Archiv rubriky: Uncategorized

Uncategorized

Takhle tvořím a jinak to neumím

I přesto, že jsem tak malý tvor, cítím se jako slon.

To proto, že sedím na tolika židlích zároveň a mám pocit, že to ani jinak neumím.

Znáte ten moment, kdy toho máte tak moc co dělat, že si sednete na gauč, hodíte nohy na stůl a jen koukáte a neděláte nic, protože prostě nevíte, co dřív? Tak to mám teď. Přesně teď sedím s nohama na stole, notebookem na klíně a po půl hodině nevědomýho zírání do monitoru s úsměvem na rtech, protože jsem tak nějak šťastná, píšu tyhle řádky o tom, jak to mám, místo toho, abych začala něco reálně dělat.

Přede-mnou je na zemi tisícovka korálků z růžovýho dřeva, který čekají na navlečení. V Indii se už měsíc předělávají moje návrhy na ty nejkrásnější, nový produkty. Lapače snů se plaví v kontejneru někde v Indickým oceánu ve společnosti deseti kil korálků, kovový plíšky čekají na to, až na ně pošlu vzory pro vyražení, ve voňavý truhlárně se mi dělají dřevěný plátna na obrazy, který se chystám tvořit, v kufru mám skicák plný rozdělaných omalovánek a celou navrženou kolekci oblečení, v notebooku rozepsanou druhou knížku a někde ve světě internetů a těch věcí, kterým moc nerozumím vzniká úplně nový projekt, kterýmu jsem dala nápad a ty nejšikovnější lidi mu teď dávají podobu.

Tramtadadáá! Nejdelší věta v historii blogu! 

                                                                                        Uf.

O tom, co všechno musíme zařídit na úřadech kvůli Továrně, Lukášovýmu novýmu projektu (brzy to vypustí do světa), svatbě a především stavbě. O tom s kolika přáteli se chceme vidět a kolik lidí poznat, nebo jim jen vlastně napsat ani nemluvím.

Uf uf.

Takhle na „papíře“ to vypadá jako ještě víc puzzlíků, než kolik mi jich poletuje v hlavě a nemůže se trefit do správnýho místa, ale … já to tak miluju. To, že v podstatě nemusím a svý tempo si volím sama – dobře, někdy mi ho volí taky daně ale cítím se tak. ŽIVĚ. To, že můžu zajet za vesnici za kovářem, do truhlárny … to, že jsou všude šikovný lidi, kteří pochopí co chcete během pár minut a to, že přepravu čehokoli nemusíme řešit přes půl světa. To ti povím, to je taková svoboda!

Vím, že mi všichni říkají, ať se věnuju jedný věci a tu dělám pořádně, ale já to tak neumím, nedělám a taková já nejsem. Jsem prostě trošku nemotornej slon na několika židlích, kterej občas trošku přepadává, nemá takovou stabilitu, ale za to se může houpat, blbnout a je to větší sranda – tu já mám ráda a taky věřím tomu, že když člověk dělá něco opravdu s chutí, vášní, láskou … je to z toho cítit. Nikdy se do tvoření čehokoli nenutím a nedělám to z povinnosti, protože termín, protože musím, protože bych měla … a proto, proto mám pod sebou tolik židliček, tolik rozdělaných věcí a nikdy nevím, kdy kterou dodělám a kdy přijde další. Ale až je dokončím, vím, že je budete milovat. Protože já budu.

Pokud tvoříme a přejeme si, aby si náš produkt zamilovali ostatní, musíme si ho nejprve opravdu zamilovat my sami. To je ten klíč ♥ Tak tvořme a milujme. Se.

protože tvoření bez lásky je jako … chleba bez vody? … ok, to mi nevyšlo. 

Uncategorized

Sedm manter, který potřebuje ta holka od lesa.

Sedím na letišti, kolem mě proudí davy lidí a já mám v hlavě myšlenku, se kterou bych chtěla přiletět do čech a držet se jí jako klíště. Připomínám si věci, který chci už dlouho žít a vím, že když podle nich žiju, jsem spokojená a vyrovnaná. Ta rovnováha mi poslední týdny opravdu chybí. Tak nějak cítím, že potřebuju být lepším člověkem. Né pro okolí, ale pro sebe. Abych si dělala radost, abych se sama se sebou cítila dobře a měla se ráda, necítila se sama sebou zklamaná – dělat chyby je normální, špatný ale je, když se cítíme provinile a nedobře sami se sebou v podstatě jen za to, že jsme takoví, jací jsme – překážet sám sobě je fakt blbý, protože ten blbec je prostě pořád s váma!

Pro někoho fungují dřepy a pro ty líný z nás jsem sepsala svý „mantry“ na situace, se kterými neumím moc dobře pracovat, ale naučím se to. Fakt! Možná to někoho z vás inspiruje a nebo si třeba řeknete, jaká je to pitomost. Tak nějak oboje je správně. :)

Čtu si je každý ráno i večer a i když to není stoprocentní, pomáhá to! :) 

Nereaguju emočně (doprdele, Anie!), jsem klidná, zbavila jsem se všech svých zajetých reakcí z dřívějška a čiší ze mě pohoda a klid. Nejsem výbušná a i věci, který mi pijou krev přijímám s klidem, nadhledem a nerozhodí mě. Negativní emoce si syslím do pytlíčku, neplivu je na přátele, rodinu ani Lukáše a každý den s nimi zajdu do lesa, kde je zahrabu v syrovém stavu pod kůru a nechám je tam biologicky rozložit.

Mám ráda lidi a mám pro ně pochopení. Neodsuzuju nikoho za to, co dělá (ani když za večer spotřebuje pět plastovejch brček! Nekárám, nepoučuju, jdu jen příkladem!) a jaký je, protože i já jsem se před pár lety o nic nezajímala do hloubky a podobní hipíci mě akorát štvali. Vím, že ke všemu si každý musí dojít sám a já to respektuju. RESPEKTUJU!

Mám se ráda taková jaká jsem – přirozená. Ke kráse nepotřebuju umělý řasy, ani tunu make-upu. Stačí mi úsměv. S nikým se NESROVNÁVÁM, věřím sobě. Je pro mě důležitější to, co mám uvnitř, než na sobě. Nepochybuju o sobě. Pečuju o svý tělo i duši a sama se sebou se cítím dobře.

Nekupuju jídlo a produkty, který nepotřebuju. Podporuju a ráda propaguju lidi, kteří dělají svý věci s láskou, smyslem a stojí za nimi příběh. Nekupuju věci, u kterých nerozumím složení a co můžu si vyrobím sama NEJSEM POHODLNÁ. Učím se rozumět rostlinám a správně je po(u)žívat. Nenechávám se ovlivňovat nálepkami a poslouchám především svý tělo, kterýmu neházím klacky pod nohy, ale vyživuju ho ŽIVĚ.

Nikdo mě nemůže rozesmutnit nebo rozlítostnit tím, že mě sprostě kritizuje. Jsem si naprosto vědoma toho, že ten kdo kritizuje je vůl člověk, který je plný jen zloby, závisti a se mnou to nemá nic společnýho. Uvědomuju si, že když má se mnou někdo problém, není to moje věc, ale pouze jeho. Říkám svůj názor, případně konstruktivní kritiku pouze v případě, že ji po mně někdo chce!!! (Aneto!) a může být v něčem prospěšná. Nedrbu! Jen Lukýmu záda!

Obklopuju se především lidmi, kteří mě inspirují, nabíjejí a obohacují mě. Nenechávám se strhnout davem, dokážu to být vždycky já. Když se ocitnu ve společnosti, do který očividně nepatřím, nikoho nepřesvědčuju o svých pravdách, ale držím pusu a syslím si to do pytlíčku s vědomím, že to půjdu co nejdřív zahrabat do lesa.

Nic nemusím! Dělám si dostatek času sama na sebe. Na svou samotu, na ticho, na tvoření, protože mě dělají šťastnou. Dělám věci, který mě dělají šťastnou. Pro sebe i pro prospěch všech okolo. Sdílím a předávám. Snažím se být laskavá k ostatním a k sobě vždycky pravdivá. Když udělám chybu, nevyčítám si to, ale přijmu ji a pokouším se ji už neopakovat (takhle opakuju někdy i desetkrát). Každý ráno můžu být lepším člověkem.

Nemůžu změnit to, kým jsem byla včera nebo před pár minutami, ale je jen na mně, kým budu v příštích okamžicích.