Byla malá, skromná, milá a byla krásná.
Moc jsme si přáli mít svatbu ráno při východu slunce jako zrod něčeho novýho, čerstvýho a svěžího. Splnilo se nám to.
Budík jsme měli nastavený na třetí hodinu ranní. Když zazvonil, v celé vesnici nefungovala elektřina, takže jsme neviděli na krok a s myšlenkou, že se budu vdávat v rovných vlasech jako hřebík jsem lítala po útesu za křikozpěvu „bez vlnek se vdávat nebudu, bez vlnek se nevdám“ a myslela jsem to smrtelně vážně. Pravděpodobně z toho na podzim udělám folkovej hit.
Kdybych vám řekla, že jsem byla v pohodě, nebyla vůbec nervózní a všechno si to užívala, lhala bych vám. Bylo mi špatně, opravdu fyzicky špatně. Bolelo mě u srdce, motala se mi hlava a každý hlas s nápomocnou větou „co mám udělat, s čím ti mám pomoc“ se mi zavrtával hloub a hloub, i když jsem věděla, že to všichni myslí dobře.
Já si přála jen ten klid.
Okolo čtvrté elektřina naskočila, Natálka mi navlnila vlasy, posadily jsme do nich věneček, během tří minut jsem si obličej natřela krémem, korektorem zamaskovala pupínky, přepudrovala, načernila řasy, zvýraznila obočí, do ruky vzala kytku, povinně si cucla slivovice a ruku v ruce jsme s Lukym scházeli po schodech na pláž, kde už na nás čekala celá rodina, přátelé a Michal – náš kamarád, který je pro nás jen tím, že je neuvěřitelnou inspirací, a chtěli jsme, aby nás oddával právě on. (Míšo, moc ti za to děkujeme, nemohli jsme si vybrat líp)
Chvíli jsme si jen tak byli, po pár minutách začal Michal mluvit a já brečet – nevím, proč jsem si myslela, že mě jeho řeč nedojme stejně silně, jako reklama na psí granule … s ubrečeným hlasem jsme přečetli sliby, které jsme jeden pro druhýho napsali tak opravdově a upřímně, jak jsme to dokázali a slíbili si jen to, co si můžeme slíbit. Na krk jsme si předali svatební maly, které jsme koupili v kouzelným krámku v Ubudu, dali si pusu, další a další … a bylo to. Krásný. Splynutí.
Na útesu na nás čekala snídaně plná čerstvýho ovoce, hummusu, bagetek, zeleniny, melounovýho džusu a my si jen tak jedli, byli a trošku ospale mžourali … když vylezlo sluníčko nad útes, naskákali jsme do moře, bazénu a po pár desítkách minut nalezli všichni do malých, rybářských loděk, který nás okolo útesů vzali ke korálovým zahradám, kde jsme šnorchlovali mezi tisíce tvory, nejbarevnějšími korály, houpali se na loďce s mořskou nemocí – to jak kdo uznal za vhodný, nebo se v mým případě snažili jako víla v šatech proplouvat s ladností topícího se hrocha pod hladinou na kameru, což bylo neskutečně náročný a tak nějak tuším, že výsledkem nebude ladnej jednorožec, ale spíš slon v porcelánu – i když věřím, že kluci umí zázraky.
Po výletu loďkou jsme se převlíkli, najedli a padli.
Někdo na trávu, někdo do postele, ale všichni do jednoho. Nikdo se neopil, nikdo se nehádal, nikdo se … tak jo, někdo se. Bylo to klidný, milý, ospalý a pršelo nám štěstí.
Svatba je pro nás přechodovým rituálem, vytvořením nové rodiny. Je to o nás, pro nás.
A toho dne na útesu nevznikla jen nová rodina, ale taky nový přátelství a troufnu si říct, že i lásky.
Tak na lásku!
♥
Neskutečně moc děkuju klukům z DIB production a jejich Kátě za obrovskou pomoc i prokecaný večer u Marcela. Za celou jejich přítomnost. Děkuju za Ondru Valu z www.ondravala.cz, nejen za první fotky, který jsou přenádherný, ale především za energii, kterou k nám přinesl. Pozdravujeme Elišku!
A děkujeme za všechny, kteří jste přeletěli půlku světa, aby jste ten den prožili s námi! Máme vás rádi ♥
