Uncategorized V horách Ze života v ...

Omdlívací typ

Tak tu teď sedím v čekárně, za pár minut do mě nalijí pulitr přeslazenýho “čaje”, než mi vezmou znovu krev kvůli testům na těhotenskou cukrovku. Je mi lehce na omdlení a mám konečně chvilku na psaní. Kromě napsání článku jsem tu chtěla taky vyřídit všechny ty psavý, internetový resty v podobně xxx nezodpovězených emailů (pokud stále čekáte na odpověď – snaha je obrovská, věřte mi) technika jde proti mně. Snažím se tu připojit na všechny možný sítě včetně tý bez hesla s názvem Pítův Pokojíček, zapínám hotspot na telefonu … a nic. Chyba. Počítač mi to hlásí pořád dokola místo toho, aby to opravil.

To je jako když na vás někdo křičí “uklidni se!”. 

Vy to víte! 

Jen holt nevíte, co s tím! 


Už jsem vám někdy říkala o tom, že jsem omdlívací typ? A to mi ani nemusí brát krev. Mám tak nízkej tlak, že mi sestřička při měření tlaku nalačno hlásí, že jsem podle tabulek v podstatě mrtvá. To, že jste v podstatě mrtví je dobrý vědět …

Vědět o lidech, že jsou omdlívací typ je důležitý a lidi by to při představování neměli vynechávat, nadal mi před pár lety kamarád Cyril. 

Znali jsme se pár měsíců a pravidelně jsme spolu jezdili na intr do školy.

Byl krásnej zimní den a náš vlak měl zrovna výluku. Tak to nebyl zase tak krásnej den. 

Všichni jsme se nacpali v zimních bundách do autobusu a já po pár minutách poznala, že to není úplně dobrý.

Poprosila jsem tenkrát asi padesátiletýho pána vedle sebe, jestli bych si nemohla alespoň na chvilku sednout, že mi není dobře … otočil se na paní vedle sebe a prohodil “no rozumíte tomu? Ty dnešní mladý …” podle toho, že mu pusa jela vím, že tohle konec jeho stížností na dnešní mládež nebyl, ale to už jsem neslyšela, protože jsem sebou sekla. Cyril mi potom řekl, že až se příště s někým seznámím, mám mu hned nahlásit, že jsem omlívací typ. Jelikož byl Cyril moc dobrej kamarád, dala jsem na jeho rady a při seznámení s Lukym jsem tuhle zásadní informaci už nevynechala – poučen tedy byl, né že né … a i přesto …

Uf. Tak už je ta šťáva ve mně. Teď už se mi nechce omdlít. Teď spíš přemýšlím, jestli nebudu zvracet. Fuj. Ne, nebudu! To dám! Pokračujeme dál.

Byl krásnej letní den v Londýně, čekali jsme spolu na autobus a já cítila, že to na mě jde. Rychle jsem do sebe naházela pár kuliček hroznovýho vína, když se před námi otevřel ten červenej double-decker. Pamatuju si, že jsem Lukyho chytla za ruku a varovně zahlásila „omdlím!„. Když mě za ní on zatáhl a vyslovil “rychle dozadu, to dáš!”

Probrala jsem se opravdu na zadní sedačce. 

Luky se do mě snažil nacpat nějaký sladký pití.

Nohy mi nahoře držely dva černoši.

Sukni jsem měla staženou až pod prsama a na svět řvaly moje růžový kalhotky s kytičkama.

Síla toho okamžiku je srovnatelná i se svatbou, jen … jaký jsem měla na svatbě kalhotky si už nevzpomínám.

Víte, co mě na tom omdlívání vždycky neuvěitelně fascinuje? Jak sebou člověk sekne a za pár vteřin “našeho času” se mu stihne zdát celej, dvouhodinovej film o putování džunglí. Jak reálný ty sny jsou, úplně jiný, než ty, který se nám zdají ve spánku … 

 

Pán sedící za mnou pomohl “cizí” paní do kabátu. Věnovala mu úsměv a pár milejch slov “oni kavalíři ještě nevymřeli?”

Je tady krásně v tý čekárně.

Já čekám tak ráda. Mám při tom čekání tolik času …