Mít se kam vracet? Ano prosím!
Taková malá „cestovatelka“ jsem vlastně už od střední, kdy jsem bydlela na intru (doporučuje deset z deseti Anie). Tenkrát jsme pili stáčenou vodku, tajně kouřili na záchodě a další den šli na sedmou do školy – bože, to byly časy! Náš první, společný, obývaný prostor s Lukášem byl v Londýně v malým krcálku, kde jste z postele vstali rovnou do koupelny a zuby si čistili na záchodě (to mi taky nějak zůstalo dodnes) – ale měli jsme vlastní koupelnu a lišku na zahradě, a to jen tak někdo teda nemá!
Po Anglii jsme se stěhovali do Thajska, kde jsme bydleli každý týden v jiným hotelovým pokoji – většinou v tom, kde něco nefungovalo – od vyrvaný sprchy, přes nefunkční klimatizace, až k ucpanýmu záchodu od hostů, kteří do něho spláchli lžičku – nikomu nepřeju nic zlýho, ale tomuhle člověku jo! :D První týdny na Bali jsme měli velkej, příjemnej pokoj, v jehož koupelně ale netekla voda. Další 3 měsíce jsme bydleli v malý chatičce s úžasným výhledem, ale taky šesti potkany a tak starým větrákem, že jsme ho každý večer před spaním prosili, aby to ještě dal a neusekl nám přes noc hlavu. Další bydlení už bylo v Makawi – odkud jsme se odstěhovali po tom, co jsme ho celý dodělali a zbavili ho konečně všech švábů.
No, a pak jsme měli dlouhý měsíce v kuchyni jeden malý koš, ve kterým byl celý náš život, a ten jsme obměňovali podle potřeby do jednoho batůžku a spali tak nějak různě, každou noc někde jinde. 
Teď máme ubytování krásný, ale není naše – vůbec to není DOMA. Nemůžu si to tady dělat hezký, ani si sbírat ty tuny mušlí, i když bych moc chtěla. Naštěstí jsme „TakAkoráti“, a zjistili jsme, že nám stačí 10 kusů oblečení, čistý spoďáry a nevytahaný plavky. Dokážeme být šťastní opravdu s málem, a za tenhle náš život, za všechny zkušenosti jsem opravdu moc vděčná a miluju ho, ale … jak já se těším i na ten „normální“ život, to si (ne)umíte představit!?
Na dům. Na domov. Na to místo, kam budu tahat větvičky a šišky z lesa. Na skříňku plnou věcí na tvoření, kterých budu moct mít tak akorát, a né moc ani málo, a hlavně budou na jednom místě. Na velkou ledničku, na troubu, co peče, hrnce, hrnečky, pánvičky a pitnou vodu co z kohoutku teče.
V lednu, při naší návštěvě v čechách jsme našli pozemek snů – on nám ho vesmír poslal, jen to tentokrát nebylo zadarmo. Našli jsme si projektanta a … když dají všechny schvalovací úřady světa a náš účet, budeme (určitě jo, nekažte nám to racionálně uvažující lidé) do Vánoc bydlet.
Před pár měsíci jsme byli v tý nejkrásnější fázi, kdy si vysníváte, jak váš dům bude vypadat, hledáte na nevyčerpatelných zdrojích inspirace a už se vidíte, jak sedíte s čajem na terase.. no, potom s tím přijdete na úřady a oni vám řeknou, že tarasu mít nesmíte, a srub taky ne, a okna musí být takový a makový a tohle nejde a tohle musí být takhle…. ale ta první fáze snění je fakt krásná! Taková hezky naivní.
Já byla do bydlících věcí vždycky blázen. Už jako malá jsem koukala na všechny ty domečkový pořady, 4 roky studovala interiérový design, pomalovala x zdí, vybavila desítky pokojů a navrhla si několik domů snů. Jenže tentokrát to je skutečný a já z toho mám opravdu radost. Jako vždycky se do toho vrháme po hlavě a já vás chci stáhnout k „nám“? Chytnete se?
Pokud jo, tak vás provedeme celým tím naším „hnízdícím“ procesem od úplnýho začátku. Od počáteční inspirace, přes výběr těch správných firem, růzým pádům na hubu, exteriéru domu, jeho funkci, až po interiér, dekorování a prvnímu pečení domácího chleba v naší nový kuchyni – ještě před těmi vánoci – a všechny vás pozvu. Alespoň virtuálně, protože jinak se tam nevejdeme.
Dnešní článek je první ze série #Sánžovichnízdo a je plný naší, úplně prvotní inspirace, tak se s námi pojďte trošku zasít ⇒ příště už to totiž tak úplně nepůjde – budeme si povídat o představě, prioritách, velikosti, materiálech a (ne)možnostech, který nám (ne)dává CHKO, ve kterém budeme stavět. Pozemek, finanční možnosti i technický věci, kterým tak úplně nerozumím – ale to nás tady bude asi víc, co? :)
Mějte se v ♥ a já se na vás budu příště moc těšit!
