Nebyl snad den, kdy bychom se nejeli podívat, jak nám naše budoucí doma roste před očima. Myslím si, že nebudu kecat, když řeknu, že snad během 14ti dnů byla hrubá stavba na světě a na střechu se začaly pokládat tašky.
Všechno šlo jako po drátkách a my se najednou mohli procházeli domem, který měl místnosti, střešní okna a ten druhý nejkrásnější výhled na světě. První místo zaujmul už před lety výhled z postele v Makawi a troufnu si říct, že krásnější už asi v životě neuvidím. Všechno vypadalo růžově a já si v hlavě jako správná ženská malovala, kam zavěsím květináče a položím koberec, … . Jakou stěnu vymalujeme jakou barvou. V naší budoucí kuchyni, kde byly zatím jen stěny a okno u imaginárního dřezu, jsem v tom krásným, ranním světle vařila na podzim čaj … když najednou … nic. Dělníci ze stavby odjeli, jednatel firmy nám příjezd dělníků potvrdil, posléze rušil, potvrdil a takhle to bylo celý léto. Nebylo NIC. Firma si nabrala tolik zakázek, že nestíhala plnit termíny a odnášeli to tak v podstatě úplně všichni. Byli jsme z toho hodně špatný, protože do tý doby bylo všechno v pohodě, ale potom, co nám xkrát nikdo nezvedl telefon, zrušil schůzky a nenašel si čas, jsme si řekli, že tohle by už stačilo. Firmě jsme řekli, ať dodělají to, co musí, aby nám zůstala záruka na dům a my se na dokončovací práce rozhodli najít lidi sami.
Na začátku září přišel asi ten největší stres, který jsme s domem zažili. Najednou jsme potřebovali sehnat spoustu lidí na spoustu věcí o kterých jsme neměli ani tucha, že se dělat musí, jak se jmenují, jak se vlastně říká lidem, kteří je dělají a jaký je doprkýnka jejich postup? Kdy se dělá elektřina a kdy voda? Co všechno musí být hotový, aby se mohli dělat podlahy? A jak je to s odpadem? Je lepší podlahový topení, nebo to normální? A „doprkýnka, hele Luky, tady není komín ani díra na komín! … kdo dělá komín, kominík asi těžko, žejo?“ No, zjistili jsme, že nevíme o stavění domů vůbec nic, ale naštěstí taky to, že si vždycky nějak poradíme!
A já si taky připomněla jednu věc o sobě. Pod tím největším tlakem se totálně hroutím, brečím, panikařím … ale když tahle fáze přejde a já se vyvztekám a vyfňukám, vezme se ve mně obrovská chuť a síla zabojovat o to víc a jedu jak drak. Hromádka neštěstí se transformuje v robocopa!
Jako první jsme se museli kopnout do zadku. Zatli jsme zuby, prbudili adrenalin v těle a rozhodli se, že to prostě zvládneme! Jenže to nám bylo docela k prdu, když jsme nevěděli, co vlastně potřebujeme! Zavolala jsem teda tátovi a nahlašovala mu podle původního plánu s firmou, co všechno na domě měli ještě dělat a on mi podle toho jmenoval profese, který tyhle věci vykonávají. Na poptávkách jsme rozeslali desítky intezárátů, obvolali x živnostníků, firem … Lukáš se vyptával a já vytvořila DO-KO-NA-LEJ lepítkovo-lístečkovej systém, kdy jsme si na lístečky napsali co všechno kdo dělá, jak musí jít tyhle činnosti za sebou (jo, jako ve školce!) a podle potřeb řemeslníků s nimi hýbali … byli jsme opravdu odhodlaný dům co nejdřív dokončit. Do Vánoc. Tentokrát už opravdu těch letošních. Upřímně nevím, jak by to dopadlo, kdybychom nenarazili na lidi, na který jsme narazili, ale asi se na nás usmálo obrovský štěstí. Kousek za kopcem totiž Lukáš našel firmu, která měla volný 3 dělníky (kdo v tom nechodí – najít 3 volný, schopný a pracovitý dělníky se dneska rovná hotovýmu zázraku!). A ne ledajaký. Jsou neskutečně pracovití, pokorní, šikovní, rychlí a jejich zaměstnavatel je sice nejukecanější člověk na světě, ale zato se opravdu snaží vymyslet všechno tak, aby to fungovalo a má opravdu zájem odvést co nejlepší práci – a to my ták ceníme!
Mezitím, co dělníci dělali rozvody elektřiny, vodáci vody, podlahovýho topení a kdovíčehoještě… se u nás taky zasadili okna (balijským způsobem, protože firma zapomněla poslat pavouka …) a do domu začala proudit elektřina ze solárních panelů. Vykopala se jímka, zprovoznila studna, položil se suchý základ pro vylití betonu na podlahu, zasadily se dveře a v pondělí (ťuk, ťuk) nám přijedou vylít beton. To všechno se se schopnými lidmi stihlo za měsíc! Stavební firma se kterou máme smlouvu za ten měsíc (vlastně za 3 měsíce) obložila jednu venkovní stěnu dřevěným obkladem. Byla tam totiž jeden jedinej den!
Naším největším přáním bylo najít taky naprosto nezaujatýho člověka, který má se stavěním domů letitý zkušenosti a na všechno i NA VŠECHNY dohlídne (ano, měli jsme to udělat už na úplným začátku). Ani nevím, jak se k nám dostal pan Libřický, ale ten člověk je aboslutně k nezaplacení! Dostali jsme od něho nejen nespočet cenných rad, pečlivej dohled, ale taky zpětně zjistil co všechno (ne)udělala firma, která nám dům stavěla a měla. Třeba, že se při stavění základů špatně podívala na plánek a celý dům otočila – to proto je vývod pro odpad a vodu u vchodových dveří … (já fakt doteď nechápu, jak se může někdo „špatně podívat“ když staví základy pro dům!). Další obrovská bota byla ta, že nám místo klasické lepenky měli přivézt protiradonovou, kvůli střední výši radonu u nás na pozemku … přivezli jen tu obyčejnou – pravděpodobně v rámci úspor. My samozřejmě nic nepoznali – jak asi předpokládali, ale stavební dozor jo a jsme mu neskutečně vděčný! Pokud jste nikdy neslyšely o radonu, koukněte na to a doma to nepodceňte. Ani snad raději nechci vědět, kolika lidem udělala firma to stejný co nám, ale nikdo jim na to nepřišel … doteď jsem nechtěla zveřejňovat jméno firmy, ale když jsem se dozvěděla tohle, udělalo se mi z toho zle, protože je mi jasný, že nejsme první ani poslední …
No a mezitím, co u nás všichni lítali jako draci, jsme my s telefonem u ucha objížděli firmy a hledali, čím ten náš domov naplníme … Jakou budeme mít podlahu? Kuchyň, koupelnu …
Pokračování příště.
Rada pro mé budoucí já, které (nedejbože) zatouží stavět další dům: