Archiv rubriky: Prcek v bříšku

Prcek v bříšku Uncategorized

Holka nebo kluk? Je to fuk.

Snad ještě předtím, než jsme si řekli „budeme mít miminko“ jsem si vždycky představovala, že budu mít holčičku. Ta představa nevycházela z toho, že bych skutečně chtěla jen holčičku, ale prostě tam byla. Snad už od dětství. Měla velký, modrý oči s dlouhýma řasama po Lukym, úžší rty a delší, lehce zvlněný, oříškový vlasy pod ramena. Tak jsem si ji nevymyslela, často se mi o ní zdá. Takže vlastně možná vymyslela.

Asi třetí den na detoxu v Koldíně mi hlavou po ranní józe proběhla zvláštní myšlenka, u které jsem měla pocit, že snad ani není moje, psát vám ji sem nebudu, ale když jsem přišla ten večer za Lukášem a řekla mu o ní, přitakal, že o stejné věci ten den taky přemýšlel – totiž, ani jednoho z nás nenapadlo, že až to přijde, mohli bysme mít třeba taky kluka. Pár dní nato jsem zjistila, že jsem těhotná a když jsem viděla ten počůranej papírek s dvěma čárkama, bylo mi najednou úplně, ale úplně jedno, jestli to bude holčička nebo chlapeček. Najednou se to omílaný přání „ať je to hlavně zdravý“ a nic se nepotento, opravdu promění v tu nejdůležitější věc na světě a to, jestli bude mít ten zázrak pindíka nebo ne je najednou úplně ÚPLNĚ fuk.… Continue reading

Prcek v bříšku Uncategorized

Můj první trimestr aneb potřebuju čůrat

Myslím si, že každý člověk, který si přeje miminko a příroda mu to umožní, je nejšťastnější a nejvděčnější na světě, mohla bych se tu hodiny rozepisovat o tom, jak úžasný to je a jak mi jako ten největší zázrak na světě najednou přijde lidská bytost. Život. My sami jakej zázrak vlastně jsme.

 

vzkaz mému třináctilétému já na tělocviku

Absolutně vůbec se nemusíš stydět za to, že nejsi rychlá v běhu a netrefíš se do míče při volejbale! Je to totální kravina oproti tomu, že jsi byla první asi tak z padesáti milionů spermií (a za to jako diplom nedostanu???)!!! trefila jsi se do vajíčka a dokázala jsi se z něčeho tak mrňavýho, že to není ani vidět, stát docela slušnou lidskou bytostí a to i přesto, že v té době kamenné (neinternetu) naše maminky  tolik nevěděly co všechno „nesmí“ jíst a „musí“ jíst a dělat a nedělat … a tak dělaly a jedly většinou úplně všechno.

 

Ale asi nechci být patetická. Už zase a zatím ne. Vzhledem k tomu, že celý první trimestr o mém jiném stavu (to spojení ták moc sedí) vědělo pouze pár kamarádů a nejbližší rodina, neměla jsem komu o tom psát – vy víte, jak já to dělám ráda. A tak jsem si alespoň zapisovala do poznámek a teď konečně přišel ten správný čas je vypustit do světa … že jsem snad úplně normální? 

 

 

  • Brečím. Dneska jsem brečela dokonce i u titulku v Moderním bydlení „ruce jsou ten nejlepší pracovní nástroj“ přišlo mi to tak dojemný.

 

  • Říká se, že by žena v těhotenství neměla jíst za dva. Vzala jsem si to k srdci a jím tak za 4. Chlapy. A nemůžu si pomoct! Roste ve mně, při nejmenším, Denemarex.

 

  • Včera jsem dostala při řízení tak obrovskou chuť na ovoce, že jsem si zastavila u krajnice a šla trhat špendlíky ze stromu. Při zjištění, že ještě nejsou zralý jsem se rozbrečela.

 

  • Nedokážu popsat to, jak neuvěřitelně unavená jsem, ale alespoň se o to pokusím. Jsem tak unavená, že mě Luky musí přemlouvat, abych se přesunula z auta do bytu, protože bych byla schopná klidně přespat na sedačce. Minule jsem byla tak unavená, že jsem ho prosila o kofeinovou injekci do zadku – absolutně netuším, jestli to existuje. Jsem tak unavená, že já – člověk, který nikdy nepil kafe, potřebuju každý den jedno, velký, pořádně ledový kafe, abych zvládla alespoň umýt nádobí, něco uvařit a osprchovat se. Pak jsem z tý únavy mrzutá, lítostivá a všechno mě štve. Ale samozřejmě je těhotenství to nejkrásnější období v životě. Nikdy jsem neprožívala takový pocit správnosti a zároveň obrovskýho strachu a pokory, jako v prvních týdnech … než jsem začala být unavená, lítostiva, mrzutá a věčně hladová.

Continue reading