M(o)udruju

Nuda. To nejlepší, co se nám může stát?

„Já bych taky chtěla dělat to, co mě baví, ale nevím co to je!“

Na práci, kterou milujeme totiž není nejtěžší ji dělat, jako ji spíš najít. Pozoruju. Mám okolo sebe spoustu lidí, kteří by si nejvíc na světě přáli zjistit, co je vlastně baví, ale ať zkouší cokoli, nemůžou objevit to „svoje“. A protože my lidi, kteří děláme něco, co nás baví, vypadáme jako lidi, kteří ví (přitom nevíme vůbec nic, prostě jen děláme, co nejlíp umíme, nebo se tak alespoň tváříme) často se nás někdo ptá, jak TO najít. A potom taky jak se tím začít živit, uspět, nezbláznit … ale to je zase jiný příběh.

Nemyslím si, že jsem někdo, kdo by měl druhým radit. Nejsem tady na světě moc dlouho a ve svý hlavě mám někdy ještě větší binčus, než v šuplíku s ponožkama – a ten vidět opravdu nechcete. Jediný, co můžu předat dál je jen to, co jsem sama prožila … A tak jsem si přemýšlela nad tím, jak jsem to zjistila já. Jak jsem vlastně začala tvořit? Kdy jsem poprvé dělala to, co dělám teď? Kdy jsem tvořila, psala, kreslila, fotila … vymýšlela kraviny, jak tomu říká babička … až jsem došla celých dvacet let zpátky k Áně, která všechny ty věci, co dělám teď já, dělala taky, protože se prostě prach(s)prostě NUDILA a z tý nudy vymýšlela, co dělat. Cokoli. Zabavit se. A tam to vzniklo.

V dětství, kdy nás rodiče nemohli posadit k internetu, protože prostě nebyl a my z tý „nudy“- z tý neskutečný spousty volnýho času, začali v lese stavět bunkry, vymýšleli si hry, lezli po stromech a … třeba taky zpívali na záchodě Důňky žálky a co jááá … . Z nudy jsme s holkama celou zimu po školce/škole malovaly, navlíkaly korálky, vyráběly, stříhaly látky, sešívaly … z nudy jsem si kreslila vysněnej pokojíček a v pubertě si ten svůj tisíckrát přemalovávala a přestavovala. Milovala jsem vymýšlet a vyrábět dárky. Vymýšlet a vyrábět cokoli. Fotit. Psát. Dokázala bych to dělat celý dny. Někdo sbíral známky, sportoval, hrál na hudební nástroje. Někdo se učil nazpaměť vlajky, četl knížky o historii … někdo se rád učil, studoval věci pro mě nepochypitelný. Dodnes. Počítal příklady, stavěl domečky ze špejlí, nebo slepoval papírový letadýlka … Později, když už jsem měla počítač jsem z počátku z nudy a později z obrovskýho zájmu fotila “umělecký” autoportréty a pak jsem se z nudy sama naučila základy photoshopu, vymýšlela fotky, psala jsem úvahy … 

 

A pak jsem „vyrostla“ a zatoulala se.

V tom, co bych měla, co má “budoucnost” né co JE MÁ budoucnost. Šla jsem studovat něco, co jsem do tý doby milovala, ale místo toho, abych se do toho nořila víc a víc se většina chuti a tvořivosti vypařila v pravidlech, termínech a v tom, co musím … vždycky se všechna moje chuť tvořit vypařila nad hrncem s pravidly … 

 

A teď se prostě jen vracím zpátky ke všemu, co jsem milovala, když jsem se vlastně úplně na začátku nudila … Vracím se k věcem, který jsem šla jako malá dělat, když jsem nic nemusela. Sama od sebe. Bez organizovaných kroužků, učitelů, návodů a pravidel … a až potom, co jsem si je zamilovala jen tak, jsem se začala ptát, chtěla jsem vědět víc, chtěla jsem se učit … Teď dělám vlastně jen to, co jsem dělala vždycky a vždycky mě to bavilo. Ať mě v tom někdo podporoval, nebo to bylo všem jedno. V době, kdy jsem to nemohla ukázat celýmu světu, ale jenom svý mamce, kamarádce a babičce, která si na to musela vzít brejle. Dělala jsem to pro sebe i pro ostatní prostě jen proto, že mě to bavilo bez jakýhokoli očekávání, že z toho něco budu mít. Dělám to, co jsem vždycky dělala „jen tak“, protože mi to dělalo radost. Forma se časem proměňovala, ale základ zůstal stejnej. Důležitej korpus.

A ono to bylo asi TO ono. Nepřemýšlela jsem nad tím. Šlo to přirozeně, nějak samo …  tam to možná je.

Kdybych to jednou náhodou, někde časem a životem ztratila a chtěla znovu najít, hledala bych u tý copatý holky v tom, co jí šlo s lehkostí, naprosto přirozeně a vlastně úplně samo. 

 

Jo. Tak bych to udělala. Asi.


Často vymýšlíme sobě, dětem, kamarádům program za programem, abychom se nezačali nudit … a přitom ta „nuda“ je někdy třeba to nejlepší, co se nám zrovna může dít.