Uncategorized

#sánžovichnízdo část 2.

Od prvního článku o našem vysněném bydlení uběhlo několik měsíců. Posunuli jsme se o pár kroků blíž – né o tolik, o kolik jsme doufali. Vyjasnili jsme si spoustu věcí, několikrát se nechali trošku oškubat, ale hlavně, hlavně jsme se o spoustě věcech poučili, mluvili o nich a snad se je naučili i řešit – to už ukáže čas.

Od tý doby, co jsme v Čechách, se vše už naštěstí hýbe tím správným směrem . Do cesty se nám vzhledem ke stavění staví spousta překážek, ale úspěšně je odstraňujeme nebo obcházíme – to nám jde díky lidem, kteří jsou šikovní už taky poměrně snadno a my jsme za to neskutečně rádi.

Přišli jsme na to, že je potřeba, aby i člověk, který pracuje na tom vašem snu dělal všechno s energií a nadšením. Když někoho takového najdete, začnou se hýbat ledy tím správným směrem a pod tou správnou energií snad roztajou i všechny papíry světa. Nebo shořej. Vášní. V opačným případě je to prostě krutá zima, ať je léto nebo zima.

Když jsme s Lukym přemýšleli , jaký typ domu chceme, rozhodovali jsme se mezi srubem, roubenkou nebo moderní dřevostavbou. Sruby se v místě našeho pozemku stavět nesmí, takže jsme je vyškrtli okamžitě – Luky to trošku obrečel, už se v něm viděl hrát kulečník a popíjet Jacka. Roubenky nám přijdou úžasný na víkend, na prázdniny a díky nízkým stropům a malým oknům je v nich sice krásně útulno, ale neumím si v ní představit aktivní život – potřebujeme prostor, světlo, hodně světla. Rozhodnutí pak padlo na pasivní montovanou dřevostavbu s dřevěným obkladem. Původně jsme chtěli domek opravdu maličký, ale když jsme počítali, kolik bychom chtěli jednou dětí a jak naprd je teď doma, když se nám všem chce čůrat ve stejnou domu, museli jsme naši představu o pár metrů nafouknout. Pasivní dům jsme přehodnotili na nízkoenergetický z důvodu otevírání oken – mám lehčí klaustrofobii a potřebuju všude neustále větrat jinak je mi zle a mám pocit, že nemůžu dýchat. Představa, že mám omezenou dobu na větrání, nebo vůbec žádnou je pro mě fakt horor, takže jsme volili alternativu.

Po několika večerech u vína s debatami, jak by to naše hnízdo pro život mělo vypadat přišla ta krásná část. Nakreslit si ten svůj dům snů na tom nejkrásnějším místě u řeky, kde dávají lišky, srnky i divočáci dobrou noc.

S proskleným štítem, abychom z ložnice koukali na vrcholky hor.

S velkým oknem u umyvadla, v koupelně i kuchyni.

S otevřenými chodbami i schodištěm.

S výhledem na louky, krmelce a lesy místo televize.

S velkými trámy. 

S krbem uprostřed.

S tak otevřeným prostorem, jak jen je to možný.

Až na pár drobností, které jsme museli přizpůsobit CHKO, je nakonec dům vyprojektovaný opravdu podle našich představ a mých kresbiček.Však my vám ho ukážeme, až bude hotový – Před Vánoci, protože i když všichni vyvalují oči do kdy to chceme stihnout, já už to mám domluvený s těma nahoře.

Za pár dní máme mít hotový stavební povolení, takže přípravy ke stavbě jsou na spadnutí, nebo spíš postavení? Na tom našem krásným pozemku, kde dávají lišky dobrou noc a můžete se tam kochat krásnou přírodou byl samozřejmě nějaký ten háček – na stavebním pozemku je několik metrů navážky a nejsou tam zavedené sítě, takže nás čeká opravdu spousta práce a takových těch nemilých věcí, který nejsou ani trochu milý, ale víme, že nám to všechno za to stojí. Že za těmi starostmi bude na konci fakt spousta radosti. Že se nám tam bude krásně žít.

Mezi telefony s projektantem a stavební firmou vymýšlíme s kamarádem truhlářem kuchyň, podlahu, postel i židle ze starýho dřeva, který má takový to hezký kouzlo a duši. Ptáme se lidí okolo nás co kdo umí a já už mám vybraný krásný deky a gauč a talíře a bylinky do kuchyně a háčkovaný houpačky a oblázky do koupelny, aby nám tam krásně masírovaly nohy … Žena.

Upřímně se klepeme na to, až bude za námi všechno to domlouvání, stavění základů, zavádění sítí a všech těch věcí, který řešíme poprvé v životě a ani trošku jim nerozumíme. Těším se na to, až se o to budu moc podělit s vámi v konkrétních tipech, který vám celý ten proces můžou zjednodušit nebo alespoň neznepříjemnit – zatím vám k tomu můžeme říct jen jedno – vybírejte si pečlivě, komu svěříte tenhle váš sen do rukou. Ptejte se a čtěte reference a zase se ptejte a objíždějte a porovnávejte a zase se ptejte, ať se nespálíte. My si teď pěkně foukáme bříška prstů, ale víte jak, když nejde o život … však ono to všechno dopadne jak má a nemá cenu se nad tím čílit a kazit si dny a dělat si vrásky, který nejsou od smíchu. Vždyť tím se stejně nic nevyřeší! :)

Mějte krásný den a my jdeme zase obvolávat a shánět a urgovat a zjišťovat … a taky trošku snít. To nám jde. 

 

fotky: www.pinterest.com

Uncategorized

Když říkají, že to nezvládneš.

Věřím víc dětem, než dospělým. Možná proto, že děti v sebe věří.

Jako malá jsem si moc přála být modelkou, jenže mamka mi říkala, že na modelku musím být vysoká a mít rovný, krásný nohy. Svýho snu jsem se vzdát nechtěla a tak jsem vymyslela, že až budu dospělá, udělám modelingovou agentru pro skřítky. Aby si i malý holky mohly plnit sny! Během dalších let jsem chtěla být zpěvačkou, i když jsem neuměla R ani Ř, na to jsem ale vyzrála tím, že jsem si skládala písničky a básničky bez těhlech prokletejch písmenek. Byla to fuška, ale v tu dobu mnohem menší, než se to naučit.

Ve škole mi říkali, že se svým „lajdáckým“ přístupem, nikdy ničeho nedosáhnu – upřímně, nikam jsem nedosáhla, pořád mám proklatě málo centimetrů i na prostřední polici s hrníčky v kuchyni. Říkali mi, že nemám odmlouvat, že se nemám ptát, že mám radši sedět, mlčet a moc se nevyjadřovat, protože jsem ještě malá a nic nevím, protože jsem přece DÍTĚ, zatímco oni dospělí, chytří bohové. Měli pravdu, když jsem se ptala proč můj spolužák Martin brečí, rozbil mi o hlavu lopatku, kterou zrovna nabíral jablíčko, který ve vzteku rozkopal. To bolelo, ale stejně jsem se ho potom zeptala, proč mi omlátil o hlavu tu lopatku …

Když jsem se ve čtrnácti rozhodla, že se budu živit focením, říkali mi, že nemůžu, protože technicky nic neumím a jsem ještě dítě. Každý víkend jsem měla plný placenejch zakázek. Neříkám, že ty fotky byly dobrý, ale lidem se to líbilo a mně v tu dobu taky. Říkali mi, že bez vysoký školy a praxe NIKDY nenajdu skvělou práci v oboru. Vybrali mě do prestižního bytovýho studia hned po škole, bez pořádný praxe a vysoký školy před těmi, co tohle všechno splňovali. Nabídli mi úžasnej plat, ale s tím i pracovní dobu, kterou jsem pracovat prostě nechtěla. A tak jsem s díky odmítla a rozhodla se, že pro nikoho pracovat nebudu. Životní chyba říkali.

Rozhodli jsme se bydlet v zahraničí a všichni mi říkali, že to bez dobrý angličtiny nezvládnu. A zvládla jsem. Zvládla jsem to všude, i když ani po čtyřech letech v cizině nemůžu říct, že by moje angličtina byla perfektní. Určitě ne, na jazyky jsem fakt tele, ale nestydím se mluvit a nestydím se zeptat, nebo nadhodit výraz, že vlastně nic nechápu a nerozumím ani slovo … tak jo, teď kecám, někdy souhlasně kývám, i když vůbec nevím, o čem to mluví.

Říkali mi, že stejně jen povídám a do Asie se neodstěhujeme. Že to tam nezvládneme. Že máme málo peněz a že to není tak snadný, jak si představujeme. Že pozemek na pláži už na Bali není a že to, co hledáme nikdy neseženeme. Že lidi jsou svině. Že nás okradou. Že jsme moc důvěřiví a to se v dnešním světě nevyplácí. Říkali mi, že v dospělosti se už R a Ř nenaučím, rozhodně ne sama za pár měsíců, když jsem se to nenaučila v dětství.

Říkali mi, že jsem moc velkej posera, že to stejně neudělám. Říkali mi, že na napsání knížky jsem moc mladá, že tisíc kusů je moc. Že nemám dostatek talentu, že mám málo zkušeností, že jsem moc a nebo zase málo. Říkali nám, že uživit se online nezvládneme, že náš vysněnej pozemek neexistuje, že mladý lásky dlouho nevydrží, že se spolu sami dva zblázníme, že to brzo vzdáme. Že jsme moc velcí snílci a že nás skutečnej svět brzo shodí zase zpátky na zem z obláčku.

Lidi toho tolik napovídají, ale to všechno, co oni sami říkají, neříkají vám, ale sami sobě.

Lidi mluví o skutečným světě, ale každý z nás má ten svůj skutečnej svět jinej. Já ho mám momentálně plnej kapek, co mi bubnujou na okno a mně se u toho krásně píše a čaj chutná tak nějak líp a venku to hezky voní, zatímco soused má ve svým světě zkurvený počasí.

Když mluví ostatní o tom, co nezvládnete, neznamená to, že to nezvládnete vy, znamená to, že si to oni sami neumí ani představit. Já už věřím a věřila jsem vždycky, že my lidi dokážeme všechno, co budeme chtít. Ať už s talentem, nebo bez, ať už s prostředky, podporou, nebo bez nich, ať už správně, nebo úplně jinak, ale dokážeme to, protože když si to umíme představit, už to vlastně z části máme. V sobě – a tam je to stejně nejlepší.

Tak tohle je pro všechny z vás, co věříte, ale říkají vám, že … Naslouchejte jim, pokud to chtějí, ale neposlouchejte je. Jen vy sami víte, co v sobě opravdu máte. Tam hluboko uvnitř, pod všemi těmi vrstvami názorů, pravidel, značek … tam v každým z nás je ta malá Áňa, která udělá agenturu pro skřítky, protože má moc krátký a křivý nohy na modelku. Tam v každým z nás je dítě, který není omezený pravidly, ale jen a pouze svou vlastní fantazií.

Tak ho pusťte ven a uvidíte jakou vám udělá radost!