Archiv rubriky: V horách

Uncategorized V horách

Mami, Tati, babi … já to vyhrála!

Nechala jsem si asi dost času, abych popřemýšlela nad tím, co se v tu sobotu vlastně stalo.

Nejsem soutěživej člověk, nikdy jsem nebyla. Upřímně možná i pro to, že jsem nikdy nebyla v ničem „nejlepší“ a už od dětství jsem nenáviděla soutěže. Prostě proto. Z přesvědčení, že každý z nás v sobě máme něco a běhání, kreslení nebo psaní má být hlavně zábava a potěšení, né soutěž, která nás má stresovat. Já se totiž stresovala vždycky – né z toho, abych vyhrála, ale z toho, abych hlavně neskončila poslední.

Mladší verze mě samý ráčkovala a psala si básničky bez r a ř – ty nikdy nemůžou být na soutěž tak dobrý. Přednes taky nic moc. Neumím hrát, z vystupování před lidmi mám husinu a všechno mi přijde jak ve snu – né v tom, který jste si vysnili, ale v tom, kdy se cítíte jako nahý před stovkami lidí a prostě nechápete.

Ohledně Blogerky roku jsem to měla taky tak. Prostě jsem to celý nějak nechápala a v hlavě měla verzi, že celý je to jen reklama pro značky – ale upřímně, nemám ráda, když někdo něco kritizuje a přitom do toho nevidí, nemá všechny informace … i proto jsem se tam vydala. A byla toho součástí. A hlavně kvůli vám, kvůli těm lidem, co si udělali ten čas a potvrzovali hlasy na mailu, i když je to děsně otravný – shodneme se? A abych nelhala, tak taky kvůli holkám a tomu výbornýmu jídlu … 

Za ten večer jsem spoustu věcí přehodnotila. Sama v sobě a utvrdila se v tom, že „sakra Aneto, nehaň něco, o čem víš kulový, víš že to nemáš sama ráda“  Takže nevím. Ohledně tý soutěže nevím, v hlavě to ujasněný nemám a mý otázky zůstaly nezodpovězený. Vím ale to, že to bylo úžasný, že když jsem slyšela svoje jméno, chtělo se mi řvát, smát a brečet, ještě když ty slova vyšly od Venduly bývalý Svobodový. A když mi řekla, že i ona mě sleduje, měla jsem slzy na krajíčku a absolutně jsem nevěděla. Totální euforie a Nic.

Aneta, která s babičkou běhala po zahradě a tancovala na polku, najednou v tom velkým světě, který je plný pozlátka. Ta Aneta, který před všemi třikrát na obrazovce zkomolili jméno, který mělo být jednodušší, než Badžgoňová, nebo teď Denemarek (co je lepší?), ta Aneta, který chtěla dát ve vesnici přes pusu stará ženská, když si blog před lety založila.

Nevím toho vlastně spoustu, ale vím několik věcí.

Vím to, že jsme společně dokázali, že i úplně normální holky! Jako jsem já, jako je Týnka, nebo Kačí … a další (vlastně skoro všichni ti šikovný lidi, co tam byli), můžeme mít tak neuvěřitelnej dosah a vliv na lidi a to je krásný, protože předáváme něco, čemu skutečně věříme a přijde nám to důležitý (a je vlastně jedno, že někomu ne), nebo nám to prostě jen dělá radost. V tom dnešním světě.

Takže vám děkuju, já nikdy nic nevyhrála. Ve volejbale nedám ani podání ( nevím jakým zázrakem ten míč skončí vždycky dva metry přede-mnou, když dám takovou perdu). Nevyhrála jsem ani na střední soutěže s kreslením a malbou, protože moje figurky mají vždycky nějak velkou hlavu na tak malý tělo a nikdy nepoužiju výrazný barvy, protože mi to nejde přes oči. 

A i přesto, že jsem největší srab na světě, ocitla jsem se na druhý straně světa a dokázala tam několik let žít. Bez pěnez i s nimi.

Nemám nejlepší auto – upřímně, i kdybych ho měla, neumím ho řídit (umím, ale nejezdím), protože se děsně bojím řízení – nejspíš bych srazila cyklisty a skončila v base, což je jedna z mých největších nočních můr ( nechtěla jsem kvůli tomu vézt ani krém s konopím na Bali) a občas si vysním něco, o čem jsem přesvědčená, i když to je racionálně nesplnitelný. Obdivuju a snažím se žít zero waste, ale někdy nakoupím mandarinky do pytlíku, protože ty látkový zapomenu doma a mám na ně děsnou chuť a někdy nevím, co si počít s komentáři, hejtry a tím, jak moc milý na mě jste, protože mi to nepřijde skutečný ale neskutečný.

Občas nevím nic a někdy bych nejradši zaplula pod peřinu, smazala všechny sítě a ztratila se před světem, ale vím, že bych toho brzo litovala, protože miluju to, co společně vytváříme.

A tak děkuju, že i takový tele, jako jsem já, si mohlo zkusit, jaký to je něco vyhrát, stát před stovkami lidí, přebrat tu těžkou trofej, potřást si rukou s Vendulou a pít v baru nejen po boku lidí, který znám z médií, ale hlavně po boku těch, který mám tak moc ráda a oslavovat, že jsme všichni úplně normální, protože nám je stejně mnohem líp doma v teplácích, než na střeše v Hiltonu, asi jako těm, co nám ty hlasy poslali.

Takže vám děkuju. Za tohle všechno, co jste mi umožnili, protože bez vás by nebylo vůbec nic z toho. A taky bez mýho manžela (blbý slovo), který mě přemluvil založit si blog a udržoval mě v pohodě, když se to na mě všechno valilo a já měla asi stokrát chuť s tím skončit.

Já bych tu použila to díky asi stokrát, ale nechci být patetická a vy, kdo chcete to stejně víte, žejo? Že to víte?

Takže jen děkuju, nejen za to, že jste mi ten hlas poslali, nebo ho poslali komukoli jinýmu, v koho věříte a posílá vám radost, nebo jiný pocity, který vám dělají dobře na duši, ale hlavně za to, že jste tu s námi všemi, ono by to bez tebe, tebe, ani tebe totiž nebylo to, co to je.

Tak jo. Plňte si sny.

S láskou Anie ♥

 

Uncategorized V horách

#sánžovichnízdo část 2.

Od prvního článku o našem vysněném bydlení uběhlo několik měsíců. Posunuli jsme se o pár kroků blíž – né o tolik, o kolik jsme doufali. Vyjasnili jsme si spoustu věcí, několikrát se nechali trošku oškubat, ale hlavně, hlavně jsme se o spoustě věcech poučili, mluvili o nich a snad se je naučili i řešit – to už ukáže čas.

Od tý doby, co jsme v Čechách, se vše už naštěstí hýbe tím správným směrem . Do cesty se nám vzhledem ke stavění staví spousta překážek, ale úspěšně je odstraňujeme nebo obcházíme – to nám jde díky lidem, kteří jsou šikovní už taky poměrně snadno a my jsme za to neskutečně rádi.

Přišli jsme na to, že je potřeba, aby i člověk, který pracuje na tom vašem snu dělal všechno s energií a nadšením. Když někoho takového najdete, začnou se hýbat ledy tím správným směrem a pod tou správnou energií snad roztajou i všechny papíry světa. Nebo shořej. Vášní. V opačným případě je to prostě krutá zima, ať je léto nebo zima.

Když jsme s Lukym přemýšleli , jaký typ domu chceme, rozhodovali jsme se mezi srubem, roubenkou nebo moderní dřevostavbou. Sruby se v místě našeho pozemku stavět nesmí, takže jsme je vyškrtli okamžitě – Luky to trošku obrečel, už se v něm viděl hrát kulečník a popíjet Jacka. Roubenky nám přijdou úžasný na víkend, na prázdniny a díky nízkým stropům a malým oknům je v nich sice krásně útulno, ale neumím si v ní představit aktivní život – potřebujeme prostor, světlo, hodně světla. Rozhodnutí pak padlo na pasivní montovanou dřevostavbu s dřevěným obkladem. Původně jsme chtěli domek opravdu maličký, ale když jsme počítali, kolik bychom chtěli jednou dětí a jak naprd je teď doma, když se nám všem chce čůrat ve stejnou domu, museli jsme naši představu o pár metrů nafouknout. Pasivní dům jsme přehodnotili na nízkoenergetický z důvodu otevírání oken – mám lehčí klaustrofobii a potřebuju všude neustále větrat jinak je mi zle a mám pocit, že nemůžu dýchat. Představa, že mám omezenou dobu na větrání, nebo vůbec žádnou je pro mě fakt horor, takže jsme volili alternativu.

Po několika večerech u vína s debatami, jak by to naše hnízdo pro život mělo vypadat přišla ta krásná část. Nakreslit si ten svůj dům snů na tom nejkrásnějším místě u řeky, kde dávají lišky, srnky i divočáci dobrou noc.

S proskleným štítem, abychom z ložnice koukali na vrcholky hor.

S velkým oknem u umyvadla, v koupelně i kuchyni.

S otevřenými chodbami i schodištěm.

S výhledem na louky, krmelce a lesy místo televize.

S velkými trámy. 

S krbem uprostřed.

S tak otevřeným prostorem, jak jen je to možný.

Až na pár drobností, které jsme museli přizpůsobit CHKO, je nakonec dům vyprojektovaný opravdu podle našich představ a mých kresbiček.Však my vám ho ukážeme, až bude hotový – Před Vánoci, protože i když všichni vyvalují oči do kdy to chceme stihnout, já už to mám domluvený s těma nahoře.

Za pár dní máme mít hotový stavební povolení, takže přípravy ke stavbě jsou na spadnutí, nebo spíš postavení? Na tom našem krásným pozemku, kde dávají lišky dobrou noc a můžete se tam kochat krásnou přírodou byl samozřejmě nějaký ten háček – na stavebním pozemku je několik metrů navážky a nejsou tam zavedené sítě, takže nás čeká opravdu spousta práce a takových těch nemilých věcí, který nejsou ani trochu milý, ale víme, že nám to všechno za to stojí. Že za těmi starostmi bude na konci fakt spousta radosti. Že se nám tam bude krásně žít.

Mezi telefony s projektantem a stavební firmou vymýšlíme s kamarádem truhlářem kuchyň, podlahu, postel i židle ze starýho dřeva, který má takový to hezký kouzlo a duši. Ptáme se lidí okolo nás co kdo umí a já už mám vybraný krásný deky a gauč a talíře a bylinky do kuchyně a háčkovaný houpačky a oblázky do koupelny, aby nám tam krásně masírovaly nohy … Žena.

Upřímně se klepeme na to, až bude za námi všechno to domlouvání, stavění základů, zavádění sítí a všech těch věcí, který řešíme poprvé v životě a ani trošku jim nerozumíme. Těším se na to, až se o to budu moc podělit s vámi v konkrétních tipech, který vám celý ten proces můžou zjednodušit nebo alespoň neznepříjemnit – zatím vám k tomu můžeme říct jen jedno – vybírejte si pečlivě, komu svěříte tenhle váš sen do rukou. Ptejte se a čtěte reference a zase se ptejte a objíždějte a porovnávejte a zase se ptejte, ať se nespálíte. My si teď pěkně foukáme bříška prstů, ale víte jak, když nejde o život … však ono to všechno dopadne jak má a nemá cenu se nad tím čílit a kazit si dny a dělat si vrásky, který nejsou od smíchu. Vždyť tím se stejně nic nevyřeší! :)

Mějte krásný den a my jdeme zase obvolávat a shánět a urgovat a zjišťovat … a taky trošku snít. To nám jde. 

 

fotky: www.pinterest.com