Tenhle článek chtěl čas, hodně času.. nasedla jsem do letadla, zvedlo se ze země, rozklepaly se mi kolena a já se bála že umřu. Často se toho bojím, bojím se smrti a tam někde ve vzduchu, několik kilometrů vysoko jsem přemýšlela, čeho se vlastně opravdu bojím.
Nikdo z nás smrt nezažil, neví jak vypadá a lidi, kteří jsou „napojeni“ ví, že smrtí nic nekončí, že schránka je opravdu jen schránka – to tělo, zevnějšek, na kterým si všichni dáváme tak záležet a neznamená vlastně nic.
Víme, že duše nemůže umřít – protože prostě nemůže.
Věříme na duchy, občas je vidíme.. mráz nám běhá po zádech a snažíme si logicky vysvětlit, jak může být tohle možný – nejde to, protože na tohle je logika krátká. Čteme o světlech, pocitu smíření, naprostýho štěstí a něčem, čemu se říká bytí.
Máme strach z konce. Máme strach z toho, že zmizíme z povrchu a z toho, co bude pak. Často nad tím přemýšlím a pomalu tím poznávám samu sebe – víc a víc. Zjišťuji, že se nebojím toho, že jedou zemřu – bojím se toho jak a snad ještě víc než smrti vlastní se bojím toho, že mi umře někdo blízký. Mám strach z bolesti, z toho, že budu trpět. Bojím se toho, že nestihnu prožít a zažít všechno co v životě chci, s tím, s kým chci. Bojím se toho, že se nestihnu rozloučit s těmi, který na světě nejvíc miluju a bojím se toho, že uvidím, jak se trápí a já za nimi nebudu moct přijít a obejmout je.
Bojím se samoty. Nejvíc na světě se bojím samoty.
Teď vám řeknu krátký ale opravdu smutný příběh od Ruperta. Jeho maminka pracovala na natáčení Bondovek v roce 1967 ve Španělsku a malý Rupert za ní přiletěl na prázdniny. Když se vracel domů, maminka Barry ho posadila na ranní letadlo, aby se stihl vrátit na internátní školu do Anglie zatímco ona letěla letadlem večerním. Rupert doletěl v pořádku domů. Její letadlo spadlo a ona zemřela.
Život nám občas staví do cesty neuvěřitelný překážky, zvraty a zkouší nás – neustále nás zkouší. Jediné, co můžeme udělat je přijmout, že nejsme nesmrtelní, že všechno kromě vesmíru kolem nás je pomíjivý – štěstí, smutek i ten život..
Běžte ven, dýchejte čerstvý vzduch, poslouchejte jak pod vámi křupe suchý listí. Zkuste být v daný moment opravdu na tom místě – myšlenkami. Neodkládejte věci, který vám dělají radost kvůli povinnostem. Nečekejte pořád na něco a hlavně říkejte lidem, který máte rádi, že je máte rádi..
Vesmír si to totiž občas naplánuje jinak, než my.. vznášíme se na vlnách.
S láskou Anie ♥
