Dnešní článek bude opravdu dlouhý, plný spoousty fotek, udělejte si tedy nějaké dobrý fresh, ať vás trošku probere a já se do toho tedy pustím!
Jak už většina z vás ví, či alespoň tuší, v neděli jsme odjeli na visa run – na česká turistická víza jsme tu mohli zůstat pouze 3 měsíce, potom musíte vyjet do sousedního státu a zažádat o víza nová. Takže teď jsme češi s malajsijskými vízy v Thajsku.
Nejeli jsme tam sami, tyhle „zájezdy“ pořádá několik společností na ostrově a o všechno se postará. Jako 16 ti členná mezinárodní skupinka jsme tedy vyrazili minivanem do Kota Bharu.
Z ostrova jsme přejížděli trajektem, vylezli si nahoru, sledovali západ slunce, desítky malých ostrůvků i bouřku někde v dálce a v hlavách nám jen probíhalo, jak může být něco tak hrozně krásný.
Potom následovala klasická cesta, jen bych řekla, že víc pohodlná a vlastně strašně fajn. Celá skupina lidí byla skvělá včetně Staříka, který vylezl z okna a zmizel! A to opravdu!
Ráno jsme se už probudili v Malajsii, jen nás nevítala cedule s nápisem Vítejte v Malajsii nýbrž obří billboardy s varováním eboly a jak rozpoznat příznaky.. no fajn. Na řadu přišly různé kontroly a návštěva imigračního úřadu, kde o vašem „osudu“ rozhodují úředníci především podle toho, jakou nohou ráno vstali. V našem případě to bylo naštěstí nohou pravou. No, a teď už se dostáváme k tomu zajímavému!
Před odjezdem do Kota Bharu jsme si mysleli, že Malajsie je druhé Thajsko a nic moc neznámého nás tam nečeká, takže si neumíte ani představit, jak moc jsme byli překvapeni, když jsme tam BYLI!
Na každém kroku vás doprovází mrtvolný zápach, prach, vrzání zrezivělých aut a křikot ptáků z jedné budovy, která má v sobě nejspíš nějaký mikrofon a je tedy slyšet po celém městě. Jednou za několik hodin se také ozvaly z reproduktorů různé proslovy odkazující na Alláha.
Domy tam jsou staré, špinavé, ohořelé. Po ulicích se prohánějí krysy a vyzáblé kočky jen leží a snad by se od nich i nechaly sežrat.
Trhy s jídlem potkáte na každém rohu ale množství much, které na nich sedí není ani pro nás moc v pohodě a tak hledáme něco k jídlu – je to sakra těžký! Nakonec vlezeme do bufetu, kde si naberu jejich národní jídlo z „kastrólu“ – modrou rýži (není obarvená, prostě je jen modrá) s kokosem, salátem a zálivkou z nějaké rostliny, k tomu beru kolu abych doplnila cukry a platím za to v přepočtu 25 Kč, takže mi ani nevadí, že to moc dobře nechutná.
Jdeme se projít po městě, navštívíme muzeum druhé světové války a jelikož nám směsice prachu, špíny, sucha a horka nedovolí pokračovat dál, vlezeme do cukrárny, kde Luky ochutnává donut se sýrem, který spláchne zmrzlinovým pohárem s jakýmsi želé. Po cestě na hotel se domlouváme se skupinkou a pak vzniká taková situace, kdy Čech, Turek, Rus a Číňaň vyráží na večerní trhy v Malajsii.
Tam najdeme opravdu skvělé jídlo, bez ohledu na množství much to prostě sníme a spokojení pátráme po nějakých stáncích s oblečením.. no což o to, jsou na každém kroku ale jediné co tu seženete, je oblečení muslimské! Po smíření se s tím, že si teda nic neodvezeme (možná tu burku nebo ebolu) si Lukáš vzpomene, že je čas na každodenní dávku piva.
Celá skupinka jde tedy vstříc Lukášově touze. Prolézáme všechny obchůdky, restaurace, trhy.. nikde ani kapka alkoholu! Po několika hodinách najdeme malý „China Town“ town sice nikde ale číňani všude, a jak je známo, číňani mají všechno! I TO PIVO! Lukáš si tedy z obchůdku hrdě odnáší dva „lahváče“ zatímco já se při pohledu na cenu prolamuji v kolenou. TEN VŮL SI KOUPIL JEDNO PIVO ZA 130 KČ (to druhý nakonec ani nevypil a zůstalo v hotelu)! Večerní „romantickou“ procházku zakončujeme „duhovou“ zmrzlinou a odebíráme se do „peřin“.
Ráno nás už čeká cesta zpět, další kontroly, a další cesta trajektem. Tentokrát je nám bouřka ale o dost blíž. Jako její milovník tedy sedím na podlaze u zábradlí a celou cestu sleduji blesky, do toho západ slunce, znovu ostrůvky a říkám si, jak neuvěřitelné mám štěstí, že ŽIJU tam, kde právě ŽIJU. Po tom, co jsem viděla, jsem zase o kus vděčnější!
O čem bych vám ale opravdu chtěla povědět, je přístup lidí, jakým se k nám chovali v Kota Bharu. Nebudu přehánět, když řeknu, že jsme se tam cítili jako hvězdy! Všichni se na nás upřímně usmívali (ne tak, že z vás chtějí mít peníze) , zvali k sobě, fotili si nás nápadně i nenápadně, auta zastavovala,.. dokonce jsem měla pocit, že blondýnku snad nikdy v životě neviděli. V Thajsku jsou lidé taky milí ale přece jen je tu hodně turistů a na cizince jsou už zvyklí. Tam ale nikdo nejezdí (čemuž se vůbec nedivíme). Takže celkově hodně špatný dojem z města zachránili ti lidé.. a taky naše parta, ta byla totiž úžasná!
Víc, než odpočnutí jsme se vrátili spíš vyčerpaní a já tenhle článek píšu hned po probuzení v 7:00 jako každý den. Přes to všechno jsme si to ale užili, poznali novou zemi, naprosto odlišnou kulturu, totální chudobu.. a já už se teď těším, kam vyrazíme alespoň pro ty víza příště. Kambodža nebo Laos? :)
S naší „partou“ už teď plánujeme další výlet. Problém je jen ve dvou bodech, které ale vůbec nejsou důležité. Nemáme žádné volno a nemáme žádné peníze. Čert to vem!
Lákalo by někoho z vás navštívit takhle chudé město?