Archiv rubriky: V horách

Já se vlastně vůbec nedivím tomu, že chlapi nám ženám tak nějak obecně moc nerozumí.

Představte si, že za pár měsíců naberete přes deset kilo. 

Stagnuje vám mozek, nejste schopný říct jednu souvislou větu, zapomínáte a neustále vás něco pobolívá, škrtí, svědí …

Největší výzvou po ránu je si natáhnout ponožky a co teprve ostříhat nehty, nebo si nazout boty. 

Čůrat potřebujete co deset minut a často jen co dočůráte, potřebujete znovu.

O čůrání venku ve sněhu radši ani nemluvím.

Když se ráno hned nenajíte, jste protivný o něco víc, než když se najíte. 

Všechno vám vadí. Kromě cukru. Cukr … jó cukr, to je velkej kamarád.

Vadí vám zima, ale ještě víc vám vadí horko.

Všechno vás kouše. 

Lidi vám vadí. Chcete je pokousat.

Máte hlad. Pořád máte hlad! 

Podprsenky vám vadí, ale bez ní to taky vadí. 

Prsa? Vadí! 

Všechny hezký kalhotky se rozhodly, že jste protivná a nechtěj s váma mít už nic společnýho, což vám logicky vadí. Luky? Ten mi někdy taky tak vadí a nejvíc mi vadí, jak mu vadí, že mi všechno vadí a vám vlastně taky vadí, jak vám všechno vadí.

Vy si někdy hrozně vadíte.

Když přijdete na benzínku, kde nemají záchod, chce se vám řvát a brečet.

Brečíte. Každou chvilku brečíte.

Poslední dny už sotva vstanete z postele. 

Manžel se vás v noci ptá, jestli je všechno v pořádku, když tak nahlas dýcháte.

“Ano lásko, všechno je v pořádku, jenom už prostě funím i když ležím.”

No a pak to přijde.

Porod.

Jako když se snažíte nacpat pomeranč do jamky pro golfovej míček … 

Prsa se vám promění jako zázrakem přes noc z tenisáků na bowlingový koule a uvědomujete si, jak hloupý bylo si stěžovat na to, že vás cokoli v těhotenství bolí, protože až teď vás opravdu (ne)skutečně všechno bolí!

Nevyspíte se v kuse dýl, jak 3 hodiny a když v nemocnici vidíte Ulici a Terezku, která se loučí s tatínkem, brečíte.

“Když ona ta Terezka má oči jako kůň”

Vybavíte si Ranč u Zelený Sedmi a brečíte znovu.

Protože Ranč u Zelený Sedmi je prostě hezkej.

A protože si uvědomíte, že zemřela paní Štěpánková.

Máte strach, když to malý stvoření brečí a ještě větší, když nebrečí.

Vlastně máte strach pořád.

Mlíko máte na tričku, mikině, plínách, v posteli … nejvíc ho máte ale v hlavě.

Máte strach.

Brečíte.

,,A proč prosímtě zase brečíš?” 

,,Teď zrovna štěstím, vždyť to je to nejkrásnější, co nás v životě potkalo”

….

Kdo by z toho pak nebyl jelen …

Neskutečně vděčná, šťastná, poblitá Anie. 

♥

Jsou věci, na kterých se s Lukym neshodneme. Na přítomnosti cibule v toastech – v jakým jste týmu? Na tom, kolik piv týdně je v pohodě a kolik ne, na barvách se neshodneme často, za což může ale spíš to, že je prostě barvoslepej a tvrdohlavej v jednom – to je šílená kombinace! Pak si stojí hlava nehlava i za tím, že jsou boty třeba hnědý, i když na něho svítí brčálově zelená! No … ale to, že nejsme dostatečně atestovaní na to, dávat někomu rady a návody, to je nám jasný oběma. 

Prakticky všechny věci, který tvoříme vznikají metodou pokus omyl a při případném omylu je pro nás často tím nejlepším řešením otočit předmět špatnou stranou ke zdi. Naštěstí se taky oba shodneme na tom, že nepotřebujeme, aby bylo cokoli dokonalý – a možná i díky tomu jsme spolu už pěknou řádku let.

Když jsme si řekli, že stůl nebudeme kupovat, ale vyrobíme ho (já jsem to teda řekla za nás oba) protože jsem nikde nenašla žádný, který by naplnil mou představu (a taky to bylo příznivější pro náš rozpočet, než nechávat stůl vyrobit u truhláře) mohli jsme se podívat na internet, který je plný detailních návodů od stoliček přes stoly, komody, až po celý domy. Mohli jsme se zeptat zkušenějších, kterých máme v okolí spoustu, ale mám pocit, že tak bychom se připravili prakticky o celý ten proces tvorby, mezi kterou patří taky zapojit hlavu, přemýšlet, zkoušet, plést se a tím pádem se i učit z vlastních chyb. To hlavně.

• Rozhodně bychom se nenaučili tolik věcí.
• Připravili bychom se o to velký překvapení. 
• O srandu, tu především.
• A to je důvod, proč u mě asi nikdy nenajdete návody, ale jen vodítka.
• A taky proto, že mě ty návody desně nebaví psát ani číst. Já při tvoření totiž sotva vím, co vlastně sama dělám. No a při čtení návodů stejně netuším, jak na to.

Na náš stůl mi ale přišlo tolik dotazů, že jsem to nemohla nechat jen tak a protože i svou funkci plní dobře (udrží talíř, když na něj vylijete kafe, dá se otřít – tudíž nesaje a jablko se z něho neskutálí), tak tady máte můj malý, totálně nedokonalý, “hatlamatla” postup, jak jsme takový stůl vyrobili my – pokud jste někdo, kdo pracuje se dřevem, doporučuju postup nečíst a celý článek přeskočit.

Potřebovali jsme (dřevo jsme kupovali smrkový, protože je nejlevnější a my fakt nevěděli, jak ten náš pokus dopadne. Tvrdší dřevo by bylo na stůl ale vhodnější) :

• 10 smrkových prken (5 na rám a pět na vrchní desku)
• 9 smrkových hranolů (4 na nohy a 4 na zpevnění)
• 12 tesařských kování do L.
• 6 tesařských kování – plátky.
• Šrouby. Hodně šroubů
• Aku vrtačku
• Přímočarou pilu
• Houbičky
• Šmirgl papír v různých hrubostech
• Štětec
• Impregnační základ od Osmo
• Ochranná lazura Ořech od Osmo
• Ochranný, transparentní olej Osmo

Luky si nechal v požadovaném rozměru (náš stůl je velký 1m x 2m) nařezat v Hornbachu smrková prkna a hranoly (Hornbach nás stále nesponzoruje, ale rozhodně by měl … když už jsme v tom, tak Luky by si moc přál, aby nás sponzorovalo Subaru … tak jestli tu máme někoho z Hornbachu nebo od Subaru, víte kam napsat ) Nejdřív si vytvořil rám jako základ desky, který smontoval k sobě pomocí tesařského kování. Aby byl rám pevnější, přidal ještě jedno prkno doprostřed. Na vytvořený rám potom přivrtal prkna a tak vznikla vrchní deska, ke které zase tesařským kováním připevnil nohy, aby rázem zjistil, že se mu rozjíždí a nezamaskujeme to tím, že stůl přirazíme ke zdi … doma měl ale naštěstí o pár hranolů navíc, takže si je nařezal v rozměru „od nohy k noze“ mezi nohy je vrazil (to zní tak hrozně, promiňte) a přivrtal je za mé asistence k nohám, čímž se nohy zpevnily a vyrovnaly. Zespodu jsme pod každou nalepili podložku (tuším, že z filcu) abychom nezničili podlahu a teď přišla moje práce.

Nejdřív jsem stůl obrousila, ošmirglovala a natřela ho impregnačním základem, znovu lehce ošmirglovala, tentokrát po létech a takhle 3x dokola.

Protože jsem chtěla, aby měl stůl stejný podtón jako schodiště, vzala jsem lazuru, kterou nám tu od něho nechali truhláři v barvě ořechu a houbičkou prkna téměř nasucho přejela, počkala až lazura pořádně zaschne a stůl zase ošmirglovala (jemným šmirglem). 

Hustým štětcem jsem lazuru natřela především v místě spár, nechala pár minut zaschnout a zase vzala houbičku, kterou jsem lazuru rozetřela po celém stole.

• Ošmirglovala. 
• Zopakovala. 
• Ošmirglovala.
• Nakonec jsem stůl natřela ochranným olejem od Osmo.
• Ošmirglovala a znovu natřela olejem.

No a ono to vyšlo tak dobře, že si při každý snídani klepeme společně na ramena, jak krásně se nám to povedlo! A věřte mi, že když jsme to zvládli my, zvládnete to klidně taky! 

Stůl jsme tvořili dohromady asi 3 dny – každá vrstva oleje musí samozřejmě dobře zaschnout, než se ošmirgluje. Materiál stál do 3500Kč a všechno jsme kupovali vy víte kde.