo nám to prostě jen dělá radost. V tom dnešním světě.

Takže vám děkuju, já nikdy nic nevyhrála. Ve volejbale nedám ani podání ( nevím jakým zázrakem ten míč skončí vždycky dva metry přede-mnou, když dám takovou perdu). Nevyhrála jsem ani na střední soutěže s kreslením a malbou, protože moje figurky mají vždycky nějak velkou hlavu na tak malý tělo a nikdy nepoužiju výrazný barvy, protože mi to nejde přes oči. 

A i přesto, že jsem největší srab na světě, ocitla jsem se na druhý straně světa a dokázala tam několik let žít. Bez pěnez i s nimi.

Nemám nejlepší auto – upřímně, i kdybych ho měla, neumím ho řídit (umím, ale nejezdím), protože se děsně bojím řízení – nejspíš bych srazila cyklisty a skončila v base, což je jedna z mých největších nočních můr ( nechtěla jsem kvůli tomu vézt ani krém s konopím na Bali) a občas si vysním něco, o čem jsem přesvědčená, i když to je racionálně nesplnitelný. Obdivuju a snažím se žít zero waste, ale někdy nakoupím mandarinky do pytlíku, protože ty látkový zapomenu doma a mám na ně děsnou chuť a někdy nevím, co si počít s komentáři, hejtry a tím, jak moc milý na mě jste, protože mi to nepřijde skutečný ale neskutečný.

Občas nevím nic a někdy bych nejradši zaplula pod peřinu, smazala všechny sítě a ztratila se před světem, ale vím, že bych toho brzo litovala, protože miluju to, co společně vytváříme.

A tak děkuju, že i takový tele, jako jsem já, si mohlo zkusit, jaký to je něco vyhrát, stát před stovkami lidí, přebrat tu těžkou trofej, potřást si rukou s Vendulou a pít v baru nejen po boku lidí, který znám z médií, ale hlavně po boku těch, který mám tak moc ráda a oslavovat, že jsme všichni úplně normální, protože nám je stejně mnohem líp doma v teplácích, než na střeše v Hiltonu, asi jako těm, co nám ty hlasy poslali.

Takže vám děkuju. Za tohle všechno, co jste mi umožnili, protože bez vás by nebylo vůbec nic z toho. A taky bez mýho manžela (blbý slovo), který mě přemluvil založit si blog a udržoval mě v pohodě, když se to na mě všechno valilo a já měla asi stokrát chuť s tím skončit.

Já bych tu použila to díky asi stokrát, ale nechci být patetická a vy, kdo chcete to stejně víte, žejo? Že to víte?

Takže jen děkuju, nejen za to, že jste mi ten hlas poslali, nebo ho poslali komukoli jinýmu, v koho věříte a posílá vám radost, nebo jiný pocity, který vám dělají dobře na duši, ale hlavně za to, že jste tu s námi všemi, ono by to bez tebe, tebe, ani tebe totiž nebylo to, co to je.

Tak jo. Plňte si sny.

S láskou Anie ♥