Uf, první článek z ostrova! Dneska se vám ještě nebudu rozplývat nad tím, jak nádherné to tu je.. o tom se tu zmíním ještě asi tisíckrát, dneska vám chci napsat, proč byla tohle nejhorší cesta našeho života, jak jsme se cítili totálně na dně a jak jsme to nakonec všechno zvládli!
Let z Prahy do Istanbulu probíhal až na velký turbulence dobře, velkým překvapením bylo, že tam chumelilo! V Turecku! Na další letadlo do Bangkoku jsme měli čekat 4 hodiny, bohužel špatný počasí zapříčinilo zpoždění a my vzlétli až o hodinu a půl později.. Let do Bangkoku taky v pohodě, až na to, že jsem se celá (nejspíš díky antibiotikům) osypala po celém těle, hořel mi obličej, bolelo mě v krku, nemohla jsem se dostat k lékům, které jsem nechala v kufru a letušky mi řekly, že mi prostě nic na bolest dát nemůžou.. no ale to byl opravdu jen začátek.
Jsme na letišti a začneme shánět taxíka, který by nás odvezl na letiště druhé, zjistíme cenu, Lukáš jde do bankomatu vybrat peníze a.. nic! Bankomat tvrdí, že je špatně pin, my ale víme, že je dobře.. někde se stala chyba, nevíme kde, letadlo nám letí za 2 hodiny a my ani nevíme jak se dostaneme na letiště, jak taky bez peněz? Zaměstnavateli na Samui nemáme jak dát vědět, protože nemáme peníze na hovor natož na sim kartu a na wifi se prostě připojit nedá. Lukáš oběhává informace a snaží se zjistit co máme dělat, já mám horečku, neskutečný hlad a pocit, že každou chvilku omdlím. Naštěstí nám paní ukázala autobus, který nás sveze zadarmo přičemž ale upozornila, že si není jistá, jestli náš let stihneme.. no super, prostě to musíme stihnout!
Dorazíme na druhé letiště, utíkáme s kuframa jak o život, přejíždíme nohy Thajcům (určitě si mysleli, že jsme nevycválaný Rusáci) a ptáme se každýho kravaťáka na náš let, samozřejmě, že naše odbavení bylo až na uplným konci letiště, přiběhneme tam, pán nám projede kufr, zkontroluje letenky.. a zavře, přijít o minutu později, neměli by jsme šanci to stihnout!
Přiletíme do Surat Thani (pevnina kousek od ostrova) kde na nás čeká trajekt na Samui, na jednu stranu se nám hrozně ulevilo, na druhou nám začalo vrtat hlavou, jak se vlastně dostaneme z přístavu, když nemáme simky aby jsme mohli zavolat v kolik si nás má šéf vyzvednout a nemáme peníze na to, vzít si taxíka. Vypadalo to fakt jednoduše, prostě se zeptáme Thajců, jestli nám půjčí telefon a zavoláme si.. Říkám vám, asi 10 nás odmítlo, prostě nepůjčili! Seděli jsme na tom trajektu, kolem nás tma, já začala brečet zoufalstvím, tím jak mi bylo zle a pořád jsem neměla prášky, tím jak neskutečný jsem měla hlad a žízeň, s vidinou toho, že budeme muset jít asi v noci 40km pěšky neznámo kam, neznámo kde..a taky jsem myslela na mamku/ky, která se doma klepe strachy, co s náma asi je.
Nevím co se stalo ale Lukáš to zkusil ještě naposledy, zeptal se staršího páru, ti dva neuměli ani slovo anglicky ale ten telefon nám půjčili! Zavolali jsme si – a… takovej balvan mi ze srdce snad ještě nikdy nespadl!
Všechno dopadlo jak mělo, jsme teď zase o něco chytřejší – vždycky mít sebou hotovost, jídlo od maminky, která vám ho určitě strká do tašky, plán B. kdyby náhodou něco a taky – hlavně toho nejlepšího chlapa na světě, toho, na kterého se můžete v každé situaci spolehnout!
Brzo bude víc fotek, zatím nebyl tolik čas fotit, tak alespoň něco málo z první procházky :) PS: teplejší vodu jsem v životě nezažila!
Phew, the first article of the island! Today, I will not mention yet of how wonderful it is here .. about it, I will mention more about thousands, today I want to write, why this was the worst journey of our lives, how we felt totally at the bottom and how we finally all made it!
The flight from Prague to Istanbul ran up to the big turbulence but that was fine, big surprise was that there snowing! In Turkey! On the next plane to Bangkok we had to wait, unfortunately, bad weather caused delays and we flew up to an hour and a half later .. Flight to Bangkok fine too, except that I’m due to illness was not quite right, it hurt me neck, I could not get to medicines, which I left in a suitcase and flight attendant told me they can not give me medicines .. but it was really just the beginning.
We’re at the airport and we are looking for a taxi that would take us to another airport. We find a price, Lukas goes to the ATM to withdraw money and… nothing! ATM argues that the pin is wrong, but we know that it is correct .. something was wrong, and we do not know what, our plane leaves in two hours, and we do not know how to get to the airport. We have no way to contact employers on Samui, because we have no money to call or sim card and wifi nowhere too. Lukas seeking information and trying to figure out what to do, I’ve got a fever, hunger and surreal feeling that at any moment to faint. Fortunately the lady showed the bus that we ride for free while but noted that they were not sure if we manage our flight .. but it just have to get done!
We arrive at the second airport, we run with baggage, and we ask everyone on our flight, of course, that our clearance was up to the very end, the airport, come running there, the Lord will suitcase passes, check flights and closes. If we had come a minute later, we would not have had a chance to catch!
Arrive in Surat Thani (Mainland short distance from the island) where we can expect a ferry to Samui, on the one hand we are terribly relieved, the second we began to wonder, how did we get from the port when we do not have sim card so we could call. It looked really simple, just ask Thais if they lend us the phone .. About 10 of them refused to simply borrow! We sat on the ferry, the darkness around us, I started crying in despair, that as I was sick and I still did not have pills, the unreal how I was hungry and thirsty, with the vision that we have to go about 40 km walk at night .. and I thought of my mother, who knocks at home for fear of what happened to us.
I do not know what happened but Lukas tried it last time, he asked an elderly couple, both of them did not speak English but we borrowed the phone! We called – and … that boulder from my heart perhaps never fell!
Everything went as it should, we now turn a little smarter – always carry cash. Or Plan B – especially the best boyfriend in the world, the one on whom you can rely on in any situation!
