Takže v rychlosti a stručně jak to jen (ne)jde, kdo je Anie a jaký má příběh?
Anie je někdy víla, ale častěji skřítek. Ráda se směju, piju víno, maluju, tvořím a přicházím na pravdy, který jsou už dávno známý. Miluju zvířata, svýho muže, přátele, čočku, kyselý okurky a zvuk kytary, na kterou se věčně učím a snad nikdy nenaučím. Neumím vyprávět a při rozhovorech jsem tak nervózní, že plácám kraviny se kterými se vlastně vůbec neztotožňuju – a nejen proto raději píšu.
Když mi bylo 17 a měla jsem zlomený srdce, potkala jsem Lukáše, který mi to srdce dal dokupy, obmotal ho, slepil a taky mi tak trošku změnil život, protože s tímhle klukem jsem měla a stále mám pocit, že dokážu všechno na světě i přesto, že jsem od narození tak trošku strašpytel. Tak trošku hodně. Bojím se i stínu za popelnicema, lítání, nevěřím žádný pouťový atrakci a když mě někdo mimořádně dostane k volantu, předjede mě i veterán.
Když mi bylo 19. Obsluhovala jsem za barem, kde jsem si po večerech přivydělávála a od Lukáše mi přišla zpráva „za tři týdny se stěhujeme do Anglie“. Měsíc na to jsem už šůrovala podlahy a převlíkala postele v Londýnským hotelu. Proč? Protože jsem neuměla skoro vůbec anglicky, toužila jsem změnit svůj život, získat cenný zkušenosti a někde jsem začít musela.
Na vysokou školu jsem nikdy nechtěla. Měla jsem a stále mám pocit, že nezapadám nikam, kde je systém, řád, kde něco musím …
Po několika měsících jsme se vrátili do ČR s plánem začít podnikat online. Na měsíc jsme odjeli pracovat do Chorvatska, ale po třech dnech jsme to zabalili. Dělala jsem na zakázku diáře, věřila tomu, že se ta naše smůla změní ve štěstí. Hodně jsem si přála a meditovala, až jsem si vymeditovala v tu dobu vysněnou práci na ostrově Koh Samui v Thajsku.
co jsme dělali v Thajsku? Nepracovali pro peníze. Pracovali jsme pro zkušenosti.
Na Koh Samui jsme s Lukášem ve dvou řídili hotel o 9ti pokojích. Dělali jsme snídaně, údržbáře, opraváže, uklízečky, delegády, taxíky, manažery, recepční … všechno co si umíte představit za opravdu i na Thajsko minimální plat 9 měsíců v kuse bez jedinýho dne volna – tu práci jsme milovali i nenáviděli, ale zpětně jsme za tu příležitost neuvěřitelně vděční, protože zkušenosti, který jsme tam získali jsou k nezaplacení.
Už od Londýna jsme toužili žít na Bali, které je z Thajska jen kousek. Po devíti měsících jsme zatoužili po svobodě. Tý pravý. A tak jsme sbalili svý životy do batohu o váze 10kg pro oba, vzali peníze (konkrétně asi 19 000Kč), který jsem vydělávala prodejem náramků a plakátů, koupili jsme jednosměrný letenky na Bali a s pár tisíci odletěli pryč.
Po prvním/hodně divokým/šíleným/probrečeným měsíci na Bali jsme se stali dobrovolníky v záchranný stanici s ohroženými zvířaty. Starali jsme se o opičky, papoušky, krmili hady, krokodýla, zamilovali si zoborožce, pili hodně araku, zpívali s kytarou, chodili na ceremonie, lezli na sopku, potápěli se, objevovali, smáli se a občas měli chuť se zabít … Na jídlo a taky ten arak jsme si pořád vydělávali náramky, plakáty a rozjeli jsme značku triček Harmonisi, která zkrachovala jen co se rozjela, protože trička dorazila přes celý svět do ČR, kde se jako zázrakem vypařila.
Po třech měsících přišel čas posunout se dál. Často jsme se ztráceli na motorce, hodně jsme si přáli, až jsme si vypřáli ráj na konci světa – naše Makawi Tuwa.
Půjčili jsme si nejnutnější peníze na půlroční pronájem, vzali všechny peníze z náramků a plakátů na rekonstrukci a díky skvělým lidem, kteří se nám přimotali do cesty a jistýmu talentu udělat z každýho prdu kuličku se nám povedlo dát Makawi za tři týdny, s minimem peněz, dohromady. Za měsíc jsme náš malý ráj otevřeli a díky zkušenostem z Thajska ho téměř okamžitě zaplnili lidmi z celého světa. Že se to všechno udá tak rychle, by nás napadlo opravdu asi jen ve snu.
Zatímco se v Makawi po půl roce provozu začal stavět, z Lukyho stavebního spoření, bazén, a s balijským majitelem jsme se domluvili na částečným vlastnictví, já o našem celým příběhu, zážitcích a myšlenkách psala na útesu knížku – Továrna na Sny, kterou jsem si vydala za peníze z toho svýho stavebního spoření – přemluvit rodiče, aby opustili vidinu kočárku a vyměnili ji za tak nejistej krok, jako je knížka bylo těžký, ale zvládla jsem to. Teď má doma Továrnu už přes 22 000 lidí a je to naprosto neuvěřitelnýýý!
A děkuju. Neuvěřitelně moc děkuju.
I díky tomu jsem se mohla začít plně věnovat tomu, co mě baví – kreslení, psaní, vytváření, vymýšlení, předávání a sdílení, ale protože nám na Bali začali chybět přátelé, rodina, rohlíky, všechny ty oslavy, letní grilování, podzim, zima i jaro … a měli jsme pocit, že nám něco chybí – ten pravej domov, sbalili jsme si po několika letech ty naše 10ti kilový batohy a rozhodli se, že ten ráj, který nám na Bali tvořila příroda a moře si umíme udělat i v českých krajinách – hlavně, když budeme mít blízko ty nejbližší a sebe navzájem. Ještě před odjezdem jsme si u nás na pláži, za přítomnosti těch nejlepších přátel a rodiny s Lukym řekli ANO a stali se z nás manželé – video ze svatby si můžeš pustit TADY
Makawi jsme se nevzdali, jen tam nemusíme přímo být a funguje bez nás.
V čechách teď bydlíme zase na konci světa, jen tentokrát nám nedává dobrou noc šplouchání moře, ale šumění stromů. Dny trávím tvořením pro náš malý eshop Továrna na radost. Píšu, kreslím, užívám si měkkých tepláků, teplých ponožek, dlouhých procházek s naším chlupáčem, těch obyčejně krásných chvilek, který jsou najednou tak moc vzácný a taky se těším na jaro – na další cesty.
Ale o tom zase příště.
Nevíme, jestli tu zůstaneme rok, dva, nebo celý život, milujeme svobodu, která je pro nás neuvěřitelně důležitá. Vážíme si toho, co máme, že se máme a věříme, že všechno, co si člověk dokáže vysnít, může i prožít.
Tak na nás. Věčný děti a trochu praštěný, naivní snílky, kteří věří, že dokážou cokoli, co si budou přát.
