Domov Uncategorized

Jak se staví domov díl 4. – stropy, podlahy a seznam základních věcí.

Přichází část na kterou jsem se tolik těšila a víte co? Já si najednou nevím vůbec rady! Tímto chci říct, že mi ty čtyři roky „studia“ interiérovýho designu byly nejspíš k prdu, protože nejsem absolutně schopná vybrat s lehkostí a nadšením podlahu, dlažbu, schodiště, strop ani dveře – ve studiích kroutím hlavou jako Alenka v říši divů. Je to skoro jako vybírat šampon kterej budete používat úplně celej život. Jak se máte rozhodnout, jestli chcete zářivě lesklou hřívu, objem, který dělá dojem, zdravou pokožku hlavy … když byste nejraději samozřejmě všechno?

Jako nejdůležitější se teď zdá (dělníkům) výběr podlahy (mně povlečení, hrníčky, polštářky na gauč a kytky). Já kňučím, že chci podlahu z prken. Takovou tu kterou vídáte v divadlech, kde si každý prkno žije svým životem, nevadí vám na ní žádný škrábance, protože to ke dřevu prostě patří a přes ponožky cítíte texturu dřeva … zatímco Luky už vidí, jak si bude celou zimu chodit po domě bos, protože ho bude podlaha hřát zespoda. A ač se snažíme vymyslet kompromis, aby byly obě dušičky šťastný, dřevěná podlaha s podlahovým topením je nám rozmlouvána ze všech možných stran a vyhrává podlahový topení (je mnohem úspornější) a vinyl od Quick Step, který má z těch všech, co jsme viděli, tu nejvěrohodnější texturu dřeva. Promiň dřevo, je mi to fakt moc líto a třeba jednou … bereme odstín vintage chestnut natural, který je tak akorát do hnědo-šeda a já se snažím si ten výběr následně nevymluvit – už jsem to totiž udělala 3krát!… Continue reading

M(o)udruju

Nuda. To nejlepší, co se nám může stát?

„Já bych taky chtěla dělat to, co mě baví, ale nevím co to je!“

Na práci, kterou milujeme totiž není nejtěžší ji dělat, jako ji spíš najít. Pozoruju. Mám okolo sebe spoustu lidí, kteří by si nejvíc na světě přáli zjistit, co je vlastně baví, ale ať zkouší cokoli, nemůžou objevit to „svoje“. A protože my lidi, kteří děláme něco, co nás baví, vypadáme jako lidi, kteří ví (přitom nevíme vůbec nic, prostě jen děláme, co nejlíp umíme, nebo se tak alespoň tváříme) často se nás někdo ptá, jak TO najít. A potom taky jak se tím začít živit, uspět, nezbláznit … ale to je zase jiný příběh.

Nemyslím si, že jsem někdo, kdo by měl druhým radit. Nejsem tady na světě moc dlouho a ve svý hlavě mám někdy ještě větší binčus, než v šuplíku s ponožkama – a ten vidět opravdu nechcete. Jediný, co můžu předat dál je jen to, co jsem sama prožila … A tak jsem si přemýšlela nad tím, jak jsem to zjistila já. Jak jsem vlastně začala tvořit? Kdy jsem poprvé dělala to, co dělám teď? Kdy jsem tvořila, psala, kreslila, fotila … vymýšlela kraviny, jak tomu říká babička … až jsem došla celých dvacet let zpátky k Áně, která všechny ty věci, co dělám teď já, dělala taky, protože se prostě prach(s)prostě NUDILA a z tý nudy vymýšlela, co dělat. Cokoli. Zabavit se. A tam to vzniklo.… Continue reading