Archiv rubriky: Ze života v …

Domov Uncategorized V horách Ze života v ...

Jak se staví domov. DÍL 1.


Když jsme si s Lukášem před dvěmi lety (tenkrát ještě na Bali) snili o tom, kde bychom chtěli jednou žít, měli jsme v tom oba jasno. Táhlo nás to na hory, do kopců, lesů. Tam kde voní jehličí, zurčej potůčky a když se ráno vzbudíte, pod okny se pasou srnky … a taky tam už téměř nejsou stavební pozemky – neuvěřitelný díky za to!

Společně jsme si zkusili žít v hlavní metropoli – Londýně. Ve městě, vesnici i na samotě a tam nás ♥ taky táhlo nejvíc. Naše obrovský přání bylo bydlet na polosamotě – na kole si ráno dojet pro čerstvý pečivo, zeleninu od souseda (protože mně všechno umře), děti přitom dovézt do školky a za pár minut být doma, kde to vypadá jako na konci a začátku všeho. Okolo louky, les v povzdálí, všude bylinky a hlavně ten horskej vzduch a potůček. Mít u domu řeku … a zároveň mít možnost sednout kdykoli do auta a být za pár desítek minut ve městě.

Když jsme před dvěma lety přijeli z Bali na měsíc do Čech za rodinou a kamarády, začalo pro nás taky velký hledání vysněnýho místa pro náš budoucí život. Všichni nám říkali, že nemáme šanci za tak krátkou dobu pozemek najít a když jsme jim vylíčili naše představy, začali se smát „to nemáte šanci, takový už najdete jen v pohádkách od Lady“. Proti tomuhle „nemáte šanci“ jsme se už jsme se naštěstí dávno obrnili a začali hledat s tím, že do měsíce ten náš pozemek prostě najdeme.

Náš plán byl jasnej. Objíždět místa, která se nám líbí, v katastru dohledat, jestli je vyhlídnutý pozemek stavební, najít si majitele a doufat, že se někdo chce něčeho tak krásnýho zbavit. Obcházeli jsme starosty i hospody – protože v takový hospodě se toho ví víc, než v těch našich internetech, ale všechno se to zdálo marný. Lidi, kteří mají peníze, hodně, hodně moc peněz, totiž už léta skupují pozemky na horách. Né jeden, dva … podle mě vždycky přijedou do těch vesniček, s rádiovkou na hlavě, vejdou do tý místní hospody mezi štamgasty, pěstí uhoděj do stolu a zvolaj „všechny si vás kůpím!“ a kůpí.

Po staru to teda nevyšlo, takže jsme začali bloudit v internetových vodách. A ejhle! Na asi desáté stránce Googlu – tam, kam se už nikdo nedívá jsme objevili to NAŠE místo u maličký, místní realitky. Na místo jsme se brodili asi metrem sněhu (cesta k němu sice vedla, ale byla nezpevněná a neprohrnutá). Ze sněhu tam trčelo pár balíků slámy … ale ten božskej klid … . Pán nám řekl, že na tom místě dřív stála pila, kterou před x lety zbourali a teď je tam spíš taková skládka, kterou jsme (možná i naštěstí) neměli šanci vidět. Metr sněhu je přece jenom metr sněhu. A tak jsme se trošku slepě zamilovali, plácli si a začali plánovat dům.

Pan Pfeifer, který nám prodal pozemek nám doporučil „skvělého“ projektanta – my jsme hrozně důvěřiví, až naši rodiče rádi říkaj – úplně blbý – takže jsme s ním podepsali smlouvu, zaplatili mu, já nakreslila náš vysněný dům a odjeli jsme zpátky na Bali. Pan projektant měl udělat projekt domu a obstarat všechny stavební povolení mezitím, co jsme byli pryč, abychom nemuseli po našem příjezdu už nic vyřizovat, ale začali rovnou stavět – jelikož jsme žili téměř 5 let v cizině, neměli jsme doma žádný zázemí a každý, kdo se odstěhoval od rodičů a žil několik let sám ví, že vrátit se domů je trošku vztahová vražda. Ne mezi partnery. Mezi rodinou. Mezi všema. Je to taková masová vražda, která probíhá mezi neumytým příborovým nožem, ztraceným klíčem od domu, otevřeným oknem za deště a dřevěným kolíčkem na bílým tričku. Jenže pan projektant byl nejen dle slov paní na stavebním úřadě člověk, který snad v životě žádnej projekt nedělal. Za půl roku práce neudělal téměř nic. Po našem příjezdu jsme se rozloučili. Našli si úplně jinou firmu, jiný lidi, začali to celé znovu a modlili se, aby si pana J.Š. už nikdy nikdo za projektanta nevybral.

Pokračování příště

 

Pár malých tipů pro vás, pokud hledáte pozemek.

  • Pokud hledáte pozemek pro stavbu, poohlížejte se po stavebních pozemcích. Ne loukách apod… mně to přijde jako samozřejmost, ale spoustě lidí třeba ne. Pokud hledáte pozemek na horách, nedívejte se jen na pozemky ale i na starý, polorozbořený chatičky, které se dají zbourat, případně zrenovovat.
  • Než pozemek koupíte, zjistěte si, jestli je zasítěný! My předpokládali, že je, když na něm stála pila, ale chyba lávky. Ušetří vám to spoustu času, peněz a starostí.
  • Projektanta domu vybírejte opravdu OPRAVDU pečlivě! Sežeňte si několik referencí, sepište smlouvu o tom, co musí projekt obsahovat (voda, elektřina, odpady, cojávim …) a termín odevzdání KOMPLETNÍHO projektu na stavební úřad. Prostě nebuďte hloupí jako my a nechte si poradit od někoho, kdo tomu opravdu rozumí. Nepodceňujte to.

 

  • NEJSME ODBORNÍCI, PROTO TENHLE ČLÁNEK NEBERTE JAKO NÁVOD, ALE JEN JAKO NÁŠ PŘÍBĚH A NAŠI ZKUŠENOST.

Uncategorized V horách

Tělo&Duše

Před pár týdny nám na našem tripu Marťa s Ondrou povídali o pobytu, po kterým se cítili jako by lítali. My si lítáme rádi, to víte všichni, a tak se nemůže nikdo divit, že jsme to vzali hopem a jeli tam. Na farmu Koldín, kde se o nás starali tak, jako bysme byli jejich vlastní a čistili (jsme) naše těla i duše, abysme se cítili co nejlíp, měli plno síly, energie, nezbylo v nás nic, co tam nepatří, předešli jsme různým nemocím, nebo vyléčili to, co nás tam přivádí a byli na tom světě zase ještě o kus radši.

 

Pro spoustu lidí je pobyt tím určitým milníkem v životě, kdy si uvědomí, jak opravdu chtějí žít a co podstatnějšího – jak se chtějí cítit. vnímáme to stejně tak.

 

Upřímně. Bylo nám tam skvěle. Denně jsme do sebe ládovali 4kg čerstvé zeleniny ve formě šťáv – to bylo všechno, v Koldíně se nejí. Někdo to zvládá líp, jiný hůř – za sebe můžu říct, že hlad mě hlad netrápil vůbec, ale ty chutě … na sushi rýži a avokádo jsem se těšila už od pondělního poledne a ty červený, voňavý třešně co jsme míjeli na procházce po cestě k lesu … Luky na tom byl o kus hůř, od úterý nemohl už šťávy ani cítit, takže půstoval úplně a ve středu mu nebylo zrovna nejlíp – v pátek k večeru se to ale přelomilo a už se zase smál. Vesmír byl zase v rovnováze.

Každý den jsme zahajovali jógou s Vaškem, při který jsme se chvílemi mučili sranda prosímvás, smáli, učili se dýchat, cítit (se) a vypnout hlavu – hodinu a půl vypnutá hlava? Den ode-dne jsem měla víc a víc energie a vypnout myšlenky pro mě bylo takřka nemožný. Tolik nápadů. Díky tomu jsem si ale uvědomila, jak obrovský problém pro mě je čekat. Na vlak, na doktora, na to, až se bude něco, cokoli dít … na všechny ty věci, který nemůžu sama ovlivnit a tohle mě provázelo na každým kroku, každý den.

Po józe následovalo štamprdle z aloe, Noni, první šťáva a individuální plán složený z masáží, plasma generátoru, bicomu, sauny, bemeru, terapií pro duši …  šankaprakšalány – to je cvičení, při kterém pijete slanou vodu, která vámi následně leze … vším, vším váma leze, nebo třeba kávovýho klystýru – představa je to samozřejmě šílená, ale to, že pomáhám svýmu tělu líp fungovat a ten chvilkový pocit nekomfortu vynahradí, navíc věřte mi nebo ne, není to vůbec nic hroznýho. Večer jsme se dívali na různý dokumenty a debatovali s Lukášem (né s tím mým) o stravě, o tom co je pro nás dobrý, co jíst, nejíst, co to a to dělá s naším tělem i hlavou … Luky je zastánce především paleo stravy, zatímco já spíš tý veganský a i přesto, že to jsou dva naprosto rozdílný směry, shodli jsme se na spoustě věcí, byli otevření debatě, jeden druhýmu a nejen, že jsem si to užívala, ale taky mi to moc dalo.

Terapie jsme prokládali pitím šťáv, zdravých „panáků“, malováním, čtením, procházkami a povídáním si jak se všemi účastníky zájezdu, tak s terapeuty ... o životě, o jídle, o cestování, o všem a bylo to tak moc příjemný – všichni jsou otevření, neuvěřitelně milí, je s nimi sranda a nic víc ke štěstí asi ani nepotřebuju ... misku rýže jen ... s tím avokádem.

Continue reading