Náš dům je opravdu splněnej sen a když jsme ho stavěli, měli jsme vidinu toho, že náš DOMOV.
Pro nás. Pro naše děti. Stojí na na místě, které jsme si s Lukášem vysnili. Kousek od lesa, u řeky … každý večer i ráno se zdravíme se srnkama, nad hlavou nám létají dva jeřáby a v řece žijí bobři. Kurvy kousavý, jak jim říkají naši staříci. Když v noci mrzne nebo je jasná letní noc, nebe je zasypaný milionem hvězd a prostě … milujeme to tady.
ALE. Má hodně ALE.
Řekla jsem si, že vám to napíšu na plnou pusu, takže bez okecávání tak, jak to prostě je.
Zlí jazykové měli pravdu a chybí nám přátelé. Ty, se kterými týdny neladíme termíny na návštěvu, ale staví se jen tak na kafe nebo na deskovky a pivo. Dostupnost všeho a neustálý cesty někam, žerou moře času i benzínu. A taky už nám prostě došly síly a finance, který už nechceme vrážet do domu, jako spíš do života. Zážitků. Nebo jich prostě nemuset vydělávat tolik.
…
Když jsme tohle naše hnízdo začínali stavět, vzali jsme si jen minimální hypotéku a tu větší část financovali z toho, co jsme našetřili a právě vydělali (ani jeden jsme opravdu nic NIC nedostali, nezdědili atd … jak si spousta lidí myslí!)
Plán to byl docela dobrej a dům se zdál i jako skvělá investice vzhledem k poloze (s Lukášem jsme měli v hlavě i to, že kdyby se nám tu na žití nakonec nelíbilo, protože je to přece jen dost samota, jsou to prostě dobře uložený finance), jen měl ohromnou chybu, se kterou jsme nepočítali – Pan projektant už v projektu nasekal takový paseky, že bychom za opravování jen těch chyb měli domy už dva.
Tehdá nás i na stavebním úřadě vzali na milost.
Jenže my si vzali do hlavy, že to je prostě “jen” hodně drahá zkušenost, která nás obohatí v jiným směru a i když nás čeká těžší období, všechno to zvládneme. Vždyť jde přece o ten náš splněnej sen! Noční můra … to naše doma. A tak jsme pracovali a pracovali a … po nocích, když Atrey usnul, v každý volný chvilce. Když si ho na chvilku vzali babi s dědou, o víkendech, svátcích, prakticky pořád. Zalepovali jsme a zalepujeme díru za dírou v novým domě! Projektant zapomněl na komín, třikrát se nám promočil strop z patra do přízemí, minulé léto tu byl týden pán s bagrem den co den, aby srovnal pozemek – po týdnu to vzdal. Prostě … to nevymyslíš! Jak se to říká, že první dům postav pro nepřítele, druhý pro přátele a třetí pro sebe?
Zůstávali jsme většinou nad věcí a dělali to vlastně rádi, protože já i Lukáš svou práci milujeme. Jenže když je něčeho moc, není to dobrý. Z toho se potom vytrácí radost a bez radosti já nehraju. To je potom zmařenej čas. Máme ohromný štěstí, že můžeme dělat to, co nás baví a před dětmi jsem byla opravdu schopná nepřetržitě tvořit. Teď ráda večer zasednu ke stolu s tužkou, píšu, maluju, fotím … ale když jsem opravdu unavená po celým dni s tak malými dětmi, chci si prostě jen číst, podívat se na seriál nebo jít spát.
Cestovat, výletit s přáteli, bavit se … ,,My bohužel nemůžeme, máme hodně práce.“ Kolikrát ještě použijeme tuhle větu, říkali jsme si s Lukášem víkend co víkend. A já vím, že to je realita spousty z nás/vás, ruku na srdce … ale není to padlý na hlavu?
Už jen ta hlava nedovolila vypnout, protože v ní bylo tisíce úkolů, faktur, věcí, které se udělat prostě musí, že takový nic-nedělání bylo vlastně za trest, protože se najednou jen hromadily úkoly. Z našeho životního poselství – nebýt otrokem peněz se stala naše (a bojím se, že i spousty z vás, realita) realita, kterou jsem ale pořád nějak brala, protože šlo o ten náš vysněnej dům.
Jenže pár týdnů po narození Esmé, když končila karanténa a klid se změnil zase v chaos… jsem opravdu začala odpadat únavou a cejtila takovou ohromnou úzkost a tlak, který jsem už nějak nedokázala ustát. Takový ty stavy paniky, kdy máte pocit, že se nemůžete nadechnout dál než do krku, píchá vás u srdce a máte pocit, že jste úplně mimo sebe … ale kdo tohle nezažil, tak to asi pochopit nedokáže. Většinou se z těhlech věcí s Lukášem navzájem vytáhneme, ale tentokrát jsme se v tom plácali oba. Snažila jsem se zůstat pozitivní a většinu času jsem byla, ale prostě jsem věděla, že takhle to dál nejde a musíme něco radikálně změnit a ne o tom jen mluvit. Světlo na konci tunelu jsme neviděli a po přemítání tisíce možností jsme došli k jedinýmu efektivnímu řešení – začneme to tu pronajímat, ať si na sebe ten dům vydělá sám.
Týden na to jsem se střídavě vztekala, brečela, přišlo mi to jako super nápad, brečela, vztekala, těšila se na všechno nový… Mlelo se to ve mně jako barevný prádlo v pračce, i když jsem z toho v jádru měla dobrý pocit a spadl ze mě obrovskej balvan.
- Až jsem se smířila s tím, že DOMOV nedělá místo, ale lidi a že si ho můžeme udělat kdekoli jinde.
- Že pouštím sen, na kterým jsem tak dlouho pracovala a všechno k němu směřovala.
- ŽE TO JE JEN BARÁK do kterého se už na trvalý žití asi nikdy nevrátíme, protože tímhle krokem ztratíme velkou část našeho soukromí.
- Že … tyjo … že vlastně najednou vůbec nevíme, co bude!
Jenže jsem zároveň věděla, že žádnej dům nestojí za tolik vzácnej čas, radost, nadšení z práce, zdraví, náš vztah s Lukášem a PŘÁTELE… že za tyhle věci nestojí vůbec nic! A že máme vlastně všechno, co jsme kdy chtěli, ale vlasně vůbec né … nedělá nás to vnitřně šťastný, protože pořád nemáme čas na život. A to je něco, co si prostě nechceme nechat ujít.
Domů může člověk za život postavit spoustu, i domovů může mít několik, ale děti rostou fakt jako z vody a žádnej den nejde vzít zpátky.
Je to vlastně dost vtipný a dost naše. Něco dokončit a ve chvíli, kdy je to téměř hotový se sbalit a jít zase dál, ale mohlo nám to dojít, žejo. Mít ve 26 letech život jako na hromádce by byla asi dost nuda!
A tak jsme přestali mluvit o tom, že musíme něco změnit, rozhodli se a našli jsme si na tom nakonec spoustu pozitiv, který jsme si předtím nechtěli asi z principu připustit. Ze mě spadl ohromnej kámen, pročistil se vzduch a před náma je zase nepopsanej list a spousta otázek, na který ani jeden neznáme odpověď. Ale řeknu vám jedno. Pokoje už se předělávají a bude to eňoňuňo, krabice jsou skoro sbalený a stěhujeme se už za pár týdnů do malého domečku, který jsme si pronajali jako přestupní stanici poblíž našich známých. A co bude pak?
Kdo ví. My ne.
Je na čase pustit do života zase čerstvej vítr a já se vám najednou vlastně hrozně těším!
tak … pokud třeba zrovna taky přemýšlíte nad tím, jestli vás ten váš splněnej sen opravdu naplňuje, nebo spíš drží ve zlatý kleci a je třeba z ní vyletět a nadechnout se, držím vám pěsti a posílám sílu.
Protože vystoupit z něčeho, do čeho nás dostal někdo jiný, a necítíme se v tom dobře, není vůbec jednoduchý.
A vystoupit z něčeho, o čem jsme dlouhý léta snili, malovali si a zavřeli se do ní sami … to je snad ještě mnohem těžší.