Smutky jsou a smutky budou. Patří do našich životů úplně stejně jako ty chvíle, kdy jsme šťastný. Všichni se ale asi shodneme na tom, že smutek nepřijímáme a nemáme ho rádi. Možná proto, že s ním neumíme pracovat, a nebo možná proto, že v našich životech není pro smutek prostor.
Po lidech se chce aby se usmívali, byli příjemní, neutrální, co já vím. Emoce, myšlenky, názory a to, co mají v sobě udusili. Nechali si to na doma, až se na ně svět nebude dívat. A soudit.
Schováváme se za masky, slova, který se hodí, ale nevychází z nás.
Skrýváme se sami před sebou nebo před světem. Nemůžeme zavolat do práce „promiň, dneska jsem smutná, dneska nepřijdu“ a tak v sobě ten smutek ráno udusíme, hodíme do sebe kafe, z umrlce nasadíme neutrální výraz, natrénujeme odpověď „mám se dobře“ a jdeme do práce, kde hrajeme svou roli. Najíme se, přijdeme domů, uklidíme, uvaříme, jsme v roli maminky, manželky, přítelkyně, kamarádky a jdeme spát.
No, a ten Smutek v nás mezitím smutní, protože mu nikdo nedal prostor promluvit a dostat se ven.
Nikdo s ním nemluví, a tak si tam tak dřepí, někde v břiše, hlavě nebo v zádech – to má jak kdo, a říká si „tak doháje, ona/on si mě tady snad chce nechat napořád, no, co já tady budu tu dobu dělat“ a co by smutek asi tak dělal, smutní. A smutní tak dlouho, dokud mu neotevřeme dveře, aby námi mohl projít, říct nám, co potřebuje a odešel.
Mám pocit, že někdo mu ty dveře neotevře celý život.
V životě jsem asi tak o chlup méně často smutná, jako veselá. Chodí to v takových vlnách a cyklech, asi stejných, jako ty cykly ženský. To jsou ty dny, kdy si píšu a nahrávám myšlenky a pak z nich uděláme video, který pochopí jen půlka lidí, která poslouchá. Když hodně kreslím, nic nefotím a nemám sociální náladu.A pak je tu vlna druhá, kdy se ráda sdílím, píšu o každý hovadině, která provází můj den, těším se na večer s lidmi a mám energie na rozdávání. Jsou ve mně dvě a někdy i čtyři. A mám ráda všechny, když si dovolím mít na ně čas a dám jim to, co zrovna potřebují.
Můj Smutek potřebuje samotu, klid a přírodu. Pokud mu tohle dám, dokáže odejít během pár hodin. Pokud ho udusím pod povinnostmi a prací, zůstane klidně dva týdny, než si uvědomím, že ho mám poslechnout, že tohle prostě fungovat nebude, ani kdybych chtěla.
K tomuhle zjištění jsem přišla asi před měsícem pod hladinou.
Bylo mi už několikátý den smutno a… narovinu mi bylo nahovno, ale dokopala jsem se k tomu, abych si šla alespoň zašnorchlovat.
Když jsem zadržela dech, koukala se pod sebe, samo to najednou přišlo.
Tolik myšlenek u kterých jsem si říkala, že ani nemůžou být moje. Přicházely si jedna po druhý a já tak s obrovským zájmem sledovala, jak se mi honí v hlavně a nechápala jsem, kde se tam vzaly.
Jarda by mi určitě řekl, že to ke mně mluvila voda.
Já nevím, jak to vypadá, když na vás mluví voda, ale jakmile jsem po hodině tý přednášky zdarma v mý hlavě vylezla na břeh, smutek byl pryč a zůstaly jen dvě A4 popsaný z obou stran myšlenkama, u kterých nevím, jestli jsou moje, Smutku, nebo Vody, ale jsou tak zajímavý, že je s vámi jednou budu sdílet – až se nebudu bát toho, že mě za ně tisíce lidí odsoudí, protože jsem cíťa citlivej, a taky, až je začnu sama pořádně žít.
Od tý doby, když na mě přijde smutek, vlezu s ním do vody a vylezu beze smutku, s hromadou zajímavých myšlenek.
Udělám si čas a prostor na to, být jen já a ten Smutek, kterej chce mluvit a chce, aby ho někdo poslouchal protože říká podstatný věci – asi jako děti, který říkají podstatný věci a nikdo je moc neposlouchá.
Tak až na vás Smutek taky přijde, a vy třeba nebudete vědět co s ním, zkuste ho neudusat, ale udělat si na něj čas a poslouchat ho, třeba na ten váš funguje to stejný, jako na ten můj :)
Běžte do lesa, lehněte si do trávy, obejměte nějakej ten strom nebo kámen. A třeba na vás taky promluví. Hora, Voda, Smutek, nebo jen to Já, na který někdy zapomínáme. To je vlastně úplně jedno kdo, ale hlavně že.
♥
