Archiv rubriky: Uncategorized

Domov Uncategorized V horách Ze života v ...

Jak se staví domov. DÍL 1.


Když jsme si s Lukášem před dvěmi lety (tenkrát ještě na Bali) snili o tom, kde bychom chtěli jednou žít, měli jsme v tom oba jasno. Táhlo nás to na hory, do kopců, lesů. Tam kde voní jehličí, zurčej potůčky a když se ráno vzbudíte, pod okny se pasou srnky … a taky tam už téměř nejsou stavební pozemky – neuvěřitelný díky za to!

Společně jsme si zkusili žít v hlavní metropoli – Londýně. Ve městě, vesnici i na samotě a tam nás ♥ taky táhlo nejvíc. Naše obrovský přání bylo bydlet na polosamotě – na kole si ráno dojet pro čerstvý pečivo, zeleninu od souseda (protože mně všechno umře), děti přitom dovézt do školky a za pár minut být doma, kde to vypadá jako na konci a začátku všeho. Okolo louky, les v povzdálí, všude bylinky a hlavně ten horskej vzduch a potůček. Mít u domu řeku … a zároveň mít možnost sednout kdykoli do auta a být za pár desítek minut ve městě.

Když jsme před dvěma lety přijeli z Bali na měsíc do Čech za rodinou a kamarády, začalo pro nás taky velký hledání vysněnýho místa pro náš budoucí život. Všichni nám říkali, že nemáme šanci za tak krátkou dobu pozemek najít a když jsme jim vylíčili naše představy, začali se smát „to nemáte šanci, takový už najdete jen v pohádkách od Lady“. Proti tomuhle „nemáte šanci“ jsme se už jsme se naštěstí dávno obrnili a začali hledat s tím, že do měsíce ten náš pozemek prostě najdeme.

Náš plán byl jasnej. Objíždět místa, která se nám líbí, v katastru dohledat, jestli je vyhlídnutý pozemek stavební, najít si majitele a doufat, že se někdo chce něčeho tak krásnýho zbavit. Obcházeli jsme starosty i hospody – protože v takový hospodě se toho ví víc, než v těch našich internetech, ale všechno se to zdálo marný. Lidi, kteří mají peníze, hodně, hodně moc peněz, totiž už léta skupují pozemky na horách. Né jeden, dva … podle mě vždycky přijedou do těch vesniček, s rádiovkou na hlavě, vejdou do tý místní hospody mezi štamgasty, pěstí uhoděj do stolu a zvolaj „všechny si vás kůpím!“ a kůpí.

Po staru to teda nevyšlo, takže jsme začali bloudit v internetových vodách. A ejhle! Na asi desáté stránce Googlu – tam, kam se už nikdo nedívá jsme objevili to NAŠE místo u maličký, místní realitky. Na místo jsme se brodili asi metrem sněhu (cesta k němu sice vedla, ale byla nezpevněná a neprohrnutá). Ze sněhu tam trčelo pár balíků slámy … ale ten božskej klid … . Pán nám řekl, že na tom místě dřív stála pila, kterou před x lety zbourali a teď je tam spíš taková skládka, kterou jsme (možná i naštěstí) neměli šanci vidět. Metr sněhu je přece jenom metr sněhu. A tak jsme se trošku slepě zamilovali, plácli si a začali plánovat dům.

Pan Pfeifer, který nám prodal pozemek nám doporučil „skvělého“ projektanta – my jsme hrozně důvěřiví, až naši rodiče rádi říkaj – úplně blbý – takže jsme s ním podepsali smlouvu, zaplatili mu, já nakreslila náš vysněný dům a odjeli jsme zpátky na Bali. Pan projektant měl udělat projekt domu a obstarat všechny stavební povolení mezitím, co jsme byli pryč, abychom nemuseli po našem příjezdu už nic vyřizovat, ale začali rovnou stavět – jelikož jsme žili téměř 5 let v cizině, neměli jsme doma žádný zázemí a každý, kdo se odstěhoval od rodičů a žil několik let sám ví, že vrátit se domů je trošku vztahová vražda. Ne mezi partnery. Mezi rodinou. Mezi všema. Je to taková masová vražda, která probíhá mezi neumytým příborovým nožem, ztraceným klíčem od domu, otevřeným oknem za deště a dřevěným kolíčkem na bílým tričku. Jenže pan projektant byl nejen dle slov paní na stavebním úřadě člověk, který snad v životě žádnej projekt nedělal. Za půl roku práce neudělal téměř nic. Po našem příjezdu jsme se rozloučili. Našli si úplně jinou firmu, jiný lidi, začali to celé znovu a modlili se, aby si pana J.Š. už nikdy nikdo za projektanta nevybral.

Pokračování příště

 

Pár malých tipů pro vás, pokud hledáte pozemek.

  • Pokud hledáte pozemek pro stavbu, poohlížejte se po stavebních pozemcích. Ne loukách apod… mně to přijde jako samozřejmost, ale spoustě lidí třeba ne. Pokud hledáte pozemek na horách, nedívejte se jen na pozemky ale i na starý, polorozbořený chatičky, které se dají zbourat, případně zrenovovat.
  • Než pozemek koupíte, zjistěte si, jestli je zasítěný! My předpokládali, že je, když na něm stála pila, ale chyba lávky. Ušetří vám to spoustu času, peněz a starostí.
  • Projektanta domu vybírejte opravdu OPRAVDU pečlivě! Sežeňte si několik referencí, sepište smlouvu o tom, co musí projekt obsahovat (voda, elektřina, odpady, cojávim …) a termín odevzdání KOMPLETNÍHO projektu na stavební úřad. Prostě nebuďte hloupí jako my a nechte si poradit od někoho, kdo tomu opravdu rozumí. Nepodceňujte to.

 

  • NEJSME ODBORNÍCI, PROTO TENHLE ČLÁNEK NEBERTE JAKO NÁVOD, ALE JEN JAKO NÁŠ PŘÍBĚH A NAŠI ZKUŠENOST.

Prcek v bříšku Uncategorized

Holka nebo kluk? Je to fuk.

Snad ještě předtím, než jsme si řekli „budeme mít miminko“ jsem si vždycky představovala, že budu mít holčičku. Ta představa nevycházela z toho, že bych skutečně chtěla jen holčičku, ale prostě tam byla. Snad už od dětství. Měla velký, modrý oči s dlouhýma řasama po Lukym, úžší rty a delší, lehce zvlněný, oříškový vlasy pod ramena. Tak jsem si ji nevymyslela, často se mi o ní zdá. Takže vlastně možná vymyslela.

Asi třetí den na detoxu v Koldíně mi hlavou po ranní józe proběhla zvláštní myšlenka, u které jsem měla pocit, že snad ani není moje, psát vám ji sem nebudu, ale když jsem přišla ten večer za Lukášem a řekla mu o ní, přitakal, že o stejné věci ten den taky přemýšlel – totiž, ani jednoho z nás nenapadlo, že až to přijde, mohli bysme mít třeba taky kluka. Pár dní nato jsem zjistila, že jsem těhotná a když jsem viděla ten počůranej papírek s dvěma čárkama, bylo mi najednou úplně, ale úplně jedno, jestli to bude holčička nebo chlapeček. Najednou se to omílaný přání „ať je to hlavně zdravý“ a nic se nepotento, opravdu promění v tu nejdůležitější věc na světě a to, jestli bude mít ten zázrak pindíka nebo ne je najednou úplně ÚPLNĚ fuk.… Continue reading