Archiv rubriky: V horách

Uncategorized V horách

Jak jsem měla NEradost

Ahoj moji milí, máte mě zpátky. Já vás. Víte, já čekala na to, jestli mi to začne chybět, jestli mi i vy začnete chybět a vzhledem k tomu, že teď píšu – chybělo mi to. Já si chyběla.

Abych vám vysvětlila co se dělo … upřímně jsem měla totální pocit NElásky sama k sobě a v duši NEradost. Bylo mi smutno, sakra smutno a hlavu mi zaplavovaly desítky myšlenek na to, proč tu jsem, jestli dobro vítězí nad zlem a láska nad nenávistí, co bude po smrti, co je před narozením, jestli karma opravdu funguje, jestli má tohle smysl, kdo já vlastně jsem, co chci předávat … Na poslední otázku jsem odpověď znala. Jasnou. Chci předávat čistou radost, lásku, svý pravdy, který nemusí být vůbec pravdivý, ke světu, k lidem, planetě, tvořivost … jenže když něco nemáte, nemůžete to předat dál, protože i vám samotným to chybí. Logicky. A tak jsem nepsala a jako bych tady v tom světě neexistovala.

 

Byla jsem jako náš byt – je v něm bordel. Celý ráno uklízíte, ale jakmile se nesoustředíte, za pár hodin je zase zpátky a vy netušíte, jak se to sakra stalo!?

 

Kurýrovala jsem si duši celou sérií HIMYM, přečetla jsem knížku od Verči Kašákový, kterou mi poslala a moc jí za ní děkuju, vyluštila jsem desítky křížovek, hodně jsem psala i prala a následně to mazala. Vařila jsem, pekla a jedla (povedl se mi skvělej guláš, brzy vám sem hodím recept), hodně jsem se procházela a hlavně, hlavně jsem vyšívala korálky na bundu (že vy jste čekali něco hlubokýho?) – to tvořilo značnou část mých dnů a celkem ta blbárna zabírala, protože zatímco chytáte korálky, pouštíte myšlenky a ne naopak. Většinou. Taky jsme nechali „krásně“ polepit Karla. Vybrali jsme mu nádhernej, oku lahodící, okrovo-béžový kabát … místo okrový a béžový přišla žlutá a bílá a tak jsme to tak nechali, že Karel asi má být trošku nevkusnej a že to vlastně nevadí. Hlavně aby byl zdravej. Karel i Luky už konečně.

 

Je nehezkej pocit nemít se rád a cítit se tak nějak sám. Na všechno, na světě, na všechno na světě.

i přesto, že kolem sebe máte rodinu, přátele, nejlepšího manžela na světě a každou minutu vám cinkne telefon.

Continue reading

Uncategorized V horách

Můj život s Dači

Víte, já vám to řeknu narovinu.

Ona mě někdy tak neuvěřitelně sere štve prostě sere.

Třeba když se navlíknu do svýho chlupatýho overalu a ona mě začne kousat zběsile do stehna, jako že si chce hrát s parťákem, který je stejně chlupatý, jako ona.

Když se rozeběhne, skočí za mnou na gauč a v letu shodí ze stolku všechny svíčky, oblíbenej hrneček i misku – všechno samozřejmě ručně dělaný a ještě plný.

Když mi v sedm ráno hupsne do postele, předními vyskočí na parapet, že chce na procházku, hodit bobek, čůrat … zadními mi drtí záda, krk a v nejhorším případě hlavu.

Nebo když přijdeme z procházky, proklouzne mi mezi dveřmi a celá od bláta vlítne na gauč, kde se pořádně vyrochní.

Když vylije svůj kýbl s vodou (Dači miska nestačí, takže má misku téměř o objemu kýblu) po celý kuchyni.

Když si nahlas prdne, lekne se zvuku, který vydala a začne se za svým prdem dokola honit.

Když jdeme na procházku, ona se na vodítku rozeběhne, já se po ledu smeknu, spadnu na břicho a dobrý 3 metry mi trvá, než jí svým „stůůůůůůj“ opravdu zastavím.

Když okouše listy u kytky, nebo když se s Patapufou honí po pokoji a smetou všechno, co jim stojí v cestě.

 

Sušák s právě vypraným prádlem, barvy, židle, knížky, stůl, kameny, škrábadlo, mě, všechny tajný sny, klid a pohodu … prostě všechno!

 

Continue reading