Archiv rubriky: Prcek v bříšku

Prcek v bříšku Uncategorized

Střípky druhýho trimestru

Tenhle článek nemá žádnou strukturu, řád, ani nic podobnýho, a kdybyste v něm našli něco hodnotnýho, můžete to považovat za takovou krásnou náhodu, jako když jste byly malý děti, co našly v Kinder vajíčku figurku z televizní reklamy a né puzzle. Podle mě bylo puzzle tak v 80% Kinder vajíček! Tenhle článek jsou jen střípky, myšlenky, pocity a útržky toho, co jsem teď čtvrt roku prožívala, dělala, cítila a (ne)myslela si. Kdybyste z toho měli pocit naprostýho zmatku – tak mi věřte, že oproti tomu, co se mi honí hlavou je tohle krásně strukturovaný článek!

Druhým trimestrem jsem proplula s mnohem větší radostí a energií, než ten první. Napsala bych s lehkostí, ale vzhledem k tomu, že mám už o 7 kilo víc, by to nebyla tak úplně pravda. Poprvé v životě zažívám jaké to je, těšit se k doktorovi a i ty chvilky před ultrazvukem si neuvěřitelně užívám. To nic nedělání. Neumím to, zapomněla jsem to … ale o tom zase jindy. Atrey má už přes kilo a pindík se stále neproměnil v ručičku schovanou za zády. Vrtí se mi v břiše každý večer a po jídle nejvíc. S Lukym se smějeme tomu, že je jako Tamagoči – pamatujete si na Tamagoči? Nakrmíš ho a zvířátko zajásá, udělá kotrmelec (dělalo kotrmelec?) … Je to zvláštní. Ještě před pár týdny jsem nevěděla, co je miminko a co zelí k večeři a teď se mi vlní celý břicho.

Snažím se být co nejvíc společenská, ale upřímně mi to teď vůbec nejde. Vadí mi hluk, hlasitá hudba, křik … tak moc, že mám vždycky pocit, že prasknu stejně jako moje kalhotky (jo, to se opravdu stalo …) a tak často odcházím do klidu, ticha a samoty, kde je mi teď nejlíp. Nazvala jsem si to bagetkou pro duši – znáte Slepičí polévky? Přečtěte si je!

Taková moje bagetka pro duši se skládá z:

→ Mého muže (v ideálním světě mi mačká nohy).

→ Rodiny, která má čas a je v klidu, nebo dobrých kamarádů.

→ Pochmurnýho počasí.

→ Heřmánkovýho čaje.

→ Svíček s praskajícím knotem (krb by byl lepší, ale ten nemáme)

→ Maličkejch, studenejch! mandarinek.

→ Korálků, barev, štětců, vln, nebo jakýhokoli tvoření.

→ A milýho filmu.

Když mi dáte tohle. Dohromady ideálně. Jsem ta nejšťastnější na světě! 

V druhým trimestru mě taky převapilo to, jak neskutečně moc PIJU! Kdybych potom tolik nečůrala, vypila bych podle mě klidně rybník – tohle je pro mě velký překvapení, protože já nikdy nebyla takovej ten „picí typ“. Prostě jsem necítila žízeň a do pití jsem se musela nutit. Stejně tak moje láska k vodě vzrostla do neúnosných výšin – hlubin? a já bych byla nejraději pořád naložená ve vodě. Studená, teplá, dvakrát denně, venku, doma. Vodu, dejte mi vodu! Z téhle mé lásky je často nešťastný Lukáš, protože vody máme v bojleru očividně opravdu jen pro dva …


Jeden večer jsem už neodolala a objednala prvních pár kousků oblečení – říkala jsem si, že cokoli hledat a nakupovat budu až budeme přestěhovaní, ať máme co nejmíň věcí (ten gauč v osmi krabicích, koberce a desítky DŮLEŽITÝCH dóz, který zabírají 80% bytu se tam vzaly nevimjak), ale asi jsem se potřebovala nějak utvrdit v tom, že se to opravdu děje a jen se mi to celý nezdá. Naše stěhování taky nevíme kdy a jak dopadne, takže je i klidně možný, že dřív porodím, než se přestěhujeme. Na pinterestu mám už složku dětský pokoj, kam se mi – absolutně netuším, kde se tam vzaly!? – uložilo i pár fotek rozkošných dětí a pak jsme se s Lukym docela nasmáli při pohledu na ty „mišelin“ mimča s deseti pneumatikama na všech končetinách – a protože jsme se jim smáli, tutově se nám jeden takovej mišelinek taky narodí. A bude to ten nejkrásnější mišeliňák na světě.


Mám tak neskutečně citlivej čich, že to se mnou není k vydržení. Naposledy jsem si svůj „smrádek“ vylila na Lukym slovy, že neuvěřitelně smrdí, že to není možný a jak vůbec může někdo takhle smrdět!? „To ti smrdí kalhoty? Svetr? Počkej, čichnu si“ … jakmile kolem mě prošel, byla to fakt síla! Chudák můj „smradlavej“ se šel osprchovat a převlíknout … mezitím, co byl v koupelně jsem zjistila, že celou tu dobu smrdí v pokoji zelák s naloženým zelím a když kolem mě Luky procházel, jen ten smrad ze zelí rozvířil po místnosti, ale jinak za to vůbec nemohl, protože on sám samozřejmě nesmrděl NESMRDĚL… Tak, tak moc to se mnou není občas k vydržení! A vlastně to bývá i horší … mívám ale i světlý chvilky. Není jich moc, ale jsou. Třeba když ležím na lehátku, před sebou mám monitor a vidím na 4D ultrazvuku, jak náš malej spí v mým břiše. Ručičkama si šmrdlá před zamračenou pusinkou, zíve, vyplazuje jazyk … dokud neotevře oči a já se trošku nevyděsím, je to jedna z těch nejkrásnějších chvilek vůbec. „Luky, tohle je to nejvíc, co se nám za celý náš společný život povedlo“. Člověk, který vznikl z nás dvou. V mým břiše.


V zrcadle si zvykám na to, jak moc se mi mění celý tělo a nebudu lhát a říkat, že je to jen krásný a příjemný, i když bych si to moc přála tak vnímat. Někdy není. Někdy se prostě cejtím jako MotoMoto. Na hydrataci si vystačím s bambuckým máslem a kokosovým olejem, kterým se mažu ještě mokrá ve sprše úplně celá a na všechny gynekologický murundusy, který mě za těhotenství potkaly, mi téměř ihned pomohl roztok z levandulový silice (při výtoku, pálení, svědění a dalších „hezkých“ věcech zředíte lavandulovou 100% silici asi tak 1/1000 s čistou vodou. Kápnete na intimku a mělo by to vytáhnout všechno špatný z těla pryč – ale nejsem doktor! Jen mi to poradila chytrá knížka Zdravé těhotenství přirozený porod od Inceborg Stadelmanna a funguje mi to). 


Oproti prvnímu trimestru mám hrozně moc energie, chuti tvořit, přestavovat, stěhovat se (i když nemám kam) a popadá mě uklízecí nálada – tak moc uklízecí a organizační, že si dokonce objednávám svou první žehličku v životě (i po dvou měsících tu leží stále zabalená – zapomněla jsem k ní koupit žehlící prkno).  Vyřazuju oblečení, zbytečnosti, kraviny, třídím … a objednávám oblečení, zbytečnosti a kraviny nové. Venku je ještě krásný teplo, sluníčko, … užívám si velký mikiny a mám pocit, že je na světě fakt krásně … no … a pak přišel třetí trimestr (momentálně jsem v jeho půlce). To nejnáročnější období, ze všech období, ale o tom zase příště.

 

Mějte krásný víkend.

Plný klidu – toho je teď všude nějak pomálu … a bagetek sestavených přímo na míru tý vaší duši.

Prcek v bříšku

Milý Atreyi …

 

Velikostí podle strýčka Googla (to není tvůj opravdovej strýček, to se jen tak říká) připomínáš větší řepu a na portrétu od pana doktora vypadáš trošku jako Michael Jackson, loutka ze SAW, nebo panenka Chucky … podle svý babičky jsi celej já a podle prababičky zase tvůj táta – upřímně, a teď se na mě nezlob, tohle žezlo teď klidně přenechám taťkovi, i když samozřejmě sama vím, že jsi ten nejkrásnější na světě, jen pan Mohamed není pan Drtikol, nebudeme si nic namlouvat. To jediný, co o tobě víme je to, kolik zrovna vážíš a že jsi zdravej jako buk – a to je teď to nejdůležitější.

Ještě jsi ani neotevřel oči na svět a už teď jsi mi ho celej otočil. Kdyby neměly pomeranče slupku, nejím celý den nic jinýho. Kromě nich ti ale chutná taky spousta jiných věcí a je ti celkem jedno co to je, když toho je hodně! Místo slanýho teď vždycky sáhnu radši po sladkým. Už přes týden máš chuť na Nasi campur a taky ti hodně chutnají všechny zeleninový omáčky a polívky. Musím přiznat, že jsem se zprvu trošku zlobila, že mi kromě bříška roste přiměřenou velikostí i zadek, ale už se nezlobím, protože vím, jak je příroda dokonalá a že to zařídila prostě jen tak, abych brzy nepřepadla♥. Hodně spolu chodíme na procházky s Dači (to je to stvoření, co si občas zavije, položí na tebe packu, hlavu, jen tak na tebe zírá a až se vyloupneš, budou z vás určitě nejlepší kamarádi) a taky jen spolu lesem, kde ti nahlas povídám o všem, co se mi honí hlavou, někdy i zpívám a doufám, že mě nikdo jiný, než ty, neslyší. A pak spolu taháme klacky. Doma si cvičíme, lebedíme ve sprše, dokud tátovi nevyplácáme všechnu teplou vodu, ale ze všeho nejradši se prostě jen válíme, píšeme a tvoříme – myslím si, že je to tak i kvůli tomu, že u toho můžeme být celý den v pyžamu, protože to nám teď prostě sluší nejvíc. A taky se do ničeho jinýho už pohodlně nevejdeme.

S tátou musíme na ten tvůj domeček neustále sahat a ujišťovat se, jestli se nám jenom nezdáš – my si o tobě dlouho nechávali zdát. Já ti ho pořád mažu olejíčky, aby nepopraskal – to je pak totiž průser, protože rekonstrukce je pracná a nákladná, a každý večer zíráme na to, jak si v něm tancuješ. Nejradši máš starý písničky a ve vaně si pravidelně trsáš na Smokie.

Babičky si nemůžou pomoct, takže máš už doma připravený nějaký oblečení a takovej úžasnej vak do zimy, který bych si od tebe nejradši půjčila, kdyby se mi do něj vešlo něco jinýho, než jen hlava. Teta, která miluje Harryho Pottera snad ještě víc, než já a říká dědem teplá sekaná, ti dovezla z Anglie krásný pyžamo s nápisem „malý kouzelník“, ale táta s dědou nesouhlasí – že prej né kouzelník, ale lyžař. Ale neboj se, oni si jen dělají srandu a ty můžeš být kýmkoli jen budeš (chtít).

Máš moc rád sarkasmus a hodný lidi, kterými se teď kromě rodiny obklopuješ úplně nejradši a jiný do svýho života teď pouštět ani nechceš.

 

Jsi zatím velký jako řepa, ale i přesto jsi ten největší zázrak, kterej se nám kdy v životě stal. 

Tak za tři měsíce naviděnou.

 

PS: I přesto, že jsem neuvěřitelně šťastná, jsi ze mě udělal ještě větší citlivku, než jsem kdy byla a to jak mi skáčeš po močovým měchýři jen co dočůrám? To má být sranda? Tyhle dvě věci, kamaráde … ty si spolu vyřídíme až budeš v pubertě!