Uncategorized

Stěhujeme se. Domů.

Jedeme domů. Po čtyřech letech jedeme domů s pocitem, že jsme našli vše, co jsme potřebovali najít. V sobě. A že jediné, co teď potřebujeme víc, než cokoli na světě je zapustit kořeny, protože korunu máme bohatou, ale chybí nám pevná půda pod nohama. To je asi ten domov. Ten, který si nesbalíte do batohu a nedá se vložit do srdce.

Zázemí.

Spousta lidí si myslí, že jsme blázni, když opouštíme tak krásnej kus světa proto, abychom začali žít zase v Čechách a možná mají pravdu. Možná jsme. Ostatně nám to říkají celý život, ale jen my sami víme, co je pro nás to nejlepší a co potřebujeme udělat – právě teď.

Žádné místo na světě není ráj, alespoň jsem takový nepoznala a i takové Bali má od ráje opravdu hodně daleko – mám dny, kdy to tady nenávidím, nic se mi nelíbí, je mi vedro, nemůžu dýchat a každý mě štve. Takový dny jsem měla i v Thajsku, Londýně, Čechách … a pak jsou ty dny, kdy milujete celej svět a všechno vám přijde krásný a správný … a vy tak nějak zjistíte, že to, co máte okolo sebe není ani zdaleka tak důležitý jako to, co si nosíte v sobě a s kým svý pocity sdílíte. Sdílení je důležitý.

Za ty čtyři roky jsme toho zažili opravdu moc. Možná až moc. A teď si nejvíc z celýho srdce přejeme klid, šťastnej domov, rodinu, přátele, pohodu a zdravou mysl i tělo – a ono to všechno se vším souvisí.

Zapustit kořeny.

Na Bali to nebalíme. Budeme se sem vracet, klidně i několikrát do roka. Budeme cestovat a žít snad víc, než kdy dřív. Budeme si užívat maličkostí, přírody a budeme se radovat ze života. Třeba doma, třeba všude na světě. Místo v moři se budeme koupat v řece a já už se konečně třeba začnu otužovat. Místo chození do restaurací budu vařit, snad brzo ve vlastní kuchyni – ani netušíte, jak moc se na to těším. Místo rýžových políček se budeme projíždět kolem krásných polí a místo šumění moře nám doma bude šumět les. Je to jako vyměnit modrou za zelenou – obě jsou nádherný a žádná nemá nic, co by ta druhá nemohla nahradit. Vždyť je to příroda!

Co se ale opravdu změní bude to, že se budeme moc vidět kdykoli s kýmkoli. Že nás nebude od víkendu s přáteli dělit tisíce kilometrů. Že budeme moc okamžitě vyrazit pod stan, na kurz vaření, šití, terapie … že je to všechno v našich rukou. Né v rukou pilota, kterým já nikdy moc nevěřím – nevěřím nikomu, kdo opravdu chápe, jak ten stroj může lítat. Ale v našich. V našich rukou, kterými chceme objímat lidi, který máme rádi a né jim jen psát. Rukama, kterýma si přeju vyrábět, malovat a ne jen zadávat úkoly přes půl světa.

A možná si myslíte, že si to těma rukama malujeme moc růžově, ale já tou růžovou maluju vždycky. A vždycky to nějak dopadne – a to je ta cesta na kterou je lepší prostě vyrazit, než se bát toho, co číhá v každým temným stínu, za každým stromem a jen se strachem krčet v koutě a přemýšlet nad tím, jaký by to bylo, kdyby …

Jedeme domů, abychom zapustili svý kořeny, protože víme, že bez nich u dál nemůžeme růst.

A to my chceme.

S láskou Anie

Uncategorized

A byla svatba.

Byla malá, skromná, milá a byla krásná.

Moc jsme si přáli mít svatbu ráno při východu slunce jako zrod něčeho novýho, čerstvýho a svěžího. Splnilo se nám to.

Budík jsme měli nastavený na třetí hodinu ranní. Když zazvonil, v celé vesnici nefungovala elektřina, takže jsme neviděli na krok a s myšlenkou, že se budu vdávat v rovných vlasech jako hřebík jsem lítala po útesu za křikozpěvu „bez vlnek se vdávat nebudu, bez vlnek se nevdám“ a myslela jsem to smrtelně vážně. Pravděpodobně z toho na podzim udělám folkovej hit.

Kdybych vám řekla, že jsem byla v pohodě, nebyla vůbec nervózní a všechno si to užívala, lhala bych vám. Bylo mi špatně, opravdu fyzicky špatně. Bolelo mě u srdce, motala se mi hlava a každý hlas s nápomocnou větou „co mám udělat, s čím ti mám pomoc“ se mi zavrtával hloub a hloub, i když jsem věděla, že to všichni myslí dobře.

Já si přála jen ten klid.

Okolo čtvrté elektřina naskočila, Natálka mi navlnila vlasy, posadily jsme do nich věneček, během tří minut jsem si obličej natřela krémem, korektorem zamaskovala pupínky, přepudrovala, načernila řasy, zvýraznila obočí, do ruky vzala kytku, povinně si cucla slivovice a ruku v ruce jsme s Lukym scházeli po schodech na pláž, kde už na nás čekala celá rodina, přátelé a Michal – náš kamarád, který je pro nás jen tím, že je neuvěřitelnou inspirací, a chtěli jsme, aby nás oddával právě on. (Míšo, moc ti za to děkujeme, nemohli jsme si vybrat líp)

Chvíli jsme si jen tak byli, po pár minutách začal Michal mluvit a já brečet – nevím, proč jsem si myslela, že mě jeho řeč nedojme stejně silně, jako reklama na psí granule … s ubrečeným hlasem jsme přečetli sliby, které jsme jeden pro druhýho napsali tak opravdově a upřímně, jak jsme to dokázali a slíbili si jen to, co si můžeme slíbit. Na krk jsme si předali svatební maly, které jsme koupili v kouzelným krámku v Ubudu, dali si pusu, další a další … a bylo to. Krásný. Splynutí.

Na útesu na nás čekala snídaně plná čerstvýho ovoce, hummusu, bagetek, zeleniny, melounovýho džusu a my si jen tak jedli, byli a trošku ospale mžourali … když vylezlo sluníčko nad útes, naskákali jsme do moře, bazénu a po pár desítkách minut nalezli všichni do malých, rybářských loděk, který nás okolo útesů vzali ke korálovým zahradám, kde jsme šnorchlovali mezi tisíce tvory, nejbarevnějšími korály, houpali se na loďce s mořskou nemocí – to jak kdo uznal za vhodný, nebo se v mým případě snažili jako víla v šatech proplouvat s ladností topícího se hrocha pod hladinou na kameru, což bylo neskutečně náročný a tak nějak tuším, že výsledkem nebude ladnej jednorožec, ale spíš slon v porcelánu – i když věřím, že kluci umí zázraky.

Po výletu loďkou jsme se převlíkli, najedli a padli.

Někdo na trávu, někdo do postele, ale všichni do jednoho. Nikdo se neopil, nikdo se nehádal, nikdo se … tak jo, někdo se. Bylo to klidný, milý, ospalý a pršelo nám štěstí.

Svatba je pro nás přechodovým rituálem, vytvořením nové rodiny. Je to o nás, pro nás.

A toho dne na útesu nevznikla jen nová rodina, ale taky nový přátelství a troufnu si říct, že i lásky.

Tak na lásku!

Neskutečně moc děkuju klukům z DIB production a jejich Kátě za obrovskou pomoc i prokecaný večer u Marcela. Za celou jejich přítomnost. Děkuju za Ondru Valu z www.ondravala.cz, nejen za první fotky, který jsou přenádherný, ale především za energii, kterou k nám přinesl. Pozdravujeme Elišku!

A děkujeme za všechny, kteří jste přeletěli půlku světa, aby jste ten den prožili s námi! Máme vás rádi ♥