Tyhle dny mě baví! První 4 noci trávíme v Canggu, který není ani tak moc balijský jako spíš australský. Ráno chodíme běhat na pláž, protože písek tu není tak sypký jako v Thajsku a pláže jsou nekonečně dlouhý. Vítr od moře nám ofoukává obličej a krásně se nám dýchá. Po těch deseti minutách běhu a protahování si jdeme vítězně koupit svojí dávku ovocnýho štěstí. Následuje práce, odepisování na emaily, psaní článků, upravování fotek, oběd, poznávání okolí, večeře, poznávání lidí, bazén a postel. Když si to tak přeberu, jsme teď – ty 4 dny, jako na prázdninách a snažíme si to užít ale je tu jedno velký ale.. moje kreativita, inspirace, tvořivost – je to pryč!
Běžím po pláží a snažím se vymyslet článek – v hlavě mi běží dokola tři myšlenky
-
„další mrtvá rybka vyplavená mořem, chudinka“
-
„ježiš v tom boku mě zas píchá, že já se na to nevyprdnu“
-
„a k snídani zase ovoce, jak já bych si dala chleba! Českej, křupavej chleba!“
Snažím se napsat článek o tom, jak mi nejde sportovat, no a nejde mi to tak moc, že o tom nemůžu ani psát! Po půl hodině a dvou řádcích to mažu a balím. Jedeme na oběd – hurá!
Po cestě potkáme spoustu odpadků, psů, balijců na rýžových polích – v hlavě se mi ale drží jediná myšlenka
„co je tohle sakra za zvíře? Vypadá to jako kříženec krávy a srnky – to je krásný.. a má to mláďátka – krnčátka!“ “jéé a támhle jsou štěňátka, já bych si tak ráda jedno vzala! Až budeme mít ten dům na pláži, budeme mít miminko, psa a kočku.. to bude nádherný”
Mezi výběrem jídla a jeho přinesením je tak dvacet minut – ideální doba na to něco vymyslet!
„to jídlo teda stojí 45 000 rp, tak to teda dvakrát znásobím, a pak odečtu asi 15% a 3 nuly.. jo to je teda asi 80Kč, hm.. to není tak drahý, to je asi 100THB. Tak to teda docela drahý je. Měli bysme šetřit, to je samej tisíc, milion a ono to lítá! Teď ty korálky musím někde koupit ale v tom Denpasaru je šílenej provoz, tam se mi nechce..“
Á.. jídlo je na stole!
Nacpaná usedám k notebooku, když si vzpomenu na včerejší večer. Píšu o lidech, který přitahujeme do svýho života a po pár řádcích si uvědomím, že o tom píšu pořád. Řádky vymažu a myslím na to, že musím napsat Rupertoj a Sandře – jak ty mi chybí, no a Samui taky! Rozepisuju článek, kde srovnávám Samui s Bali a pak si uvědomím, že to je po dvou dnech blbost. Článek mažu!
Otevřu email a zjistím, že tam mám 13 nevyřízených emailů, na všechny odepíšu a vrátím se k článku. Vzpomenu si práci v Thajsku a chci vám napsat o tom, jaký jsem měla strach pracovat v resortu bez pracovního víza hned vedle policejní stanice a taky o tom, že pod lampou je vždycky největší tma. Pak si ale říkám, že když je něco načerno, asi by se o tom psát moc nemělo. Tak zase nic. 
Ucucávám pivo, píšu o alkoholismu a závislostech. Pivo dopíjím a článek mažu. V hlavě se mi honí 3 myšlenky neustále dokola!
-
„chci si zkusit vylízt na ten surf u bazénu! Přece tam není jen tak.“
-
„dala bych si ještě jedno pivo“
-
„musím už napsat ten článek!“
No, a tak jsem si dala to druhý pivo, se surfem skočila do bazénu a napsala článek o tom, jak mi nejde napsat článek.
Mějte překrásný den plný kreativity, tvořivosti, inspirace a všeho, co mi dneska chybí! A pamatujte si, že každý máme někdy den blbec, nebo den, kdy jsme za blbce :)
S láskou Anie ♥
Tak jsme tady – šťastní. Nedokážu popsat ten pocit.. Je to ten pocit, který cítíte, když se vám splní velký sen. Takový to obrovský PÁNI.
Abych vám to co nejvíc příblížila, představte si místo někde mezi Evropou a Asií, kde žijí jen mladý lidi. Všichni mají skvělý postavy, usmívají se od ucha k uchu, vlasy i kůži mají políbený sluncem a sálá z nich štěstí. Všude máte nabídku organických, veganských a vegetariánských jídel a Balijčani vám nic nevnucují – jen se usmívají a hrozně rádi se vším pomůžou. Na pláži blbou mladý rodiče se svými dětmi, psy, lítajícími draky a prostě..
