Domov Uncategorized V horách Ze života v ...

Jak se staví domov. DÍL 1.


Když jsme si s Lukášem před dvěmi lety (tenkrát ještě na Bali) snili o tom, kde bychom chtěli jednou žít, měli jsme v tom oba jasno. Táhlo nás to na hory, do kopců, lesů. Tam kde voní jehličí, zurčej potůčky a když se ráno vzbudíte, pod okny se pasou srnky … a taky tam už téměř nejsou stavební pozemky – neuvěřitelný díky za to!

Společně jsme si zkusili žít v hlavní metropoli – Londýně. Ve městě, vesnici i na samotě a tam nás ♥ taky táhlo nejvíc. Naše obrovský přání bylo bydlet na polosamotě – na kole si ráno dojet pro čerstvý pečivo, zeleninu od souseda (protože mně všechno umře), děti přitom dovézt do školky a za pár minut být doma, kde to vypadá jako na konci a začátku všeho. Okolo louky, les v povzdálí, všude bylinky a hlavně ten horskej vzduch a potůček. Mít u domu řeku … a zároveň mít možnost sednout kdykoli do auta a být za pár desítek minut ve městě.

Když jsme před dvěma lety přijeli z Bali na měsíc do Čech za rodinou a kamarády, začalo pro nás taky velký hledání vysněnýho místa pro náš budoucí život. Všichni nám říkali, že nemáme šanci za tak krátkou dobu pozemek najít a když jsme jim vylíčili naše představy, začali se smát „to nemáte šanci, takový už najdete jen v pohádkách od Lady“. Proti tomuhle „nemáte šanci“ jsme se už jsme se naštěstí dávno obrnili a začali hledat s tím, že do měsíce ten náš pozemek prostě najdeme.

Náš plán byl jasnej. Objíždět místa, která se nám líbí, v katastru dohledat, jestli je vyhlídnutý pozemek stavební, najít si majitele a doufat, že se někdo chce něčeho tak krásnýho zbavit. Obcházeli jsme starosty i hospody – protože v takový hospodě se toho ví víc, než v těch našich internetech, ale všechno se to zdálo marný. Lidi, kteří mají peníze, hodně, hodně moc peněz, totiž už léta skupují pozemky na horách. Né jeden, dva … podle mě vždycky přijedou do těch vesniček, s rádiovkou na hlavě, vejdou do tý místní hospody mezi štamgasty, pěstí uhoděj do stolu a zvolaj „všechny si vás kůpím!“ a kůpí.

Po staru to teda nevyšlo, takže jsme začali bloudit v internetových vodách. A ejhle! Na asi desáté stránce Googlu – tam, kam se už nikdo nedívá jsme objevili to NAŠE místo u maličký, místní realitky. Na místo jsme se brodili asi metrem sněhu (cesta k němu sice vedla, ale byla nezpevněná a neprohrnutá). Ze sněhu tam trčelo pár balíků slámy … ale ten božskej klid … . Pán nám řekl, že na tom místě dřív stála pila, kterou před x lety zbourali a teď je tam spíš taková skládka, kterou jsme (možná i naštěstí) neměli šanci vidět. Metr sněhu je přece jenom metr sněhu. A tak jsme se trošku slepě zamilovali, plácli si a začali plánovat dům.

Pan Pfeifer, který nám prodal pozemek nám doporučil „skvělého“ projektanta – my jsme hrozně důvěřiví, až naši rodiče rádi říkaj – úplně blbý – takže jsme s ním podepsali smlouvu, zaplatili mu, já nakreslila náš vysněný dům a odjeli jsme zpátky na Bali. Pan projektant měl udělat projekt domu a obstarat všechny stavební povolení mezitím, co jsme byli pryč, abychom nemuseli po našem příjezdu už nic vyřizovat, ale začali rovnou stavět – jelikož jsme žili téměř 5 let v cizině, neměli jsme doma žádný zázemí a každý, kdo se odstěhoval od rodičů a žil několik let sám ví, že vrátit se domů je trošku vztahová vražda. Ne mezi partnery. Mezi rodinou. Mezi všema. Je to taková masová vražda, která probíhá mezi neumytým příborovým nožem, ztraceným klíčem od domu, otevřeným oknem za deště a dřevěným kolíčkem na bílým tričku. Jenže pan projektant byl nejen dle slov paní na stavebním úřadě člověk, který snad v životě žádnej projekt nedělal. Za půl roku práce neudělal téměř nic. Po našem příjezdu jsme se rozloučili. Našli si úplně jinou firmu, jiný lidi, začali to celé znovu a modlili se, aby si pana J.Š. už nikdy nikdo za projektanta nevybral.

Pokračování příště

 

Pár malých tipů pro vás, pokud hledáte pozemek.

  • Pokud hledáte pozemek pro stavbu, poohlížejte se po stavebních pozemcích. Ne loukách apod… mně to přijde jako samozřejmost, ale spoustě lidí třeba ne. Pokud hledáte pozemek na horách, nedívejte se jen na pozemky ale i na starý, polorozbořený chatičky, které se dají zbourat, případně zrenovovat.
  • Než pozemek koupíte, zjistěte si, jestli je zasítěný! My předpokládali, že je, když na něm stála pila, ale chyba lávky. Ušetří vám to spoustu času, peněz a starostí.
  • Projektanta domu vybírejte opravdu OPRAVDU pečlivě! Sežeňte si několik referencí, sepište smlouvu o tom, co musí projekt obsahovat (voda, elektřina, odpady, cojávim …) a termín odevzdání KOMPLETNÍHO projektu na stavební úřad. Prostě nebuďte hloupí jako my a nechte si poradit od někoho, kdo tomu opravdu rozumí. Nepodceňujte to.

 

  • NEJSME ODBORNÍCI, PROTO TENHLE ČLÁNEK NEBERTE JAKO NÁVOD, ALE JEN JAKO NÁŠ PŘÍBĚH A NAŠI ZKUŠENOST.

M(o)udruju

„já se nějak nemám ráda“

Mít se rád. Před rokem by mě asi ani nenapadlo, že to někdy přestane být moje pravda a přemýšlela jsem nad tím, kdy se to stalo. Že sedím doma na židli, koukám se z okna a … nic, prázdno. 

Lukáš se mě zeptá co se děje a já mu jen odpovím:

“Když víš, já se nějak nemám vůbec ráda”

A pořád přemýšlím nad tím, kdy se to sakra stalo?! Že se z tý holky, která měla svý zdravý sebevědomí, stal člověk, který o sobě tak moc pochybuje. O každým kroku, který udělá. O každý myšlence, co vypustí. Až jsem přišla na to, kde. 

Tady.

  • Na místě, kde by spousta lidí žilo váš život líp, než ho žijete vy sami. 
  • Na místě, kde vám člověk, kterého jste nikdy neviděli radí, co máte dělat, jak se chovat, psát, mluvit, kým být. 
  • Na místě, kde všichni žijí tak zdravě, jak to je (ne)možný a za každý plastový sáček se sekají hlavy.
  • Na místě, kde jsou všichni študovaní inženýři všech oborů světa. A vy prd. Víte.
  • Na místě, kde je každá žena super máma, která si v těhotensví nedala jedinou kostku rafinovanýho cukru a nedejbože kafe s kofeinem.
  • Na tom místě, kde vás někdo neustále soudí. 
  • V reálným životě se tohle děje taky, ale potichu. Tady o vás má ale neustále někdo strach. O to, jak žijete. Co jíte. S kým se vídáte.
  • A spousta z vás to myslí dobře. Já vím. Vidíte v nás přátele, myslíte si, že nás znáte, ale ve skutečnosti …  bychom si třeba vůbec neměli co říct.

Žádný člověk, vysněný místo, ani jakékoli stvoření na světě tu není od toho, aby plnilo naše očekávání. 

Uvědomuju si, že tohle je “moje” a je na každým z nás, jak věci přijímáme a jestli je k sobě pustíme. Už dlouhý roky pracuju na tom, nebrat si nic osobně – jak vaše nadšení, tak kritiku, ale moje bublina proti světu je zatím moc tenká a nedaří se mi to tak, jak bych chtěla – nebo tak, jak by si představovali ostatní? Můžu k sobě pouštět tolik radosti, kterou často prožívám a přitom se zavřít tomu smutnýmu? Nepouštět si k sobě ale věci, který si pouštím, nedělám nikdy to, co dělám. Nejsem tím, kým jsem a já se taková mám ráda, jen jsem na to teď asi nějak zapomněla a znovu se to učím.

 

Jsem člověk, který se snaží žít a dělat věci tak, jak nejlíp umí, ale to moje nejlíp nebude nikdy stejný, jako to vaše.


 

Chcete po nás, abychom byli na sociálních sítích skuteční, ale když jsme, vyčítáte nám, že nejsme dokonalí.

Continue reading