Uncategorized z cest ze života

Strasti digitálního nomáda

IMG_7955Když někomu řeknete, že pracujete online, každý si představí, jak ležíte s notebookem na pláži, popíjíte drinky, cestujete a každý váš den je vlastně hrozně velký dobrodružství plný potápění, opičích pralesů a přátelských lidí kolem. Vaše práce se nebere jako práce ale dovolená protože nepracujete z kanceláře a nechodíte domů ani do hospody, kde si stěžujete na to, jakej je váš šéf vůl.

Nebudu vám nic nalhávat, je to vlastně taková hodně přibarvená pravda a ten, kdo už má všechno v malíčku si opravdu může takhle žít ale začátky jsou občas hodně krušný a u práce online to platí dvojnásob. Tenhle životní styl není rozhodně pro každýho.

Písek a království mravenců pod klávesama vás totiž občas může přivíst do hrobu nebo na mizinu – zaškrtněne přijatelnější.

No a jelikož jsme my s Lukášem právě na začátku tý trnitý cesty, podělíme se s váma o všechny starosti a strasti digitálních nomádů.IMG_7936

  • Možná víte, kde budete spát příští měsíc a možná vůbec ne. Vaše rozhodnutí se většinou dělají ze dne na den protože nikdy nevíte, kdy si vymyslíte zase další blbost nebo místo, kde si určitě musíte zkusit žít.
  • O vaší následný destinaci rozhodují 3 faktory – musí to tam být levný, musí tam být wifi a především musí být snadný získat dlouhodobý víza. Ve výsledku to ale vypadá tak, že žijete na Bali, kde vlastně wifi vůbec nefunguje a víza mít legálně taky nebudete.
  • Každý den musíte ujišťovat rodiče, že máte co jíst, i když oni vůbec nechápou, kde na to vlastně berete. Pořád vám opakují, že si máte najít OPRAVDOVOU práci.

  • Kdykoliv se přestěhujete na nový místo, vyjde vás to mnohem dráž, i když je tam levněji než na místě předchozím. Musíte totiž všechno ochutnat, vidět, poznat.. no a když už se dostanete do stadia “dokážu tu žít a šetřit” balíte už zase krosnu a přesouváte se jinam.
  • Nikdy nevíte, jestli vás někdo nechce oškubat nebo jestli jsou vaši kamarádi opravdu takoví kamarádi. No, a když to zjistíte, balíte už zase krosnu a přesouváte se jinam.IMG_8018
  • Nemáte fixní plat, takže nikdy nevíte, jestli budete mít příští měsíc na nájem, jídlo nebo třeba na ty víza. Všechno záleží v postatě na vás a nikoho nezajímá, že jste nemocní, máte PMS, depresi nebo že vám vám to zrovna dneska nemyslí – prostě musí!
  • Když nepracujete, myslíte na to, že byste pracovat měli, takže pracujete v podstatě pořád, i když si všichni myslí, že nepracujete vůbec.

  • Všichni dovolenkáři a cestovatelé viděli z místa kde bydlíte za týden víc, než vy za celý měsíce.
  • Musíte se naučit žít ve dvou a více časech, podle toho, v jaké zemi jsou vaši zákazníci. A tak sedíte u počítače, když probíhá párty a třeba taky po párty..IMG_7965
  • Celý vaše štěstí záleží na tom, jestli je v daný lokaci dobrá jakákoliv wifi. Pokud není, jste zoufalí a propadáte panice, pokud je dobrá, máte vyhráno. Častěji ale spíš není, než je a tak trávíte celý den s notebookem nad hlavou a chytáte signál. Když už se vám podaří něco nahrávat, spadne to těsně před koncem.. a nebo vám spadne ten notebook. Celý den nemluvíte, jen občas vykřiknete několik opakujících se věc – já se na to vy***, dopr***, to je sr**
  • Všichni okolo vás chodí každý den v jiném oblečení zatímco vy taháte 3 kusy pořád dokola a největší nadšení nastává, když něco nesmrdí nebo na tom není flek.IMG_8025

Život je to úžasnej – baví mě – když to zrovna jde! No a když to nejde, tak si kopu umírací jámu, nadávám a věřím, že bude zase líp protože jinak to ani nejde.

Doufám, že jsem vám trošku objasnila celou tu „nomádskou“ situaci, změnila pohled na věc a třeba se tu najde někdo, kdo chce taky pracovat na cestách?


Máte rádi můj blog a chcete ho podpořit? Hlasujte v soutěži Blogerka roku TADY a pomozte nám, dostat se mezi TOP 10! Balijská karma vzkazuje, že vám to dvakrát oplatí – a to, že jsme velký kámošky! :) ♥

Uncategorized

Rupert píše

r

O Rupertoj jsem tu mluvila už mockrát, je to úžasný člověk. Člověk, který mění životy, spřízněná duše.. Každou větou, co vyslovil jsem poznávala nejen jeho a svět ale především sebe. Když jsem Ruperta požádala, aby občas přispíval na blog, bál se, že to nikdo nebude číst, což by byla opravdu velká škoda. Jeho životní příběh, zkušenosti, filozofie.. to všechno vám vezme dech a může vás to tolik naučit, tolik vám toho dát!

Doporučuji číst, poslouchat, přemýšlet a zamýšlet se.


 Thanks in great part to the teachings and sacrifice of a beautifully alternative single-mother who taught me that life needs to be experienced fully, as if life were a ‚play‘, a ‚dance‘ a ‚drama‘, or a ‚game called ‚leela“, I had a rather peculiar initiation into ‚life‘ which helped me to form a mindset that could be considered ‚unorthodox‘.

I have travelled a large part of the world on a never-ending journey of self-discovery. My viewpoint is sacred inasmuch as I am the only one to have it; as a matter of fact, all our viewpoints (or visions of the world) are sacred, and that is why I respect and encourage everyone’s right to self-expression and actualisation.

My mother taught me to expect the unexpected; to accept the things I cannot change, and instilled in my budding consciousness the understanding that, apart from Space, everything is impermanent and in a constant state of change. Some people call this state of constant destruction and recreation ‚flux‘, and see all crises as a possibility for enrichment and growth.

As an example, one winter long ago; it was in the month of November in 1967, my mother, Barry, put me on an early-morning airplane bound for England. I had spent my school holidays on vacation in Spain, but I needed to return to my school on Jersey, where I lived full-time as a boarder. I was used to flying unaccompanied even as a nine-year-old, and I was relaxed and ready to leave.

Barry owned a villa up in the hills near Malaga, and we spent a truly wonderful time together, as I recall. Barry worked in the movie-business as a casting director for a production company which produced the first James Bond films, so she was constantly travelling from one location to another, so being in each other’s company was precious indeed.

Anyhow, Barry needed to close up the villa without me ‚under her feet‘, so she decided to take a later flight to England on that day. In all honesty, I wish I could remember her parting words for that was the last time we would see each other again. The plane Barry was flying in mysteriously crashed into a hilltop; my mother and another thirty-six people were killed. I had received my first vivid lesson of ‚Impermanence‘.

Since Barry’s death, my motto has been ‚Carpe Diem‘.

Much love, as always.
Rupert


Napište mi prosím, jestli chcete aby psal Rupert pravidelně. Nad jeho životem budete žasnout – a to jak v dobrým, tak ve zlým.

PS: Vím, že tenhle příběh jsem vám už vyprávěla. Netušil, že o tom píšu a začal zrovna tímhle. 

Mějte se překrásně ♥