Archiv rubriky: Ze života v …

Tenhle článek tu leží rozepsaný už několik měsíců. Vlastně mu předcházel ten, který jsem psala přesně před rokem, ale je tak „too much“, že se k jeho zveřejnění pravděpodobně nikdy nedostanu. Až doteď mi to celý přišlo tak neuvěřitelný, křehký … štěstí … a vše okolo osobní. I na mě. Těžko věřit.  Jenže ten strach z toho, že cokoli zakřiknu neustoupil ani po tom, co mám to svý štěstí vedle sebe, protože je to pořád tak křehký, stále neuvěřitelný … a trošku se bojím toho, že to nepřejde už nikdy. Nepřejde, žejo?

A tak jsem si řekla, že ho sem dám teď, protože jinak bych ho sem nedala asi nikdy. Článek, který jsem si ještě před rokem opravdu potřebovala přečíst. Prostě jen proto, aby mi bylo líp, jenže jsem téměř žádný nenašla, protože ačkoli se to týká spousty z nás, nikdo o tom moc nemluví. A já naprosto chápu proč.

Vezmeme to ale od začátku.

Byl konec zimy 2017. Žili jsme na Bali, měli jsme pár měsíců před svatbou a čím dál častěji mluvili o tom, že bychom si už přáli děti. Velkou, veselou rodinu. Budovat domov. Ta touhla nepřišla ze dne na den, postupně jsem ale začala pozorovat, že z člověka, který miloval dobrodružství, neustálou akci, poznávání, seznamování a cestování se stával někdo, komu všechny tyhle krásný příležitosti přestaly přinášet nějaký vnitřní naplnění a největším snem se staly ty úplně nejobyčejnější, ale pro mě v tu chvíli nejvzácnější, věci. Jako mít milovanýho muže, usměvavý, šťastný děti, domov, psa, truhlíky na oknech a bazalku v květináči …

Já ani nevím, kde se to v nás najednou vzalo a ač je to zvláštní, u Lukáše mi to přišlo mnohem přirozenější, než z počátku u mě.  Já byla sama ze sebe překvapená. Nikdy jsem totiž nebyla takový ten domácí, miminkovský/maminkovský typ. Na děti v kočárku jsem nikdy nedělala ťuťuňuňu, ani jsem se nerozplývala, když miminko zívlo. Neuměla jsem si samu sebe představit jako mámu. Vůbec jsem si samu sebe nedovedla představit doma v jakýmsi stereotypu – děsilo mě to. Najednou byla ale stará Anie tatam a za rok se z ní stal člověk, který si přál jediný – rodinu se vším všudy. Lukáš to celý vnímal naštěstí naprosto stejně a tak jsme se rozhodli tomu nechat volný průběh a důvěřovali tomu, že už to příroda zařídí. Vždyť jsme přece mladý, zdravý … to, že bychom mohli mít nějaký problém nás ani nenapadlo a už od začátku (ne)snažení jsem si absolutně zakázala být jako ty všechny ženský, co to všechno tolik hrotí, sledují ovulaci, měří si teplotu, sexuální život jim určuje kalendář a nemyslí snad na nic jinýho, než na to, aby otěhotněly … ,,Takhle šílená já teda nikdy nebudu!“ … běželo mi hlavou… Snad už po dvou měsících jsem otěhotněla, ale ještě než jsem se stihla vůbec zaradovat, jsem jednu noc, v nesnesitelných křečích, samovolně potratila …

Uběhlo několik měsíců. Měli jsme svatbu, stěhovali jsme se do Čech, řešili jsme dům … a nedělo se nic.

Asi po pěti měsících jsem začala být trošku nejistá. Věděla jsem, že se mně/nám nemusí podařit otěhotnět hned, ale cítila jsem, že z mého pohledu „necháme tomu volný průběh“ se stávalo „moc, moc, moc si to přeju, tak proč to kurňa nejde!?“ Řešili jsme ale svatbu, příjezd rodiny a známých na Bali, stěhování … a hlavu mi tak zaměstnávalo tolik jiných věcí, že jsem se snažila samu sebe přesvědčit, že ta naše dušička určitě čeká na to, až budeme někde doma, v klidu … pak to půjde určitě hned. Ještě asi nepřišel ten správnej čas. Uklidňovala jsem se. Vybalovali jsme poslední věci v roubence, kde jsme měli přechodně bydlet, když to bylo už přes půl roku, co jsme „tomu nechali volný průběh“ a já už začala být netrpělivá. Sledovala jsem ovulaci, v první polovině cyklu pila kontryhelový čaj a v té druhé pozorovala, jestli se náhodou něco neděje.

Dělo se. Vždycky. Vždycky se mi zvětšila prsa, měla jsem chutě, byla jsem víc unavená a měla bolesti v podbřišku. Prostě mi bylo stejně, jako většině z nás před menstruací. Jenže ženská, která miminko chce prostě vždycky nějak v hloubi duše doufá, že teď už … s každou menstruací přišlo další a další zklamání, pláč, výčitky a nedůvěra v sebe samotnou. Nepřidalo tomu ani to, a podle mě musí být snad i věděcky dokázaný, že jakmile se pokoušíte o miminko a nejde to hned, všichni ve vašem okolí jako zázrakem otěhotní! I ti, o kterých jste ani nevěděli, že mají partnera! Támhle se to … uppps omyl, tamta čeká už čtvrté … při procházce na náměstí vidíte snad šestnáctiletou holku s cigaretou u kočárku … a jen si říkáte „a proč my ne?“ A i když to všem, co si děti přáli a jsou to dobrý lidi, moc přejete, je vám z toho na jednu stranu prostě hrozně smutno.

Brečíte. Cítíte se jako ženská úplně naprd. A hlavně na to prostě nemůžete přestat myslet, i když máte spoustu práce, zájmů a věcí, kterým se věnujete.

„NESMÍŠ NA TO MYSLET“ … POVEDLO SE TO NĚKDY NĚKOMU?

S prvníma vločkama to na mě dolehlo úplně a ze všech stran neustále se opakující „a kdy plánujete děti?“ tomu vůbec nepřispívalo … teď odbočím, ale lidi, já vím že jste zvědaví, máte nás snad i rádi a nemyslíte to zle, ale na tohle se prostě neptejte! Vůbec nevíte, co může ten a ten prožívat, řešit. To, že nás znáte z internetu neznamená, že nás znáte. Pro dítě si nezajdete jednoho dne do obchoďáku, ani vám nepřijde poštou na objednávku jedno bílý, tříkilový, s blond vláskama ... s lidmi v běžném životě jsem o tom ale otevřeně mluvila a nejednou mi to bylo dobrou náplastí, protože jsem viděla, že v tom nejsme sami – i když jsme „sami“ po pár měsících opravdu zůstali a já se cítila sama tak, jak nikdy ne. Několik lidí mi taky řeklo, že se po takové době už uchýlili k návštěvě doktora, vyšetření genetiky, případně i umělému oplodnění, ale to já prostě nechtěla. Zatím ne. I když jsem z toho byla už hodně smutná, věřila jsem tomu, že zatím nepotřebujeme testy, tabulky a rozbory … že potřebujeme jen čas, klid a dát si „tělo dohromady“. Navštívila jsem teda Haničku Poukarovou, která je úžasná homeopatka. S prosbou o pomoc jsem se taky obrátila na Hanu Přikrylovou, která mi doporučila užívat Femibion + a manuku a naučila mě jak správně měřit bazální teplotu. Hlavně mi byla ale úžsnou psychickou podporou. Děkuju!

Zima byla dlouhá, loudavá a dost smutná.

Že jsme vyzkoušeli Jonášovu metodu, ženskou napářku, nebo všechny ty „tríčky“ z maminkovsých webů asi ani rozepisovat nemusím. Přišlo jaro a bylo to už 14 měsíců, co se nám nikdo nepřišel, když jsem si vzpomněla na známou mé kamarádky, která mi před rokem a půl, naprosto mezi řečí, na Bali řekla, že kdybychom měli někdy problém s otěhotněním, zná někoho, kdo nám pomůže. Jí i jejímu muži doktoři řekli, že oni spolu mít děti pravděpodobně nikdy nebudou, ale dva měsíce po návštěvě Evičky otěhotněla a teď má dva zdravý kluky … na nic jsem se neptala, jen jsem si řekla o kontakt a hned paní zavolala. Za týden jsme už jeli do Jáchymova, kde má Evička svý „doupě?“ ono je to opravdu takový tajemný doupě … já si od toho neslibovala zázrak, ale chtěla jsem vyzkoušet všechno. O tom, jak to u Evičky probíhá, vám psát nebudu – mysleli byste si, že je blázen – já si to upřímně myslím taky. Odjížděli jsme odtud hodně v rozpacích, ale nějakým způsobem jsme té paní důvěřovali (prosím, nepište mi o kontakt – nemůžu dát tolika lidem číslo na jednoho člověka, kdo byste potřeboval pomoct, opravdu dobře pohledejte, Jáchymov není moc veliký. ). Pili „lektvary“ které nám dala, objednali jsme si všechny vitamíny, které nám doporučila a čekali – nečekali jsme v tom pravým slova smyslu- cestovali jsme po Evropě, trávili spoustu času s přáteli, já psala Příběhy z VesMíru a před sebou jsme měli detoxikační týden v Koldíně. Dávalo nám smysl si tělo prostě pořádně vyčistit a určitě si to chceme oba třeba za rok zopakovat, protože to bylo přínosný nejen pro tělo, ale hlavně pro duši … tam někde jsem se konečně nějak vnitřně uklidnila a řekla si, že až se vrátíme, zajdu si prostě k doktorovi, abychom alespoň zjistili, kde je problém, pokud nějaký je … V Koldíně jsem měla několikrát pocit, že se něco děje, ale za těch 15, 16 měsíců jsem se naučila jednu věc – zatímco v prvních měsících, kdy se snažíte o miminko, přikládáte i sebemenším znamením a příznakům důležitost, po nějaké době si v podstatě zakážete pocítit jakoukoli naději, že teď už by to ale opravdu mohlo být ono.

Když jsem měla už na detoxu pár dní zpoždění, důležitost jsem tomu nepřikládala, ale po návratu mi to nedalo a já si ten test udělala. Doteď to mám živě před očima, jak tam sedím s tím počůraným papírkem a nemůžu uvěřit tomu, že tam leze druhá čárka. Čárka … náš Atrey. Vlastně tomu nemůžu uvěřit ani teď.

A to je náš příběh.