Na začátek vám ukážu svůj wishlist, věci, po kterých mé srdce touží.Problém je, že mé srdce touží každou chvíli po něčem jiném a… vy víte jak nákupy dopadají. A teď už k tomu důležitému, nebo spíš k tomu, co chci říct.
Noční můra nebo realita? Řeč je o zkoušecích kabinkách! Nevím jestli jsem v tom sama ale jakmile přijde na zkoušení sukní, kalhot a jiných spodků, nejraději bych to zabalila, vlezla pod kupu peřin, zabalená potravinovou folií a vylezla tak za rok, o pár kilo lehčí, minimálně 10 centimetrů užší a hlavně jemná jak dětská prdelka. Takže místo toho abych měla ze svých nákupů radost, odcházím sice s pořízenou ale taky s pěkně zkaženou náladou. Jsem vepř a hroch v jednom nebo je to osvětlení v kombinaci malého prostoru opravdu tak hrozně hrozné? Neměli by v prospěch podniku i nás citlivých žen, dělat zrcadla zeštíhlující a světlo vyhlazující všechny nedostatky? No povězte, nebyl by pak svět zase o něco krásnější?
Nightmares or real life? Dressing rooms are what I’m talking about!
I have no idea if I’m the only one having this problem, but every time I try on skirts, pants or whatever, I feel like giving it up, go back to to my bed and turn out after a year with some lost pounds and centimetres and with a childlike skin. The consequences are clear: I walk out with purchase but my mood drops below zero. Am I a pig/hipo or is it the bad light along with small place in dressing rooms? They should rather put there some slenderizing mirrors and light which would smooth bad skin (for the benefit of both unsatisfied women and the company). The world would be even more beautiful, am I right?
